Draco si vzal radu svého kamaráda k srdci.

Každý den po dobu jednoho týdne posílal Hermioně vzkazy před spaním, vždy plné emocí a upřímných poznámek, které jí nedokázal říct do očí. Někdy také připojil úryvek ze zápisu do hvězdného atlasu, aby zdůraznil to, jak vděčný za všechno opravdu byl. Ale ani jednou mu neodpověděla.

I když měl trochu lepší pocit a občas s ní dokázal aspoň na pár vteřin udržet oční kontakt, pořád to nebylo dost. Touhu po objetí převršila touha po samotné společnosti, takže jenom představa, že by byl zase vedle ní, ho skoro bolela.

Jednoho dne už to nevydržel. Mířil zrovna k otci, takže si nějaké hlubší zamýšlení musel nechat na později, ale aspoň ho něco napadlo. Lehce zaťukal na dveře a vešel dovnitř. Třída vypadala opuštěně, jako by v ní dobrých pár měsíců nebyla ani noha. Vyšel po schodech k samotnému kabinetu a znovu zaťukal. Pozvání dovnitř se ozvalo až po několika sekundách.

„Sedni si a nech mě mluvit," začal Lucius, jakmile uviděl svého syna ve dveřích. Ten ho tiše poslechl a posadil se na do křesla naproti, výraz kamenný a nečitelný. „Jak je sakra možný, že tu od tebe poletujou nějaký zamilovaný vzkazy? Stala se z tebe nějaká hromádka citů nebo co?"

Jak o nich mohl vědět?

„Ne, já..."

„Řekl jsem, abys mlčel!" Místností se ozvala dutá rána, jak Malfova pěst uhodila do stolu. „A ještě mi prosím řekni, že to není ta malá potvora Grangerová." Tak teď už byl úplně zmatený. I když věděl, jak moc naštvaná Hermiona byla, nikdy by ho takhle nikomu nepředhodila. Na to byla až moc chytrá. „Tohle jsem našel ráno na stole. A mám takový nekalý pocit, že to patří tobě."

Najednou uviděl před sebou Hermionin rukopis. Její úhledné písmo se táhlo po celé délce pergamenu, dokud si neuvědomil, co přesně říkalo. A pak v něm zamrazilo.

Jsem ochotná se s tebou jednou sejít, jen abys mi dal pokoj. Jestli to zmrvíš ještě víc, už se mnou nikdy nepočítej. Ve čtvrtek v pět u jezera.

Proč se zrovna tohle muselo dostat k jeho otci?

Cítil na sobě ten známý ledový pohled a v krku jako by mu narostl knedlík. I kdyby tohle nebyla z její strany náhoda, on ji prozradit nedokázal. Na to ji až moc miloval.

„Nemám tušení o čem to mluvíš," procedil skrze zuby a tvář mu zkameněla úplně.

„Ne? Myslíš si, že jsem idiot, Draco? Pakuješ se za mými zády s mudlovskou šmejdkou a myslíš si, že bych na to nepřišel? Jsi ostuda celé rodiny. Nezasloužíš si ani špetku toho, co jsem pro tebe udělal! Kdyby na tom nezáleželo tvojí matce, ke které mimochodem pojedeme zase příští týden, už bych tě dávno nechal plavat."

Všechno se ve vteřině zastavilo. Ta poslední věta mu rezonovala v uších pořád a pořád dokola, ale jeho mozek odmítal pojmout její význam. Že se jen přeslechl? Že to, co vyslovil, nebyla pravda?

I když svého otce nenáviděl, pořád to byl jeho tec. Měl k němu nějaký respekt. Dělal to, co se po něm chtělo. Celé roky se mu podřizoval jak další z domácích skřítků. Visela na něm budoucnost Manoru a jednoho celého odvětví Ministerstva. Ale nikde z těchhle věcí nenašel to nejdůležitější – rodičovskou lásku.

Před očima neviděl nic než tmu. Vztek mu proudil v každičké části těla a klouby měl bílé od pevného sevření. Ani nevěděl, jak to udělal, ale najednou se v jeho uších ozvala rána a v dalším okamžiku stál jeho otec na opačném konci místnosti a rukou si zakrýval část obličeje. Pravá pěst mu tepala bolestí a cítil po ní stékat teplý pramínek krve, ale bylo to to poslední, co ho trápilo.

„Měls to udělat už dávno, ty jeden zabedněnej hajzle! Nezasloužíš si být můj otec. Nezasloužíš si být vůbec nic! Hermiona je možná nečisté krve, ale je tak milionkrát lepší než ty! Bez ní bych nikdy nezjistil, jaké to je nebýt nicka. Ještě jednou si ji vezmeš do pusy a přísahám u Merlina, že ti ten ksicht rozervu vejpůl!"

Nedokázal tam stát už ani vteřinu. Oboje dveře za ním práskly a on kráčel chodbou tak rázně, že to museli slyšet po celém hradě. Když už byl pár koridorů dál, podíval se na hodinky. Za deset minut pět. Tak akorát, aby si to s Hermionou pořádně vyříkal.

