„To už mizíš?“ vím kdo pomalu a jistě přichází. Ness s dětmi. „Možná jindy Breo“ zasměje se. Své gesto s nožíkem nezapomene. Přiloží mi ostří nože k tvářím. Pomalu klouže dolů k ústům. Neuhnu, vím, že mi neublíží. Ne teď. Jen mne zkouší. „Jestli tě tu uvidí a jak mne ohrožuješ. Zavolají policii a já se je snažím chránit. Možná i tebe či mne. Prostě už běž, protože jestli mne chceš zranit nebo zabít.... Tak by jsi to už udělal Jerome“ zavřu oči a když je otevřu, je pryč.

„Jsi v pořádku?“ pronese Ness, která spolu s ostatními přišla. „Jo jsem. Nic mi není“ přejde ke mne blíž a upřímně se mi zadívá do očí. „Měla by jsi jít dřív. Pročisti si hlavu, potřebovala by jsi čerstvý vzduch“ usměje se. Na to kývnu hlavou. Je to šance zase vidět Jeroma.

Hodinu s nima trénuju než mne už Ness vyžene pryč na tu mou dlouhou pročisťující procházku.

Procházela jsem domy a mířila za město. Za ním do toho domu. Zastavila jsem se, když jsem si všimla letáků. Děti se radostně hrnuli za město. Na mýtinu, kde stával cirkus. Bylo mi jasné, že zmizela tam. Měl plán.

Stále jsem ta hodná duše, ale proč tedy ve mne bilo svědomí, pocit toho, že tam běžím jen, abych to viděla. Abych měla na rukou krev všech těch lidí, kvůli tomu, že mu pomůžu. Dusilo se to ve mne dost dlouho, celou tu cestu co jsem vyšla z Gothamu. Ta otázka kdo jste, když jste opustili kus sami sebe. Celé vaše srdce. Jerome měl lék na to, aby srdce člověka nezčernalo a neschnilo z Gothamu. Byl to smích, šílenství, což toto město je. Je to zmatek, až na to, že se padouši, ti šílenci tady vyznají víc než občané. Protože šílenci se vyznají v šílenostech. Ale kdo je doopravdy nemocný? To jsou ti lidé, co tu bydlí v domění, že toto město je prohnilé, ale dá se těžkým úsilím osvobodit. Omyl, nedá. Gotham je město zlounů, padouchů.

Stála jsem před obřím placem, kde pod těmi stany a karavany, je mýtina. Musím to obejít. Najít Jeroma a do té doby si mne nikdo nesmí všimnout.

Jsem zpátky a ano stále žiju Xd. Doufám, že se tato kapitola po x letech líbí. Zase příště😘

🃏🔫👅

💢💋💞