Albus osaměl. Nikdy v životě mu nebylo hůř. Třásl se po celém těle. Co teď? Propadal absolutní beznaději. Povede se mu někdy získat Scorpiusovu důvěru zpět? Zítra ráno by se měl sejít u snídaně s Harrym, Dracem a Scorpiusem, a dělat jakoby nic? Ne, to nedokáže. Kromě té kruté vzpomínky se mu ovšem vrátily i další vzpomínky. Podivný rozhovor s Mediculusem. Kirlia! Stále ještě má šanci dokončit lektvar a uzdravit Rose. Nechtěl se utápět v sebelítosti. Dokázal uzdravit Scorpiuse, dokáže uzdravit i Rose. Cítil přítelovu bolest, nekonečný smutek. Jak rád by mu pomohl, ale nebylo to možné. Z očí mu tekly slzy a byly to Scorpiusovy slzy zklamání nad ním, nad Albusem, který v jeho očích klesl na samé dno. Byl zoufalý.

Bez velkého přemýšlení naškrábal na pergamen vzkaz, který nechal v jídelně.

Všem se vám omlouvám, udělal jsem něco neodpustitelného a nyní musím nést následky. Vrátím se do Cortexville a pokusím se odčinit svou vinu.

Albus

Potom se přemístil zpět na akademii. Měl víc štěstí než rozumu, že se mu v jeho psychickém stavu podařilo bezpečně se přemístit. Bylo to díky zesílené magii, Scorpius ho na dálku chránil. Byl jako v horečce. Ani se neobtěžoval vrátit se na svůj pokoj, rovnou vyběhl schody do čtvrtého patra. Nutně potřeboval mluvit se svou kamarádkou. Trvalo dlouho, než se konečně ozval kvílivý vítr a ve stříbřitém oblaku se před ním dívka objevila.

„No to ti to trvalo. Kde jsi byl celou dobu?" řekla nahněvaně.

„To je na dlouhé vyprávění," mávl rukou. „Teď jsem tady a nemám jiné přání než dokončit lektvar."

„Tvá odhodlanost je chvályhodná. Následuj mě tedy."

Potěšilo ho, že se Kirlia nezlobí. V dílně se cítil bezpečně. Zvláštní bylo, že spojení se Scorpiusem stále velmi intenzivně vnímal. Jako by byl s ním a ochraňoval ho. Jak je to možné? Vždyť ho nenáviděl! Nebo tomu bylo jinak? Cítil jen jeho smutek a zapřisáhl se, že udělá všechno pro to, aby zase slyšel Scorpiusův smích. I kdyby ho nikdy neměl ve svém náručí, i kdyby o něj měl nadobro přijít, postará se o to, aby byl šťastný. Co když svým neuváženým jednáním nějak narušil jejich magické pouto? Neublíží mu?

Kirlia si všimla, jak je roztržitý a zoufalý.

„Přihodilo se něco zlého tvým blízkým?"

Albus vzdychl. „Já jsem Scorpiusovi velmi ublížil. Udělal jsem něco, co mi nikdy neodpustí. Jsme spojeni magickým poutem, podstoupili jsme Sanguinis nexum. Cítím jeho bolest a nemůžu mu pomoct. Všechno jsem mu to způsobil já."

Kirlia se pokusila ho obejmout a Albus pocítil mrazení po celém těle. Duchové nejsou úplně nejlepší na objímání.

„Ty jsi dobrý člověk, nevěřím, že bys někomu dokázal záměrně ublížit, a už vůbec ne někomu, koho nade všechno miluješ."

„Nechtěl jsem. V té chvíli mi nepřišlo, že dělám něco odsouzeníhodného. Ale ublížil jsem mu a teď chci udělat všechno pro to, aby byl šťastný. Budu pokračovat v přípravě lektvaru. Uzdravím jeho přítelkyni, té jsem taky ublížil. Nic víc k tomu nemůžu říct," uzavřel Albus.

Připravil si vše potřebné a znovu se ponořil do práce. Jisté roztržitosti se ovšem nezbavil, stále mu myšlenky zabíhaly k zoufalému Scorpiusovi. To pouto! Ani na okamžik nedokázal na svou lásku zapomenout.

Snažil se být opatrný, ale moc se mu to nedařilo. Jeho nesoustředěné pohyby si vybraly svou daň; zranil se. Hrůzou se mu zastavilo srdce. Krvácivá kletba! Co kdyby síla jeho magie nestačila na ochránění, teď, když byli rozděleni? Nehybně pozoroval, jak jeho krev stéká do téměř hotové nové verze lektvaru. Reakce v kotlíku ho zarazila. Lektvar se začal barvit do nachova, pak získal fialový nádech. Nakonec prudce zezelenal.

Lektvar proti krvácivé kletbě dosud nikdo nevymyslel, tudíž neměl ponětí, jakou barvu by měl mít. Tahle kombinace ovšem vypadala působivě. Z původní modré barvy spojením s červenou krví vznikla fialová. To bylo logické. Jakým způsobem se ovšem mohla změnit na zelenou? Zelená, barva jeho koleje. Barva života.