Vzal to ke vstupní hale, pak přes pozemky a ke břehu jezera došel přesně na čas. Dívka už tam seděla, zády opřená o strom a kolena u hrudi, a jakmile zaslechla jeho dunivé kroky, rychle se k němu otočila. Byl to docela děsivý pohled, obzvlášť, když měl jednu ruku zamazanou od krve.

„Co se ti-" Ale než stihla něco říct, Draco ji popadl za ruce a přitáhl si ji do náruče. Držel ji tak pevně, že neexistovala šance se mu vykroutit, ale na malý moment ani nechtěla. Cítila své rameno promočené od slz. Neměla vůbec tušení, co se stalo, ale vidět ho v takovém stavu bylo skoro nesnesitelné.

„Já mu vrazil, Hermiono. Naštval jsem se a jednu mu vrazil." I když to mumlal mezi vzlyky do jejího hábitu, rozuměla každému slovu. Tep se jí najednou zrychlil a zrak trochu rozostřil, jak se snažila pobrat význam jeho slov. „Bránil jsem tě. Začal říkat, jak je všechno špatně a-"

„Ššš, to je dobrý, Draco. Musím tě odvést za Madam Pomfreyovou, ta ruka nevypadá dobře."

Vypadala vlastně hůř než cokoli, co do té doby viděla. Klouby měl zarudlé a nateklé, všechny napříč zkrvavené, takže do té rány musel dát úplně všechno. Bylo vidět, že v nich nemá žádný cit, protože i když mu tu ruku několikrát stiskla, nic to s ní neudělalo. Už se natahovala, že by ho na tu ošetřovnu dotáhla, ale on ji chytl za zápěstí a nepustil dál. V jeho očích se leskla jakási směsice strachu a lítosti.

„Poslouchej mě, já... já ti musím něco říct. Ani nevíš, jak moc mě mrzí to, co jsem ti řekl, vůbec jsem to tak nemyslel. Nebo, ano, myslel, ale nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, jak to vyznělo. Povím ti, kde jsem ten týden byl." Oba se posadili zpátky na zem. Dracovy prsty se propletly s těmi Hermioninými. Věděl, že to musel udělat, protože až by se taková situace naskytla znovu, pokud by se tedy vůbec naskytla, už by mu nevěřila. Zhluboka se nadechl a upřeně se podíval dívce do očí. „Matka je nemocná. Pomalu ale jistě se to zhoršuje. Nikdo mi nikdy neřekl, co přesně jí je, ale vypadá to strašně. Přál bych si, abych sem vůbec nemusel a mohl zůstat s ní. Příští týden zase odjíždím. Vlastně jen díky ní otec tohle místo dostal. Celé léto lpěla na tom, že na mě někdo musí dohlížet."

Hermiona nevěděla, co říct. Přišla sem, aby si vyslechla nějakou trapnou výmluvu, ale tohle ji naprosto odrovnalo. Její obrázek o Dracově životě pomalu dostával nějaký tvar. Bylo by tak jednoduché mu odpustit, kdyby ji netrápil fakt, že věřil tomu, že by ho podvedla. Jak si mohla být jistá, že už si to nemyslel? Vždyť se k tomu dokonce i přiznal.

„Já nevím, co na to říct. Tvoji matku neznám, ale mrzí mě to, protože si nedokážu představit, že bych tu svoji takhle viděla. Vím, jak moc ji máš rád. Nejsem si ale jistá, jestli jsem schopná dělat, že se nic nestalo. Jak mám vědět, že něco podobnýho neuděláš zase?"

Nemohla to vědět, protože to nevěděl ani on.

„Tak mě neber zpátky. Nezasloužím si tě. Jen chci vědět, že už na mě nejsi naštvaná."

Možná už nebyla. Možná ji tohle zase přesvědčilo o tom, jak moc se snažil změnit. Ale důvěru si takhle rychle zpátky nevybojoval.

„To asi nejsem. Pokud budeš chtít o něčem mluvit, jsem tu pro tebe. Jak je ale možný, že ses po tom týdnu vrátil celý rozzářený?"

„Slíbil jsem to matce. A nechtěl jsem to s nikým řešit, takže bylo lehčí tvářit se šťastně. Očividně to zabralo i na tebe."

Jo, to teda zabralo. Kdyby chtěla, mohla si o něm myslet úplně to samé co on o ní. Bez dalších slov se zvedla a pořád ruku v ruce dovedla Draca na ošetřovnu. Madam Pomfreyová byla při pohledu na jeho ránu skoro bez sebe, ale během chvíle už po ní nezůstala ani jizva.

Pak se s posledním chabým úsměvem rozešli ke svým kolejím. Hermiona byla na pokraji zdravého rozumu, protože kdokoli by se na jejich vztah podíval z venku, řekl by jí, ať nechá Draca plavat. Ale to ona nedokázala. Měla pocit, jako by mu po čase odpustila úplně všechno. A možná to byl ten problém. Třeba by jí ještě ten týden navíc trochu vyčistil hlavu.