Autobus se dál neodvážil jet. Proto nás tam vysadil a sám odjel zpět. Se strachem v očích na nás křičel, že sem už nikdy nepojede.

Celou cestu mi Ness šeptala do ucha, jaký má strach o dívky a o nás dvě. Vždy, když měla strach s e mne za tu cestu, zavěsila kolem ramen či paže.

Konečně byl vidět jeden z hotelů, náš hotel, který Ness sehnala s mojí pomocí.

Dívky se ihned rozeběhly do svých pokojů. Své kufry stěží tahali nahoru. Nakonec i Ness odešla a já zůstala v hale jediná. Čekala jsem na své klíče spolu s číslem pokoje. „Jste na patře sama, myslíme tím bez toho vašeho obecenstva" usmál se mladík za pultem. „Aha, no tak aspoň něco pozitivního " usměju se, než odtrhnu zrak od těch jeho očí a do ruky vezmu svůj kufr. Ten vytáhnu nahoru, musela jsem ještě odmítnout Nickovu pomoc, to byl ten mladík za pultem.

Svalila jsem se unaveně na postel a pouze hleděla do stropu. Ness mne pořád otravovala. Měla dokonce strach i hlídat na chodbě. „Prosím, mohla by jsi se t dojít podívat? Zkontrolovat je? Zda spí či jsou v pořádku?" zeptala se mne. „Ale jistě, jen když budeš v klidu. Co by jsi beze m ne dělala" uchechtnu se před ní, ale jen jak se za mou osobou zabouchnou dveře, pouze prokroutím očima. Na chodbě mírně blikalo světlo. Bylo to trochu děsivé, ale jsem na to zvyklá.

Vždyť jsem tady v Gothamu taky žila pár let.

Projdu všechny pokoje, nakonec obhlídnu y ten Ness, která již spala v posteli. Dojdu do třetího patra, které není poslední a odemknu svůj pokoj. Už z pohledu je mi divné, že se zde nesvítí. Má to však logické vysvětlení. Ale rozházené věci z kufru a prosezené povlečení postele.... Ness si nerada sedá na cizí povlečení a rozhodně by mi už nikdy nerozházela oblečení ani nikomu jinému. Pořád jsem stála mezi futrem dveří. Vždy jsme mohla vyběhnout a zajít pro pomoc za Nickem. Ale nedokázala jsem se ani pohnout.