„Albusi, co tady zase děláš?" Kirlia se tvářila opravdu naštvaně.

„Jestli si myslíš, že mě baví pořád dokola umírat, tak jsi na omylu," odsekl Albus.

„Co to bylo tentokrát?"

„Doušek živé smrti. Opravdu se chci vrátit, přísahám! Čekají tam na mě všichni – Scorpius, táta, Draco, moji přátelé..." Albus zmlkl a pak pokračoval tišším hlasem.

„Táta si vybral mě. Když si měl zvolit, komu jako prvnímu pomůže, vybral jsi mě. Byl jsem si jistý, že pomůže nejdřív Dracovi."

„Samozřejmě si vybral tebe. Jsi jeho dítě, vždycky budeš na prvním místě. Harry by pro tebe a tvoje sourozence udělal cokoliv a je to tak v pořádku."

„Jednou řekl, že lituje, že jsem jeho syn."

„Určitě to nemyslel vážně. Byl bezradný, protože měl o tebe strach a nerozuměl ti. Možná nebyl váš vztah vždycky úplně ideální, ale sám jsi viděl, jak je to ve skutečnosti."

Albus se usmál.

„Scorpius mi odpustil."

„Scorpius je další člověk, na kterého se můžeš spolehnout. Máš všechny důvody vrátit se k nim."

„Říkal jsem, že se chci vrátit. Problém je v tom, že nemůžou sehnat Wiggenweldův lektvar. Jsem si jistý, že za tím stojí ten bastard Ampoule. Doušek živé smrti do mě nalil Mediculus, ale moc tomu nevěřím, že to byl on; choval se úplně jinak než obvykle."

Albus uvažoval dál. „Draco by ho uměl vyrobit, ale je v bezvědomí. Navíc chybí i přísady. Bezoár taky není nikde k nalezení."

„Wiggenweldův lektvar říkáš? Ten přece umíš vyrobit, ne? Recept je v Jacquesově knize. Všechny přísady tady máme."

Albus se na ni nevěřícně zakřenil. „To nemyslíš vážně, že ne? Není na takovou věc náhodou potřeba funkční tělo? To moje teda nevypadá, že by se mu chtělo vařit lektvar."

„Jsi spojený s mladým Malfoyem, přiveď ho sem a veď jeho kroky. Však to zvládnete."

„Minule jsi mi říkala, že se mu nesmím ukázat, jinak se nebudu moct vrátit. Tak jak to mám asi udělat?"

„To už je na tobě."

„No výborně."

Scorpius stále držel Albuse v náručí, když najednou měl pocit, jako by jednal pod Impériem. Pustil Albuse, položil ho zpět na lůžko, vstal a jako ve snách odešel z místnosti.

„Scorpi!" Lea a Emmet se za ním rozeběhli. „Zbláznil ses?"

„Já musím něco udělat!" řekl rázně. „Je to životně důležité! Albus mě o to požádal."

„Zbláznil se!" Lea a Emmet si vyměnili podezíravé pohledy.

„Potřebuju se dostat do čtvrtého patra."

„Scorpiusi! Musíš zůstat u Albuse, teď nemůžeš chodit sám po chodbách!"

„Nejsem sám! Jsem s Albusem a s Kirliou. Připravím Wiggenweldův lektvar. Důvěřujte mi a vraťte se na ošetřovnu."

Rychlým krok se vzdaloval. Vytvořil za sebou neproniknutelnou stěnu. Sám nechápal, jak se mu to mohlo podařit – neměl dostatečnou úroveň magie. Jeho přátelé pochopili, že mu v jeho plánu nezabrání. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházeli, to bylo jediné možné řešení.

Scorpius vystoupal do čtvrtého patra a rozhlédl se.

„Scorpius Malfoy? Vítám tě, příteli mého přítele."

„Kirlio? Pomůžeš mi připravit Wiggenweldův lektvar? Albus mě o to požádal."

„Samozřejmě. Následuj mě."

Scorpius šel tajnou chodbou poprvé. Sestupoval po točitých schodech dolů. Bylo to přesně takové, jak mu Albus vyprávěl. Konečně Kirlia otevřela dveře a Scorpius se ocitl v dílně Jacquese Viala.

„Páni! Tady s tebou Albi pracoval na lektvaru proti krvácivé kletbě?"

„Přesně tady. Nejen pracoval, on ho opravdu vynalezl. A ty ho teď musíš vrátit do života, abyste společně mohli dokončit jeho dílo."

„To zní jako velké dobrodružství. Budeš mi radit, jak mám postupovat? Nevyznám se tady."

„Já ne, bude ti radit Albus."

Scorpius se nevědomky otřásl.

„Kde je můj Albi? Není mrtvý, že ne?"

„Není ani mrtvý, ani živý. Je na rozcestí. Rozhodl se vrátit k tobě, protože viděl, že ho opravdu miluješ. Jeho život visí na vlásku, takže si pospěš a nevyptávej se na věci, které ti nepřísluší vědět."

Scorpius poslušně připravil kotlík a dál už se nenechal ničím vyrušovat. Krev salamandra, zamíchat, přidat dalších pár kapek, zamíchat...

Jako kdyby za ním stál Albus a četl mu instrukce klidným hlasem. Scorpiuse to děsilo – odkud na něj mluví?

„Můžu Albuse vidět?"

„Ne, neohlížej se, nesmíš ho spatřit. Dívej se do kotlíku a neopovažuj se ho hledat."

„Zní to tak přísně, Kirlio."

„Jestli ho spatříš, nebude se už smět vrátit. Nesmíš se na něj podívat, rozumíš?"

Scorpius vylekaně přikývl a doslova přibil své oči ke kotlíku.

