Když už jsem po ní sáhla a otevřela dveře. Dům byl prázdný. Nikdo nikde, ani noha živáčka, až na mne. Dům nebyl v nejlepší a ani v nejhorším stavu. Na kůži se mi lepil chlad z venku. Otřásla jsem se a po schodech vystoupala až nahoru. Našla jsem ložnici, kde byli dvě skříně. V jedné normální oblečení a v druhé. Kusy hadrů, což se mi nezdálo, taky komu, že? Jasně, že v tom museli být nenápadné dveře. Ta místnost. Plná zbraní, nožů. Na většině byla zaschlá krev. Některé čistě umyté a půlka zas ne.

Oklepala jsem se a radši odešla. Seběhnu schody dolů a vyběhnu z domu. Když jsem utíkala, musela jsem si všimnout mírně poškrábaného a krví ušpiněného stromu. To udělal naschvál. Udělal přímou cestičku a mne to přivádělo na naše šílené hry. V pojmu šílené, myslím opravdu šílené.

Byl podzim, což je dost zvláštní, mít rozdělené hry podle ročních období. Bylo několik hodin po obědě a my se sešli u kraje druhé půlky lesa. Bylo tam opuštěbé hřiště. Přišel s basballkou v ruce a úsměvem na tváři. Na mých zádech byla taška, kterou jsem di vzala, abych se sem vůbec mohla dostat přes rodiče. „Takže co?“ zeptám se a koutkem oka ho pozoruju. „Jako obvykle“ ušklíbne se. Předběhne mne a zatočí se na kolotoči. „Moc dlouho nemůžu, rodiče by vyšilovali“ protočím očima. „Pohni si“ zanadává. „Buď trpělivý“ „ani omylem“ serve mi tašku ze zad a odhodí ji nějak. Napřáhne se, v čas ho kopnu do kolene a on spadne na kolena. „Díky, teď ji budu ještě ke všemu muset najít“ založím na sekundu ruce v bok než se rozeběhnu do lesa. Běžela jsem a schovala se za obří kmen v lese. Jerome mne hledal a já doufala, že mne nenajde. Tato hra byla nazvaná „přežij v maskování“ není to moc originální název ani nějaký speciální, ale obyčejní. Hledali jsme se navzájem. Vždy jsme měli v ruce basballku a hledali toho druhého, který byl schovaný. Učili jsme se přežít tady v Gothamu, kde zločinost stoupala přes noc. „Mám tě“ řekl a uhodil nad mou hlavou do kmenu stromu basballkou. „Ach jo, zase si mne našel“ zasměju se a s jeho pomocí vstanu. „Byla jsi dobře schovaná“ uzná a do ruky mi předá pálku. „Tak jako ty minule a přeci jsem tě našla“ drcnu do jeho ramene.

Zavrtím hlavou, tolik vzpomínek se mi teď hrnulo do mysli. Jen když jsem ucítila tu známou vůni lesa...

Jsem tu zas, snad se líbí. Publikovala jsem dnes novou knihu týkající se o Jeromovi..... Jménem (myslím název knihy) Why so serious?

Tak snad se bude líbit. Jinak k té knize budu dělat trailer tak snad se už zítra dočkáte (8.1. 2020 nebo 9.1. 2020)

Užívejte prvního týdne školy😊😅😎😘😢👋