Chlapec s děsivým úsměvem.....slzy stékaly po jeho tvářích a v jedné ruce svíral basballku. Zvuk dopadající se basballky na asfaltovou cestu mi zněl nesnesitelně v uších. Pořád jsem se na něj otáčela z jedoucího auta. Vítr si pohrával s jehi vlasy a pak to protrhl otcův hlas. „Je to psychopat.....nevšímej si ho“ matka mne stáhla zpět na sedadlo a já tak nemohla vidět chlapcův obličej, který se každým metrem zdaloval. „Jerome!!!“ začnu křičet z otevřeného okna u auto. „Breo!“ křikne, pak otec zatočí volantem do orava, tudíž se i auto tím směrem vydá.

Vystřelím do sedu. Mám ho plnou hlavu a pořád se ho nemůžu zbavit. Ten sen, začal se mi vrývat pod kůži. Nejenom, že to byla kdysi dávno skutečnost, ale teď mne to i budí.

„Stalo se něco?“ vtrhne do mého pokoej Ness se starostlivým výrazem. „Ne nic, jenom sen“ ukápne mi slza. „Křičela jsi i ze spaní, nějaké jméno. Myslím Jorem....ne byl to Jerom“ obejme mne kolem ramen. „Můj kamarád z dětství, než mne rodiče od něj odtrhli. Tedy spíše otec, tím, že nás přestěhoval pryč“ zabořím čelo do jejího županu.

Ona mne hladí po zádech, než se neuklidním. Pak si pamatuju jen to, jak zavírá dveře. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Byli teprve velmi brzy ráno, asi tak kolen jedné hodiny.

Na tváři ucítím něčí dotek. Pak jemné šeptaní do ucha. Nakonec zaslechnu, další zabouchnutí dveří pod smíchem nějaké osoby. To vše beru za pouhý sen a výplod mé fantazie. I když mi to rozum začne vyvracovat. Jeho vůně se rozlehla po celém pokoji. Když jsem kolem páté hodiny ráno zavřela oči a přestala o něm přemýšlet. Za další dvě hodiny za mnou přišla Ness. „Vstáváme“ poklepe mi na rameno. Otevřu oči a posadím se do tureckého sedu. Jen jak mne spatří, nadskočí hrůzou. „Vypadáš příšerně, spala si?“ na poslední otázku zavrtím hlavou. „Zůstaň radši celý den v posteli, než se ti udělá dobře, přinesu ti nějakou snídani sem nahoru“ pohladí mne po tváři a rázem znova zmizí.