Zamyšleně zíral do lektvaru, který se ustálil na zelené barvě a přestal reagovat. Mohla se jeho krev chovat jako přísada? V hlavě mu vířily útržky informací týkající se krve jako přísady do lektvarů. Baziliščí krev. Krev jednorožce. Lidská krev. Vzpomněl si na jakýsi popularizační mudlovský časopis, který našel u Malfoyů. Psalo se tam něco o využití krve s protilátkami; už si nevzpomínal, o co přesně šlo.

Najednou se mu zatočila hlava nad nápadem, který ne a ne dostat na povrch. Chvíli trvalo, než si tu hypotézu dokázal uspokojivě zformulovat. Jeho krev přece obsahuje protilátky – je spojena se Scorpiusovou krví, a Scorpius se uzdravil z krvácivé kletby – jeho tělo se muselo naučit vytvářet protilátky, aby mohl kletbu překonat.

„Myslím, že jsem něco objevil," řekl skromně. „Jestli tohle bude fungovat, může to zachránit všechny zasažené kletbou. Potřebuju, aby mi někdo pomohl lektvar otestovat. Přemístím se rovnou za panem Malfoyem na ministerstvo. Nebo raději použiju letaxovou síť, bude to bezpečnější."

„Albusi, věřím tvé intuici. Buď maximálně opatrný. Jestli všechno dobře dopadne, už se víckrát neuvidíme." Znovu ucítil to mrazivé objetí, když vás obejme duch.

„Proč bychom se neměli vidět? Bylo by mi líto tě ztratit, jsi moje dobrá kamarádka."

„Až bude první kouzelník vyléčen z krvácivé kletby pomocí lektvaru, konečně najdu klid a setkám se s Jacquesem."

„Ááá. Rozumím. Takže..." obřadně si odkašlal, „v případě, že bychom se opravdu už nikdy neměli potkat, chtěl bych ti za všechno poděkovat. A kdyby ses za mnou někdy přece jen přišla podívat, byl bych moc rád."

---

Draco byl první vzhůru a našel podivný Albusův vzkaz. Došlo mu, že se muselo stát něco strašného a jediný, kdo mu může říct něco bližšího, je jeho syn. Nejprve se ho vydal hledat do jeho pokoje. Když neuspěl, snažil se vžít do jeho uvažování – kdyby měl projít všechny pokoje na Manoru, zabralo by to celé dopoledne, a to si nemohl dovolit; chtěl se do nejdříve vrátit k práci na lektvaru.

Kam by nejspíš Scorpius šel? Chtěl by se skrýt před celým světem. Je třeba hledat v méně používaných místnostech. Draco se vydal do křídla, kde byly záložní pokoje pro hosty, a začal otevírat jeden po druhém. V tom nejzapadlejším našel ten uzlíček neštěstí, který na tom byl psychicky přesně tak, jak očekával.

Scorpius už nevzlykal, všechny slzy byly vyplakány. Seděl z bezduchým výrazem na posteli, ruce překřížené na hrudi, kolébal se zepředu dozadu. Beze slova si k němu přisedl.

„Albus se vrátil do Cortexville," řekl tiše. „Omlouvá se nám všem."

Na Scorpiusově tváři se mihl náznak zájmu. To je dobré znamení. Draco nenápadně pozoroval synovo chování a oči, aby zjistil, jestli si nevzal nějaké lektvary. Zdálo se, že nikoliv. Draco byl zkušený lektvarista a jeho odhad byl správný. Scorpius celou noc zápasil s nutkáním vzít si cokoliv, co by mu pomohlo na okamžik zapomenout. Vždy si ale vzpomněl na své magické spojení s Albusem a obával se, aby ho tím nějak neohrozil.

„Ublížil ti?"

Scorpius přikývl.

„Byl na tebe zlý? Tomu se mi nechce věřit."

„Ne, to ne. Ublížit mi určitě nechtěl."

„Tak vidíš, když v tom nebyl špatný úmysl, snad by se to dalo odpustit?"

„Nedalo," vzlykl Scorpius.

„Nevím, o co jde, ale při posuzování zločinů se bere v potaz úmysl a následek. Zlý úmysl v tom nebyl. Měl tedy Albusův čin nějaké neblahé následky?"

„To taky ne, asi to nakonec spíše pomohlo k vyřešení některých věcí. Ale nebylo to správné z morálního hlediska a já nemůžu milovat někoho, kdo..."

Draco ho přerušil. „Jak říkám, nevím, co se přesně stalo, ale teď mě poslouchej. Než začneš kohokoliv odsuzovat, vzpomeň si na to, co jsem ti vyprávěl o svém životě. Když jsem byl jen o něco málo mladší než ty, doslova jsem Harryho a jeho přátele týral. Sám si zažil, jak dlouho trvalo, než mi Weasleyovi aspoň částečně odpustili a dovolili, aby ses přátelil s Rose. A přesto, že tohle víš, mě máš rád a odpustil jsi mi. Harry mi také odpustil, přestože jemu jsem ublížil nejvíc. Opravdu je to, co udělal Albus, tak zavrženíhodné? Nemáš ani špetku pochopení, co ho k tomu činu vedlo? Předpokládám, že je to něco, co se stalo v minulosti, protože těžko mohl provést něco během včerejšího večera. Svěřil se ti s něčím?"

