Nedokázala jsem se ani pohnout. Cítila jsem každičkou bolest v mém těle, ale ruku jsem nedokázala zvednout. Uslyšela jsem smích. Ozvěnou se nesl k mému uchu a dále se něčí smích sílil. Tudíž se musel přibližovat. Jsem tedy snad mrtvá? Zněla mi otázka v hlavě. Nebo spíše polomrtvá? Proč to udělal? Proč?

Nepoznávala jsem ho každou sekundou mého pobytu v Gothamu. Jerome se změnil, už to nebyl ten kluk. Protože by mi to nikdy neudělal.

„Doufám, že přemýšlíš nad ním“

Ozval se hlas. Naprosto jiný než má Jerome.

„Škoda, že tě nemůže zachránit...“

Pokračoval neznámý hlas.

„Určitě by jsi ráda věděla kdo jsem....“

Uslyšela jsem zvuk ostří nožů, jak o sebe cinkají.

„Jen ti můžu říct, že mi něco dluží“

Takže já mám žehlit Jeromovi dluhy? To nemyslí vážně.

„Dobra zpráva je, že díky tobě budu mít to co potřebuji“

Uchechtne se osoba. Naháněl mi hrůzu každou minutou tikání hodin, někde v místnosti.

„Určitě se ptáš proč zrovna ty....“

Zasmál se.

„Je to z důvody, že ty jsi ta věc, za kterou je schopný zaplatit“

Ten muž se musel uhodit do hlavy. Jerome by za mne nedal ani cent a už vůbec ne, když jde o něco takového, jsem mu ukradená..... Nebo ne? Před ním mne varoval. Proto na mne křičel? Křičel snad slova „Pozor? Bacha. Nechoď tam. Dej pozor“ či pouhé jedno slovo, mé jméno?

Tohle mi nedalo klidu. Co i ten dotyčný po něm chce? Do čeho se namočil Jerome, že to odnáším i já?

„Doufám, že to zrovna on tluče na dveře“

Dostal ten chlap záchvat smíchu. Dup, dup, dup kroky jak přešla poval po místnosti. A znova dup, dup, dup. Chtělo se mi řvát, brečet.... Vztek mi proudil tělem a já se nemohla ani pohnout.

Musela jsem přsstat myslet na to, co se zrovna děje. Mé myšlenky se přesunuly na osudný den. Přestěhivání, tentokrát bez matky.

Stála jem s otcem u jejího hrobu, který byl čerstvě zasypaný. Po mé tváři stékaly slzy, narozdíl od táty, který jen mlčel. Jedna kapka slzy ukápla na studenou kamennou zem. Dál nic. „Nemáš co brečet, když jsi ji zabila. Buď ráda, že tě chráním“ šeptl, i tak se to zdálo jako křičení. „A to ty jsi to zavinil“ obořila jsem se, ale i tak nedokázala uvětřit, co se před pár dny stalo. „Domů běž pěšky“ paží mne za rameno odstrčil, že jsem málem spadla na hrob a odcházel. Já tam stála a konečně se odvážila vyndat ruce z kapsy. Její krev jsem dávno smyla, ale pořád jsem cítila její vůni. Krém, kterým se mazala, voňavku i sprchový gel, který jsme měla tak ráda. Na obě jsem se zadívala a víc se rozbrečela. Nikde nikdo. Hřbitov byl prázdný. Jen já tam stála a koukala na své ruce a pak na hrob mé matky.

Z těchto vzpomínek mne vytrhl hlas. Spíše jako první rána a pak Jeromův hlas.

„Myslíš si, že kvůli ní ti dám tohle?“

Zasmál se.

„Ano to si myslím, protože ona není mrtvá, ale může být“

Další smích.

„Ty?....“

Že by Jeromovi došla jednou slova? Proč zrovna u mne? Já nechci ještě umřít.

„Fajn... Ale myslím si, že to jde i jinak“

V hlavě jsem viděla ten jeho šílený úšklebek, který Jerome používal neustále.

„A jak tedy?“

Mužův hlas i ten smích mi zněl nepříjemně.

„Tak, že tě zabiju a bude to, co ty na to?“

Výstřel. Pak dopadající něco, ani tělo toho muže, na zem. On ho zabil? Kvůli mně, co se to s ním jen děje. Jindy bych řekla, že mne zabije a někdy zas, že to nedokáže. Jak ho moc měním? Je to mnou či je už takový a já v tom nemám co dělat? Otázky, samé otázky a jen ty.

„Breo slyšíš mne? No tak Breo? Kruci nál už se probuď“

Křičel, cloumal se mnou a já? Nedokázala jsem otevřít oči. Nechtělo se mi a na druhou stranu to nešlo. Cítila jsem jak mne vzal do náruče a někam nesl. Upadla jsem do spánku a nevnímal jeho slova, nic....

Tak jsem tu zase a s další kapčou. Tak snad se líbí😘