Nečekám, že si tohle přečteš. Možná je to poslední dopis, který ti kdy napíšu, ale asi je to tak dobře. Od konce roku se toho hodně změnilo. Weasley dostal zpátky své místo, to už se ti určitě doslechlo. Nás přijeli do Manoru několikrát prohledat a otcovy hračky našli až na třetí pokus. Obvinili mě z vraždy. Oprávněně. To, že mě k tomu otec donutil, mě v žádném případě neomlouvá. Když to zjistila matka, dostala málem infarkt. Bolelo to stejně, jako když jsi to zjistila ty. Chtěli mě poslat od Azkabanu, ale nejsem plnoletý, takže tam předevčírem odvezli někoho jiného. Dostal jsem podmínku a příští rok budu mít extra dozor.

Patnáctého července jedu do Londýna, mám se sejít s Theem, budeme někde u Děravého kotle.

Snad se uvidíme, krásko.
S láskou, Draco.

Bylo to k vzteku. Hermiona seděla v prázdném kupé a každou sekundu si vyčítala, že do něj vůbec nastoupila. Nechtěla ho vidět. Nepotřebovala ho vidět. Už jenom ta přezdívka v ní vyvolávala vlnu popuzení, ale stejně ji zajímalo, jak se to na něm všechno podepsalo. Když si vybavila jeho nespavé dny v Bradavicích, lehce se jí stáhlo srdce. O kolik horší to teď muselo být?

Představila si jeho matku, jak se na něj dívá s prázdnýma očima a skoro nedýchá. Sice ji nikdy nepotkala, ale dokázala si ten pocit přivlastnit skoro bytostně. Muselo ho to bodnout ještě hlouběji, než když ho ona nechala stát na chodbě a utekla. Žádné dvě bolesti nemohou být stejné. Jedna vždy bolí víc než ta druhá.

Možná proto si všechny jeho dopisy schovala. Ano, chtěla zapomenout. Ano, chtěla se ho zbavit a už nikdy ho nevidět. Jenže to nešlo. A uložit je do skříně sice znamenalo časté a dlouhé ždímání svědomí, ale kdyby je zničila, už by je z hlavy nikdy nedostala. Nemohla si pomoct. Odolávala dobrých pár dní, a pak si je jeden po druhém přečetla, zdrcená tím, jak rychle se věci dokázaly pokazit. Bolely ji z toho prsty a tváře jí hořely po zaschlých slzách. Litovala toho. Litovala všeho, co se mezi nimi stalo, a přitom ho pořád někde hluboko toužila mít u sebe.

Zmuchlala papír a hodila ho zpátky do batohu. Za oknem se blížil obrys Londýna a vyhříval se pod rozpáleným sluncem. Na otravné vnitřní polemizování už nebyl čas.

Když vlak konečně zastavil na nádraží King's Cross, na Hermionu padla zvláštní rozmrzelost. Ten kluk to měl všechno naplánované. Využít Thea jako jistotu toho, že se jí nic nestane, jí přišlo ohavné. Teď mu už tuplem neměla co říct. Proč vůbec jezdila?

Protože seš hloupá, Hermiono, pokárala se v duchu, když vyšla z nástupiště a vyrazila k Děravému kotli. Cestu znala jako svoje boty, a to ji rozčilovalo. Možná to bylo horkem, ale ruce se jí potily a ona si je neustále otírala o stehna. Celé tohle dobrodružství už jí začínalo lézt na nervy.

Nespoléhej na to, že tam ten Theo bude. Zajela sis do Londýna na setkání, na které tě ani nikdo nepozval.

Nad hlavou jí zničehonic zacinkal kov a ona k němu zalétla pohledem. Výborně. Teď už nebylo cesty zpět. Opatrně otevřela dveře a do nosu ji okamžitě praštila vůně máslového ležáku a pečeného masa. Prošla kolem několika narvaných stolů, pozdravila čarodějku za barem, se kterou by se nejraději zapovídala, aby nabrala trochu času, a rozhlédla se kolem sebe. U žádného stolu se nekrčily dvě známé tváře. Že by si z ní celou dobu utahoval? To by mu bylo podobné.

