Jeho úsměv nebyl snad nikdy děsivější.... Tak dobře zdávám se byl a to hodně, nikdo jiný nemohl mít tak šílený úsměv jako on. „Nic“ pokrčí rameny a usedne na židli. „Ne vážně, co tu děláš?“ pohledem zabloudím po pokoji, než si všimnu nožíku na podnosu. Byl tam kvůli namazání másla. Přiblížím se k němu blíž a tajně vezmu nůž. Schovám ho za záda a vydechnu zadržovaný vzduch v sobě. „Chtěl jsem tě vidět...“ přeruším ho. „Nikomu jsem to neřekla, tak co po mne chceš?“ vyjeknu. „Promluvit si, myslím, že by bylo lepší než tě držet v tom domě“ rukou si projede vlasy a vrátí ji zpět na svůj klín. „Ujišťuji tě, že nůž k tomu nebudeš potřebovat“ ukáže na mne a já nedobrovolně vyndám onen předmět za mými zády. „Proč jsi taková“ zvedne se. „Jaká?“ nerozumím mu, o čem to mluví? „Milá, vůbec nejsi jako dřív, máš ze všeho strach“ uhodí do zdi.

„To by stačilo, vypadni“ ukážu na dveře. „Opravdu to chceš?“ nakloní se ke mně. „Ano“ křiknu, ruku stále nespouštím z natažené formy směrem ke dveřím, které jsou samozřejmě zavřené. „Není ti to vidět na očích. Spíše opak“ usměje se „Nikam nejdu“ sedne si do židle. „Měla by jsi jíst“ jeho výraz na chvíli vyzní vážně. Na tu chvilku jsme mu věřila, že to tak chce. Ale jen jsem pouze panaroidní, začal se smát. „Vypadni, jdi, protoże jestli se budeš smát, tak můžeš jít. Nestojím o tohle. Ty mi spíš řekni proč se tak chováš“ zabodnu do jeho hrudi ukazováček.

„Fajn a jaký mám tedy být?“ optá se. „Vždy jsi byl šílený.... Netvrdím, že ani já“ uhnu pohledem a odmlčím se. „Ale teď se staráš? Jsi milý, pak zas šílený. S čím poslední době bojuješ“ zamračím se. Tak, že ho to přestane bavit. Zvedne se ze židle. „Odcházím“ zvedne ruce vzhůru. „Ani náhodou“ přibouchnu mu dveře a stoupnu si před něj. „Tak povídej“ zapřu se. „Proč to chceš vědět? Hmmm, jelikoż si myslíš, že nejsme šílený či snad něco jiného? Protože ty jsi šílená, jen to dokážeš schovat. Jsi stejná jako já“ zabodne do mé hrudi jeden prsty. Odstrčí mé stuhlé tělo ode dveří a odejde. Pořád slyším prásknutí dveří, jeho naštvaný obličej se mi leskne před očima a do hlavy se mi vtouklá jiná myšlenka. Otázka, či pouhá pravda? „Jsi šílená...“ zní mi v hlavě pořád dokola.

Tak jsem tu zas.
Mám dnes narozky, tak jsem prostě musela napsat nějakou tu kapitolu. Jinak přemýšlím nad novou knížkou ohledně Gothamu a samozřejmě Jeroma😘