Pomocí železné tyče jsem tedy odtrhla zabednovaná okna. Tyč odhodím a chvíli cloumám se dveřmi než se mi je podaří otevřít. Vejdu dovnitř. Vše zůstalo ve stejném stavu. Sednu si na dřevěnou židli a a hledím na jeden obraz. Byla to spíš fotka, celá poškrábaná, rozbité sklo od rámečku. Zvednu se tedy a dojdu až k místu, kde se nachází.  Vyndám fotografii z rámečku. Když ji rozložím uvidím nás dva. Byli jsme malí. Stáli jsme na silnici a táta nás vyfotil. Tehdy nic proti němu neměl. Vše bylo parádní. Nejlepší kamarádi, ale ve vnitru šílení. Posmutním.

Projdu celý dům, v mém pokoji najdu pod postelí krabici s věci, co patřili mne a Jeromovi. Jen u jedné věci váhám. Byla to taková menší kniha. Zapisovali jsme si tam spoustu věcí. Naše chování, den a podobně.

Otevřela jsem ji. Zacínalo to Jeromem.

„Nevím proč mi to matka dělá. Je na nne zlá a spí se spousty muži. Úplná děvka. Vše mi vyčítá, bije mne. A já musím mlčet. Dělat jako by nic. Štve mne to. Něco uvnitř mne mi říká, že bych ji měl zabít, že nejsme normální, ale šílený. V tom pravém smyslu, normláně šílený. Ne blázen, jen vidím věc pravou. Když mne matka naposled byla a tekla mi krev z nosu, smál jsem se“

Tím to končilo. Další stránka byla ode mne.

„Proč si připadám tak prázdná? Připadá mi, že můj otec nesnáší Jeroma, ale za co? Nic se nedělo. Možná mne v jedné chvíli chtěl omylem uškrtit, ale byl naštvaný na svou matku. Řekla jsem to oc jsem neměla. Tehdy když mne škrtil jsem se na jednu stranu branila, ale pak? Smála se. Smála jsem se smrti do očí. Nevím proč, ale připadám si šílená. V jiném smyslu. Vidím svět jinak. Ale kdo jsem skrývám, jelikož by mne rodiče dali do blázince. Ale já nejsem blázen. Potlačuji to, proto to nedokážu ovládat....“

Dál jsem to nedopsala. Sebrala jsem se. Knihu strčila pod kabát a pevně natiskla, aby mi nespadla. Krabici jsem uklidila zpět. Z jednoho hrnku, kde byli náhradní klíče, jsem si je vzala a strčila do kapsy. Rychlým krokem jsem mizela od toho místa. Vyběhla jsem schody, vše uklidila a lehla si zpět do postele. Musím za ním jít. Ale proč tam tolik chci? Ness otevřela dveře. „Už je ti líp?“ přejde ke mně. „Moc ne, cítím se hůř. Asi chřipka“ posmutním. Sáhnu po kapesníku a začnu předvádět kašel a smrkání. „Měla by jsi se vyležet“ nařídí mi. Pouze pokývám hlavou. Konečně zmizela.

Je tu další..... Chystám tedy jinou knihu. Asi tak dvě😅 celá já. No, ale chybí mi název a pak jméná. Takový menší detail. Hlavně, že mám popis a děj příběhu😁 to je to hlavní ne?

Jak se jinak tato kapča líbila?