Cítila, jak na ni lidé zírají. Musela vypadat jako naprostý idiot - zpocená, zmatená, a na pokraji slz, protože už zase udělala nějakou blbost. Připadala si jako sloup, kolem kterého se bezprostředně omítají kolemjdoucí a občas do něj někdo narazí. Bylo to na prášky. Kéž by nebyla tak důvěřivá.

Snad se uvidíme, krásko.

To tak. Kdyby měla jízdenku nazpátek, hned by nasedla.

Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe, smířená s tím, že bude muset vymyslet náhradní plán, a oběma rukama si zajela do vlasů. Mohla by se zastavit u Weasleyových. Sice by to nečekali a Molly by určitě na poslední chvíli něco ukuchtila, ale aspoň by byla ona i rodiče v klidu a jedno přespání by nikomu neublížilo. Procházka po Příčné ulici zněla fajn, ale ne dost fajn, aby se na ni vydala. Leda, že by potkala někoho dalšího - třeba Deana, který se několikrát zmiňoval o příbuzných v Londýně. Nebo Lenku, která psala, že musí nakoupit přívěsky proti škrknám. Anebo kohokoli jiného, jen aby nemusela být ve stresu.

Kéž by ji to tolik nepohlcovalo. Hlava ji začínala bolet, tak jako vždycky, když o něčem moc přemýšlela. Chtěla si sednout, ale neměla kam. Vydýchaný vzduch nedělal moc velkou dobrotu. A tak nakonec neměla na výběr. Cesta k zadnímu vchodu byla přímá a čistá, aspoň aby jím proklouzla ven a pořádně se nadechla. To zvládneš, Hermiono.

Vykročila vpřed a najednou ucítila na rameni něčí dlaň. Velkou, teplou, a hrubou; přesně takovou, jakou si ji pamatovala, a to ji vyděsilo. Cukla sebou dozadu, ruka se jí vyšvihla a v dalším okamžiku za sebou zaslechla bolestný skřek. „Co to sakra-"

Ohlédla se přes rameno. „Promiň mi to, moc se omlouvám, já jsem nechtěla-"

„Tys fakt přijela."

A v tu chvíli to bylo jako dostat ledovou kudlu do zad.

Jeho hlas pohltil každou buňkou jejího těla a ona si přála být jen prázdnou místností, ve které by mohl tak nádherný zvuk bezmezně rezonovat. Nebyla na to připravená. Nebyla schopná si představit, jaké to bude, až se znovu shledají. Vzpomínky jí rvaly srdce a ona se teď musela vší silou držet, aby mu neskočila do náruče. Vypadal stejně jako vždycky - košile a oblekové kalhoty, ale zároveň naprosto odlišně. Vlasy měl delší, tváře bledší, rty popraskanější, a nepatrně se usmíval. Všechno, co provedl, se k němu najednou tak nehodilo. Přece to nemohl být ten samý člověk.

Obvinili mě z vraždy. Oprávněně. To, že mě k tomu otec donutil, mě v žádném případě neomlouvá.

„Kéž bych tě mohla za všechno omluvit já," zašeptala nevědomky, zatímco Dracovi stále hleděla do očí, a celá se zachvěla.

Ten se na ni zmateně podíval. „Cos říkala?"

„Co? Nic. Vůbec nic."

„Celá rudneš, Grangerová. Lhaní ti nikdy nešlo." Jednou rukou si odhrnul vlasy z tváře a povzdechl si. Hermiona sledovala každý jeho pohyb. Svědomí se jí snažilo vnutit vztek a nenávist, ale ona je těžce odmítala. Musela myslet racionálně. „Nechceš si jít sednout? Mám dojem, že Theo by to taky docela uvítal."

Hnědovláska se k zmíněnému chlapci otočila. Vůbec jí nedošlo, že to byl on, koho omylem praštila, a cítila se najednou strašně. Theo se v předklonu opíral o jedno koleno a druhou rukou se držel za žebra. Musela mu dát fakt pecku, když se z něj linulo jen tiché sípání. „To nic, jsem tu očividně navíc, možná bych měl vypadnout-"

„Ne, to ne-"

„Přestaň mlejt sračky, Theo. Zůstáváš tady."

