Tento příběh patří moelang-d

"Prosím..." zaječela hnědovlasá dívka, zatímco silueta si všimla prosby "Prosím někdo..." zamumlala, když se groteskní monstrum přiblížilo a bylo připraveno ji zabít. " Prosím, pomozte mi někdo!!!! " zavřela své modré oči, ale smrtelná rána nikdy nepřišla. Když slyšela, jak velké tělo padá na zem, její slzící oči se pomalu otevřely. Před lidskou dívkou stál svalnatý vysoký muž, který ji zdánlivě zachránil. "Děkuji pane...!" Když se k ní rusovlasá postava otočila, ztuhla hrůzou.

"..." vysoký muž si ji prohlížel vyhladovělýma očima, když se rozhodla utéct.

"Crowley-sama? Nechystáš se toho člověka vysát?" objevila se fialová holka.

"Ne, ještě ne."

-

Rusovlasí se potuloval po Nagoye a hledal tohoto konkrétního člověka. Ta dívka se zdála svým způsobem povědomá. Když ji viděl, že ji málem zabilo monstrum, ucítil, jak se něco pohnulo, co bylo ztraceno před 800 lety. Crowley hledal, dokud nenašel vyděšenou ženu, jediným plynulým pohybem jí přišpendlil krk k zemi.

"Prosím... já nechci umřít..." Slzy se jí koulely po tvářích. "Prosím, odpusť mi... nezabíjej mě..." ale jen ji pozoroval chladnýma očima. Když tiše zašeptala, sevřel její krk pevněji. "Bože, prosím, zachraň mě..." zavřel oči a s náznakem vzteku nechal dívku klesnout na zem, jen aby se nad ní postavil.

"Bůh nepřijde ." mluvil klidně "Nikdo tě nezachrání . Svět je krutý, tak to prostě je." s tím Crowley roztrhl šaty u krku a odhalil starověký kříž. Bez dalšího přemýšlení vložil své tesáky do jejího jemného masa, čímž si vysloužil výkřik, který umlčel dlaní.
Zrzavý cucal a cucal a cucal. Poprvé za celou věčnost se cítil chamtivý, když se mu v mysli vynořil obrázek kříže a jeho starého přítele.

Crowley stáhl tesáky, když sotva živá dívka zavřela oči a těžce oddychovala.

"Tento kříž... Komu patřil?!" zeptal se, ale dívka omdlela

-

Bolest, probudila hnědovlasou ženu, když si uvědomila, že leží v pohodlné posteli.

"Kde...?" chtěla věřit, že apokalypsa a všechno, co se stalo, byl zlý sen, ale nebyla tak naivní. Dotkla se své hrudi a začala v panice hledat svůj poklad.

"Chceš to zpátky?" zeptal se hluboký hlas a ukazoval jí požadovaný předmět. Žena se ve svém jednání zastavila.

"Prosím... Pokud mě chcete zabít, vraťte alespoň kříž... Možná to pro vás není cenné, pane, ale pro mě ano..."

"Proč? Mohl bych to také hodit do odpadu," řekl, když se posadil na postel.

"Ne! Patřilo to mému předkovi... Je to jediná věc, kterou mi moje rodina dala předtím, než..." v očích se jí znovu objevily slzy.

"Řekni mi, kdo to byl, a budeš žít." stále jí čelil. Zírala na jeho záda, jako by nechápala, co nabízí, ale rozhodla se odpovědět.

"Moje rodina je z Evropy..." polkla. "Tento předmět byl vyroben ještě v dobách crusa...!" náhle ji přišpendlil na postel a jeho oči tmavé nicotou.

"Jméno. Jak se jmenoval." kvílela a třásla se strachy.

"José! Tak se jmenoval, pane," prozradila a nechala Crowleyho v čistém šoku. Nemělo by to být možné, to nemůže být. Pak znovu může, pokud existují upíři, ďáblové a dokonce i andělé, jak vysoká je šance, že by potkal někoho z jejich pokrevní linie. Rudovlasý zavřel své rubínové oči a mrknutím oka znovu zabořil tesáky do jejího krku. "Ne! Řekl jsi, že mě necháš jít!"

"Crowley-sama... Ach..." ozval se hlas, když vstoupil do místnosti.

"Neeee!" beznadějně bojovala, než se vše změnilo v temnotu.

-

"Hmm?" její modré oči se pomalu otevíraly v neznámém terénu. "Co!?" dotkla se krku a cítila stopy po kousnutí.

"Ztratila jsi hodně krve. Zdá se, že tě napadl upír. Pamatuješ si to?" řekl jí chlapec, když uchopila růženec, aby se uklidnila. V hlavě se jí vybavilo jméno.

"Crowley..."

"Hm, to je tvoje rodina?" zeptal se chlapec nevinně.

"Ne, ale možná byl dávno..." přemítala.

"Co?"

"Nic. Děkuji, že jsi mě zachránil, mladý muži!" poplácala ho po hlavě.

- KONEC -