Připadalo mu, že to trvá velmi dlouho, možná několik dní, ztrácel pojem o čase. Konečně měl lektvar tu správnou barvu. Nalil ho do lahvičky. Chtěl očima vyhledat Kirliu, ale bál se, aby se nepodíval směrem, který mu byl zapovězený.

„Utíkej a neohlížej se! Byl jsi neuvěřitelně statečný!"

Scorpius se chtěl s dívkou rozloučit, ale hlas se mu zadrhával v hrdle. Vydal ze sebe jen jakýsi vzlyk. Bral schody po dvou, běžel, až ho pálilo na prsou. Proběhl portálem ve čtvrtém patře a ocitl se v chodbě osvětlené prudkým ranním světlem. Netušil, kolik času strávil přípravou lektvaru. Rozeběhl se na ošetřovnu. S hrůzou zjistil, že nikdo z jeho blízkých už zde není; byla zcela opuštěná. Rozběhl se vyhledat Leu, Thea nebo Emmeta. Nejprve zaklepal u pokoje chlapců – žádná odezva. Pak běžel rovnou k Lee. Zaklepal; viděl, že někdo uvnitř používá hůlku, aby odhalil identitu nově příchozího. Dveře se otevřely a Theo vtáhl Scorpiuse dovnitř. Pak ihned dveře znovu kouzlem pečlivě uzamkl.

„Máš ten lektvar?"

Scorpius mu ukázal lahvičku. Rozhlédl se po místnosti. Maličký pokojík byl přeplněný k prasknutí. Byli tady všichni jeho přátelé. Na růžové dívčí posteli ležel Albus, přikrytý lehkou pokrývkou, někdo mu do náruče strčil plyšového jednorožce. Kdyby nebyla situace tak vážná, musel by se nad tím pousmát. Na malé nízké pohovce seděl Draco, Harryho nikde neviděl.

„Jsi v pořádku, tati?" zeptal se Scorpius.

„Ano, díky Harrymu. Vypravil se pro přísady. Můžu se podívat na ten lektvar?"

Scorpius mu sebevědomě podal lahvičku. Byl si jistý, že všechno připravili správně.

„Tak jo, podáme mu to. Já mu ten lektvar podám, přece jen mám největší zkušenosti." Scorpius se neodvážil odporovat, Dracovi bezmezně důvěřoval. Draco otevřel lahvičku a jedním rychlým, elegantním pohybem vkouzlil celý obsah do Albusova krevního oběhu. Scorpius celou akci napjatě pozoroval. Draco odzátkoval další lahvičku a znovu vkouzlil celý obsah do Albuse.

„Co to bylo?" otázal se Scorpius s obavami v hlase.

„Zesilovač účinků lektvarů."

„Ale ten není ještě vyzkoušený!" Scorpius věděl, že na něčem takovém jeho otec pracuje – vše bylo teprve v počátcích výzkumu.

„Ty jsi mu dal neověřený lektvar?"

„Scorpi, já jsem musel. Albus dostal tak vysokou dávku Doušku živé smrti, že by samotný Wiggenweldův lektvar neúčinkoval. Už by mu nepomohl ani bezoár."

Scorpius uměl číst mezi řádky. To znamenalo, že možná ani jeho snaha k ničemu nebude, protože už možná neexistuje způsob, jak Albuse přivést zpátky.

„Kolikrát zesiluje ten tvůj lektvar účinky?"

„Stokrát. Je to nejsilnější verze, kterou jsem nikdy nechtěl použít. Neměl jsem jinou možnost."

Scorpius se nechtěl hádat se svým otcem. Byl zkušený lektvarista a věděl, co dělá. Přisedl si k Albusovi a přivinul se k němu. Nervózně čekal na jakoukoliv reakci Albusova těla. Celý svět by dal za jeden jediný nádech či úder srdce!

---

Albus byl občas docela rád sám, ale ne v této situaci. Mezi živé nepatřil, nemohl natáhnout ruku a dotknout se Scorpiuse nebo mrknout na Leu, která nad ním starostlivě celou dobu bděla. Už potřetí se vydal za svou průsvitnou kamarádkou.

„Albusi, jak to, že ještě nejsi ve svém těle? Scorpius ti nepodal Wiggenweldův lektvar?"

„No, podal. Asi to nestačí. Draco mi dal nějaký dryják, pro kterém mě brní každý nerv v těle, ale probrat se stejně nemůžu. U Merlina, já nechci umřít! Poraď mi, jak se mám vrátit! Všichni kolem mě skáčou, dělají, co je v jejich silách, a já tam jen ležím a nemůžu ani otevřít oči. Něco mě drží tady u tebe."

Kirlia se zamyslela. „Možná tě drží tvůj vlastní strach. Žít vyžaduje odvahu. Bojíš, se, že to nedokážeš, že se nezvládneš vrátit, a zklameš své blízké. Bojíš se, že jim zlomíš srdce. Uvědom si, že čím déle se budeš zdržovat tady, tím bude návrat těžší."

„Když odejdu, už se nikdy neuvidíme."

„Ano. Tak je to správně."

„Ty jsi mi vždycky uměla poradit. Budeš mi chybět, víš to? Nemáš aspoň obraz, se kterým bych mohl mluvit?"

„Nebyla jsem natolik slavná, aby někomu stálo za to mě malovat. Ale jestli po tom opravdu toužíš, nech si tohle." Vsunula mu do dlaně malý kus pergamenu, na němž byl nakreslený její portrét, spíše jen skica.

„To kreslil Jacques."

Albus se na ni vděčně podíval. „Takže tě neztratím, ne úplně."

„Ne. Ale už běž, prosím tě, než tě odvezou do márnice. Máš posledních pár vteřin na návrat."

Už brzy se s nimi rozloučíme :-)