„Dozvěděl jsem se něco díky našemu spojení."

„Takže ses mu podíval do myšlenek a našel jsi něco, co se ti nelíbilo? Nějakou vzpomínku?"

Scorpius přikývl.

„On ti umožnil, aby ses napojil na jeho mysl, absolutně ti důvěřoval, a ty jsi toho takto zneužil?"

„To on zneužil mě," vybuchl Scorpius. „Vzal si, na co neměl právo. Mám teď kvůli němu hrozný pocit, že jsem i já udělal něco špatného."

Dracovi už se v hlavě formoval jistý předpoklad, co se asi tak mohlo stát.

„Scorpiusi, byl jsi vždycky tak přísný, už jako prefekt jsi chtěl, aby byli všichni dokonalí. Jenže lidi ani kouzelníci takoví nejsou. Albus možná jen podlehl obyčejné lidské slabosti a nezaslouží si tvoje pohrdání. Možná se zlobíš i na sebe a on není jediným viníkem. Jste spojení, víš, že od nynějška už neudělá nic, co bys ty nechtěl, nikdy ti nebude chtít ublížit. Možná bys o tom měl přemýšlet."

„Přemýšlím o tom celou noc," ušklíbl se Scorpius.

„Vrátíš se do školy? Možná bys měl. Ještě máš šanci dokončit ročník," začal Draco z jiného soudku.

„O tom jsem taky přemýšlel. To s ním mám sdílet jeden pokoj?"

„Sdílel jsi s ním jeden pokoj skoro osm let a nevadilo ti to," odtušil Draco. „Ale jestli na tom trváš, zařídím ti oddělený pokoj."

„O to nejde. Já se od něj nemůžu oddělit, v tom je ten problém. Jako by tu pořád se mnou byl. Vím, jak se cítí. Dost mizerně. A taky cítím i na tu dálku, jak mu na mě záleží. To pouto mi nedává moc na vybranou. Co by se stalo, kdybych už ho nikdy nechtěl vidět? Stalo se někdy, že se kouzelníci spojení Sanguinis nexum rozhádali a rozešli?"

„Scorpi, ano, samozřejmě, že k tomu ve výjimečných případech došlo. Nejdříve dojde k oslabení magie. Pak ten zavržený kouzelník začne chřadnout, až..."

„Nemusíš pokračovat," vykřikl Scorpius s bolestí v hlase. „Utrápil bych ho k smrti. Je děsivé, že mám takovou moc."

„I on ji má nad tebou. Věděli jste, do čeho jdete. Možná měl Harry pravdu, když vám ten rituál rozmlouval."

„Musím za ním!" Scorpius měl v očích fanatický lesk. „Nedovolím nikomu, ani sobě, aby ublížil mému Albimu. To spojení nás má chránit, ne nám škodit."

Scorpius byl paralyzovaný hrůzou, že by snad dokázal svým trucováním (ano, jinak to nemohl nazvat) utýrat nejdražšího člověka na světě.

Draca posun v synově uvažování na jednu stranu potěšil, na druhou stranu si dělal starosti. Scorpius rozhodně nebyl ve stavu, aby se dokázal sám přemístit. Uvažoval.

„Možná bys měl počkat, až se trochu uklidníš."

„Musím za ním hned, vždyť takhle ho trápím, už ho nechci dál trápit."

„Dobře, ale použiješ letaxovou síť. Lékouzelník Mediculus z Cortexville je můj dobrý známý, napíšu mu vzkaz, aby tě přijal."

„Ty jsi ten nejlepší táta pod sluncem," řekl Scorpius a skočil Dracovi do náruče.

„Pojď se nasnídat. Potřebuješ nabrat sílu na cestu."

Scorpius cítil velkou úlevu, že se rozhodl Albusovi odpustit. Zakousl se do chleba s medem a až na tmavé kruhy pod očima by na něm nikdo nepoznal, jakým psychickým trýzněním si prošel.

„Za chvíli se vzbudí Harry, možná bychom mu nemuseli říkat, co se stalo, co myslíš? Nechci mu přidělávat starosti," řekl Scorpius.

„Těžko se nám povede před ním zatajit, že Albus odešel bez rozloučení. Neboj se, já mu to nějak přijatelně vysvětlím."

„Nechci, aby si myslel, že jsem nevděčný. Albus mi zachránil život a já jsem se k němu zachoval takhle? Vždyť jsem ho vlastně vyhnal. Nebudu se moct Harrymu ani podívat do očí."

„Víš co? Já ho trochu zdržím, než se stihneš nasnídat a odletaxovat do Cortexville. A užij si tu usmiřovačku." Draco na něj šibalsky mrkl a vydal se směrem k ložnici.

To by bylo asi moc ideální, kdyby tam na něj Albus čekal s otevřenou náručí :-)