A Theo mu neodporoval. Hermiona Draca koutkem sledovala, jako by čekala, že se v něm něco pohne a začne na ni řvát. Možná přesně to od něj chtěla. Byl to přece on - ta stará Malfoyovská autorita, se kterou tolik bojoval. Proudila mu v krvi, ať už chtěl nebo ne, a jí nikdy nedošlo, že to nemohla změnit. Zároveň to ale nebyl on - ten výraz v jeho očích, když ji spatřil, byl upřímný. Stejně upřímný, jako býval na astronomické věži. Měl v sobě obě své stránky a jen je učil spolu vycházet.

Opatrně se přesunuli ke stolu. Kluci si šeptali a Hermiona doufala, že mezi nimi nenastane trapné ticho. Sedět tam a pozorovat je bylo mnohem příjemnější než něco řešit. Nervózně si pohrávala s lemem mikiny a ruce si mnula v klíně, jako by byla u nějakého výslechu. A najednou si tak i připadala.

„Tak, budeme o tom mluvit?"

Nejradši by řekla ne. Nechala by to shnít a odpadnou někam do temnot zapomnění, jen aby tu s ním nemusela sedět. Pořád ji štval. Pořád s ním nechtěla míc nic společného, ale nedokázala mu odolat. Copak byla tak hloupá, aby se nechala uchlácholit několika sladkými slůvky? Takovou chybu už nejednou udělala. „Mluvit o čem?"

„O tom, co se stalo."

Byl přímý a neoblomný. Slušelo mu to. „Myslíš tu vraždu?"

„Jo, myslím tu vraždu."

„A co mi k ní chceš říct?"

Co by mohl jiného? Pod tuhle tvrdou masku viděla moc dobře. „Že mě to mrzí. Nejenom ta vražda jako taková, ale to, jak tě to ovlivnilo. Nevím, proč jsem si myslel, že bys to přešla a zůstala se mnou. Měl jsem se o tebe postarat. Říct ti to. Věřit ti, protože tys celou dobu věřila mně. Doteď nechápu, jaks to se mnou mohla zkoušet znovu a znovu."

„Jo, to já taky ne." A byla to pravda. Milovat ho znamenalo hodně, ale ne všechno.

Nastalo ticho. Draco se opřel lokty o stůl a díval se na ni - netrpělivý a přehlcený emocemi, které nemohla vidět. Dva týdny si přehrával v hlavě, co by jí mohl říct, aby mu ještě jednou odpustila. Aby mu dala ještě jednu poslední šanci, kterou už nehodlal zpackat. Ale nic ho nenapadlo. Nedokázal svoje pocity přeměnit na slova, která by vyslovil. Bylo jich moc a zároveň tak málo. „Nad čím přemýšlíš?"

„Nad ničím. Nad vším. Já nevím."

„To chápu. Taky bych si občas přála všechno smazat." S tím naprosto souhlasil. Vždycky, když zavřel oči, před sebou viděl svého otce v černém hábitu nastupujícího do vozu. Matka ležela nahoře v ložnici a on se musel s kamenným výrazem dívat, jak jeden z jeho rodičů odjíždí do Azkabanu. Nemohl celé dny spát. Psal jeden dopis za druhým, ale pokaždé je roztrhal a vyhodil. Ona o ně nestála. Ani nikdo jiný. „Troufám si tvrdit, že si za to můžeme navzájem."

„Ne tak docela."

„Ne? Jak to myslíš?"

Musel jí to říct. Kdyby to neudělal, asi by se z toho zbláznil. „Normálně. Tys mi nechtěla zabít matku, holku, ani jsi neodvezla otce do vězení. Nepoložila jsi přede mě horu otcových chyb, které musím vyřešit a přinejlepším se z nich nezhroutit, abych zvládl převzít jmění. Už sedmkrát jsem proti němu svědčil. Nikdo se mnou nechce nic mít, protože jsem zrůda. Od září za mnou budou courat bystrozorové, abych se náhodou nepokusil o něco podobnýho. Docela by mě zajímalo, jestli by mě zastavili, kdybych chtěl něco provést sám sobě."

„Takhle nemluv, Draco."

„Proč ne? Stejně jsem všem u prdele a-"

„Nejsi! Nikomu nejsi ukradený."

