Skončil květen. O létě už nebylo ani pochyb a všichni studenti se s vděčnými úsměvy scházeli na pozemcích a u jezera tak dlouho, dokud slunce nezapadlo. Hermiona se hodně učila. Ať už sama nebo s Dracem, trávila nad učebnicemi celé hodiny a jenom představa letošních zkoušek v ní vyvolávala neklid. Co když se nestihne dostatečně připravit?

„Zase nad tím přemýšlíš, krásko?"

Usvědčovali ji v tom všichni její kamarádi. Do toho se blížil poslední volný víkend v Prasinkách a Dracovy narozeniny. A ona si připadala na pokraji zhroucení, protože neměla nejmenší tušení, co mu dát.

„Ne, jen... jsem strašně unavená."

„Nechceš to teda dneska zabalit? Myslím, že malý výlet do kuchyně a pořádná koupel by ti prospěly.

„Nehodláš se se mnou koupat, že ne?" Ujišťovala tím spíš samu sebe, i když si nemohla odepřít úsměv. Na něco takového ještě rozhodně připravená nebyla. „Protože jestli jo, tak se tam můžeš rovnou utopit."

Draco se pobaveně zasmál a nadzvedl na rukou akorát tak, aby si k Hermioně přisedl blíž. Jednou rukou si ji i přes její neefektivní zdráhání přitáhl do klína a pořádně vdechl vůni jejích vlasů. Nedávno si totiž všiml, že typickou vanilku nahradilo svěží ovoce, a tak zvláštně ho to uklidňovalo.

„Koukám, že seš dneska ostrá. Nedostalas to?"

A kdyby mohly pohledy zabíjet, už by z něj nezbylo nic než hromádka kostí. Se šibalským úsměvem na tváři bleskově vstal, popadl svoji brašnu do náruče, a zatímco mu šlo reálně o život, uháněl kolem skleníků do vstupní síně. Tam se schoval za jeden ze sloupů a snažil se popadnout dech, dokud se chvíli po něm nepřiřítila jeho drahá polovička. Tu se mu nakonec povedlo obelstít a nehodlal ji ze svého sevření pustit, dokud se neuklidnila.

„Kdybys nebyl takovej idiot, Malfoyi... koukej mě pustit... hned... no tak..."

Byla oproti němu najednou tak bezmocná, že ji to snad rozčílilo ještě víc. Z výšky se na ni uličnicky smál a ruce kolem jejího pasu utahoval a povoloval podle toho, jak se zrovna ošila. Kdyby chtěl, mohl by ji na místě rozmáčknout.

„Čím víc se budeš vrtět, tím menší šanci na útěk dostaneš," zašeptal jí do ucha a ona cítila, jak jí z jeho dechu přejel mráz po zádech.

„Nepotřebuju utíkat, jenom tě pořádně zkopat."

„Být tebou, moc bych to nezkoušel. Je možný, že si tě vezmu k sobě a zítra nebudeš chodit."

Při té myšlence se jí do tváří nahrnula červeň a ona si je automaticky schovala do dlaní. Takové poznámky se jí sice nelíbily a často za ně Draca peskovala, ale taky při nich pokaždé cítila vlnu adrenalinu a kupu třepotajících křídel. Jen kdyby z toho nebyla tak vykolejená.

„Zlámeš mi nohy nebo co?" vypravila ze sebe, zatímco propukla v nezastavitelný chechot.

V tu chvíli ale ucítila, jak stisk kolem jejího pasu zmizel, a než se stihla rozkoukat, už stála k Dracovi čelem a rty se jí rozplývaly v láskyplném polibku. Nebo, alespoň si myslela, že byl láskyplný. Během vteřiny totiž začal nabývat na intenzitě a ona měla co dělat, aby stíhala popadnout dech.

„Myslím to vážně, Grangerová. Připomenutí slušnýho chování by ti akorát prospělo."

Když se mu podívala do očí, neviděla v nich nic než chtíč. Jako by se přes klidné nebe přehnaly bouřkové mraky a způsobily ohromnou vichřici. Celá se zachvěla. Nehledě na to, kolikrát už se s ním vyplížila, takhle napjatá a vzrušená snad ještě nikdy nebyla. Bylo to nové a neznámé, a možná to ji trochu znepokojovalo.

„A co když mám strach?" spadlo jí z úst dřív, než si to stihla rozmyslet. Draco ji přestal hladit po tváři a pohled, kterým se na ni díval, znatelně zjihl.

„Do ničeho tě nenutím, chtěl jsem tě jenom vytočit-"

„Ne, Draco, co když chci, ale... mám strach?" Vtipné, jak se situace dokázala rychle otočit. „Už takovou dobu se stresuju s tím, co ti dát k narozeninám. A tohle by byl dost hodnotný dárek, nebo ne?"

„Jo, to asi jo, ale-"

„Tak vidíš. Stejně by k tomu jednou došlo, takže není co řešit."

„Nemůžeš se se mnou vyspat jako dárek k narozeninám, Hermiono! Nebudu tě nutit do něčeho, čeho se sama bojíš. A i když mě těší, žes nad tím přemýšlela, škádlení je jedna věc. Nehodlám riskovat to, že bys toho pak litovala."

„Myslíš, že bych toho litovala?"

„Jo, protože by sis myslela, že je to tvoje povinnost a ignorovala bys moji snahu ti dokázat, jak moc tě miluju."

A v tu chvíli, jako by se zastavil čas. Každičká buňka v těle, které se kdy dotkl, ji začala brnět a vracet ve vzpomínkách na všechny společné chvíle. Každičký polibek. Všechno, co jí kdy o sobě řekl a s čím se jí svěřil. To, že si ji spojoval s hvězdami. Všechno se jí to najednou přehrávalo před očima a ona nedokázala zastavit těch pár slz, které jí stékaly po tvářích.

Cítila, jak ji teplo Dracovy dlaně uklidňovalo, a chtělo se jí brečet ještě víc. Chtěla na něj křičet, mlátit ho, dokud by nemohl ani chodit, a přitom mu říct to samé. Srdce jí pukalo jen při představě toho, že by o něj někdy opravdu přišla.

„Ty... myslíš to vážně?"

„Jakože je můj otec smrtijed-"

„Cože?!"

„Dělám si srandu, neboj." Odmlčel se na chvíli, zatímco mu na rtech pohrával pobavený úsměv. Pak ale zase zvážněl. „Umřel bych pro tebe, Hermiono. A i když tě chci víc než cokoli jiného, nemůžu po tobě chtít, aby ses se mnou vyspala. Nenutím tě ani do toho, abys mi hned odpověděla."

Vypadal a zněl jako Draco, ale nemluvil jako Draco. Odkud se tyhle hluboké a upřímné city braly? Jak by mu mohla říct ne, když byl to jediné, po čem kdy v životě toužila?

„Ale já ti to řeknu. Miluju tě. A jsem si jistá v tom, že bych si lepšího partnera nevybrala. Plus, dárky se neodmítají a tenhle bude takovým velkým pro nás pro oba."