V tureckém sedě jsem seděla na posteli. Vlasy mi padali do obličeje, od toho jak jsem měla sklopenou hlavu. Vypadala jsem jak blázen z Arkhamu, což je místní blázinec. Občas jsem si zajela rukama do vlasů a smála se a pak brečela, na tvařích zaschlé slzy, koutky úst škubající se do smíchu. Tak zmatená jsem nikdy nebyla. Bylo brzo ráno, čas na to, abych si vše poskládala, uvědomila pravdu. Vlastně vše co se stalo v noci.

Po tý uličce to bylo jinačí. Táhl mne přes celý Gotham. Vysvětloval mi vše. A já poslouchala. Když jsme stáli na střeše a noc se do nás opírala, můj pohled směřoval jen na něj. Nikdy jsem si nevšimla jeho krásných očí, těch rtů plné neznáma a šílenosti. Otočil na mne pohled. Slova byla zbytečná, políbila jsem ho. Cítila jsem tu jeho šílenost. Ale hlava to nechtěla přijmout. Nikdy si nedokážu přiznat pravdu, vždy se tomu budu vzpírat. "Musíš to přijmout, jinak tě Gotham zníčí" zašeptal těsně u mých rtů. Nechápala jsem proč mi to řekl, proč je tak najednou milý. "Měníš mne, s tebou jsem zranitelný, ale jsem prostě šílený, každý je! Nechci o tebe přijít, ne aby to způsobil Gotham" špitl a to se mi zarylo do paměti. Já byla ta co ho měnilo, možná i ta chvíle, jelikož se potom odtáhl, tleskl a zasmál se. Prolezli jsme celým Gothamem. Celým tím schnilým, prohnilým městem, páchnoucí šíleností, temnotou, prachem, strachem a krví.

Jeho slova mne nutila přemýšlet. Nutila mne, abych přestala bojovat. Možná má pravdu, ale nejde to. Měla jsem klidný NORMÁLNÍ život bez něj a Gothamu. Prostě odsuď musím zmizet. Vím co má v plánu, chce zabít ředitele divadla, měla bych varovat Ness, ale copak můžu? Jal bych to vysvětlovala policii? Prostě odjedu, jakoby se po mně slehla zem. Došla jsem za Ness, s jedinou zprávou. Prostě to ruším, ona zná mé  kroky, dokáže to místo mě zatančit.