„Ne? Tak mi jmenuj jedinýho člověka, kterýmu nejsem. Poslouchám." Hermiona se podívala na své ruce a rozmýšlela, jestli se přiznat nebo ne. Co nejhoršího mohl udělat? Vysmát se jí a poslat ji do háje? Srdce jí bušilo o sto šest a hluk z okolí ji rozptyloval. Jeho pohled ji tížil jako olověné závaží a ona si před ním zase připadala tak malinká a bezcenná. Kde byla ta zatracená odhodlanost, když ji potřebovala? „No tak?"

„Tak třeba já," ozval se zničehonic Theo. „Nechci vám do toho dramaticky vstupovat, ale já si nemyslím, že seš zrůda. Jsi můj kamarád. O tom, co se děje u tebe doma jsem slyšel svý a nehodlám se v tom hrabat, pokud nebudeš chtít. Ale jsem tady. Vždycky jsem byl. A ona taky."

To pokývnutí hlavou Hermionu zaskočilo, ale nedokázala ho popřít. Mohla předpokládat, že v ní Theo bude číst jako v otevřené knize. Jen si nebyla jistá, jestli ho praštit anebo mu poděkovat, protože Draco pořád mlčel a jenom si je oba nevěřícně prohlížel. Musela si to přiznat. Musela se toho chopit, dokud tu byl někdo, kdo se jí mohl zastat. „Je to pravda, Draco."

„Co přesně?"

„Že mi na tobě záleží."

Pohrdavě si odfrkl. „Nezáleží. Nemá ti na čem záležet. Však se na mě podívej."

„Dívám se. A vidím člověka, do kterého jsem se skoro před rokem zamilovala."

„Cože?"

„Myslíš si, že bylo lehké jen tak odejít a nechat tě tam samotného? Věřit něčemu, co mi někdo navykládal a co nedávalo absolutní smysl? Nepobírala jsem to. Nechals se sebou mávat jako s hadrem a já byla tak vyděšená, že jsem tomu uvěřila. Byla jsem naštvaná, žes mi nic neřekl, podvedená, a zároveň smutná, protože mi právě umřel kamarád. Ukončit to bylo to první, co mě napadlo. Potřebovala jsem čas to vstřebat, abych si uvědomila, že tě doopravdy nepotřebuju, ale nefungovalo to. Nehledě na to, jak moc jsem chtěla a jak moc jsem se snažila, jsem to prostě nezvládla. Nejseš jen nějakej vadnej článek v mým životě, který můžu vyměnit. Patříš ke mně. Stejně jako tvoje problémy a chyby, i když jsou takhle veliké a mohly mě zabít."

„Ale vždyť-"

„U Merlina, poslouchej mě!" Hluk kolem nich utichl, ale oni si toho nevšimli. Hermiona se nahnula přes stůl a položila obě ruce na ty Dracovi, čímž ho ještě víc vykolejila. „Já tě nikdy nepřestala milovat. Nic mě nepřesvědčilo o tom, že za to nestojíš, ba naopak. To, co jsem ti řekla na začátku, pořád platí - ty nejsi jako tvůj otec. Nejsi vrah. Nejsi ani zlý člověk. Vidím ten boj, co sám se sebou vedeš, a jsem na tebe pyšná."

Usmívala se na něj. Držela ho za ruce a on je nedokázal ani stisknout, jak byl zmatený. Byli si tak blízko, že cítil její dech na svých tvářích, a okamžitě si vzpomněl na tajné útěky v Bradavicích. Chybělo mu mít ji takhle blízko. Být ten důvod proč chodila pozdě spát, ale i proč se každé ráno usmívala a nadávala pokaždé, když se s ní nechtěl jít učit. Proč se začala zajímat o hvězdy a jejich významy. Proč byla ona to, co dávalo v jeho životě smysl?

„Být tebou, chlapče, tak řeknu, že ji taky pořád miluju," přerušil jeho myšlenky kouzelník od stolu hned vedle, zatímco ostatní na něj jen natěšeně zírali. „Jinak to vypadá, že půjdeš domů s brekem."

Draco se tiše zasmál. „Nepůjdu," odpověděl a podíval se na Hermionu. Poznal, jak byla nervózní. Jak si rty žmoulala mezi zuby a dlaně mu tiskla silněji. Jak si všechno přehrávala v hlavě a mezi obočím jí vyskočila malá vráska. Tohle na ní zbožňoval. „Jelikož ji taky pořád miluju."

A zvedl se ze svého místa tak akorát, aby jí dokázal všechno, na co nikdy nenašel slova.