Albus a celá jeho parta se vydali do čtvrtého patra. Plížili se velmi tiše a v prvních minutách si jen špitali. Jak čas postupoval, hovořili čím dál tím hlasitěji. Nakonec jejich noční seance připomínala jakékoliv setkání studentů za bílého dne. Dokonce se trochu smáli – Albus tedy ne, od návratu na akademii byl sklíčený a před přáteli se nemusel přetvařovat. Hledali nějaké vodítko, prohlíželi si exponáty ve vitrínách, četli všechny nápisy a popisy a snažili se přijít na nějaký skrytý význam. Nic nenacházeli. Po několika hodinách to vzdali. Albus byl zklamaný. Nevěděl, co hledat, ale tušil, že profesorka si z něj nedělala legraci.

Podařilo se mu přemluvit své přátelé ještě dvakrát; další noc už s ním odmítli jít.

„Albusi, k ničemu to nevede. Zkusíme promluvit s profesorem Ampoulem. Potřebujeme se vyspat. Můžeme pokračovat zase za pár dní."

Albus nechtěl své kolegy k ničemu nutit a uznával, že by se měl opravdu aspoň jednou pořádně vyspat.

Ten den dostal dopis od Scorpiuse. Stálo v něm, že se nemůže vrátit do Cortexville, protože musí dávat krev svému tátovi. Jeho krev je vzácná a není dostatek dárců. Albuse to vylekalo. Co kdyby byl stejnou kletbou zasažen i Scorpius? To by potom mohl i zemřít... on i Draco. Dříve si myslel, že stav, v němž se Rose a pan Malfoy nacházejí, je sice velmi hendikepující, ale neohrožuje je na životě. Tato nová informace stavěla celý případ do nového světla. Albus nemůže za daných okolností přestat hledat pomoc!

Bylo po půlnoci a Albus se sám vydal do čtvrtého patra. Bez lidského tepla jeho přátel to bylo naprosto děsivé, přesto ani na okamžik nezaváhal. Chtělo se mu příšerně spát. Byla mu zima. Byl zabalený do deky a usrkával horký čaj s bylinkami na zklidnění. Poslal mu ho Harry, což Albuse trochu překvapilo. Kdyby jen věděl! Harry ho dostal od Molly a opravdu se snažil, aby bylinkový čaj byl to jediné, co si večer dává na zklidnění rozjitřené mysli.

Albus byl tak vyčerpaný, že taktak držel oči otevřené. Dlouho to nevydržel. Schoulený v dece usnul opřený o dveře pitevny.

Probudil ho chlad. Čaj, který ho zahříval, mezitím už dávno vychladl. Chodbou foukal ledový vítr. Bylo to zvláštní, protože okna byla zavřená. Nebyla úplná tma, protože svítil jasně měsíc. Albus se postavil. Měl úplně ztuhlé končetiny, taktak se udržel na nohách. Cítil intenzivní strach. Ochromující strach. Musí se odsud co nejrychleji dostat. Snažil se rozpohybovat brnící nohy; moc se mu to nedařilo, pohyboval se jako robot.

„Neodcházej," ozval se odněkud dívčí hlas.

Zasáhl ho ledový závan. Zůstal stát paralyzovaný hrůzou. Ten hlas zněl jako normální dívčí hlas. Zadoufal, že se za ním vydala Lea s nějakou kamarádkou.

„Nesmíš odejít."

„Kdo jsi? Ukaž se mi," vykřikl Albus.

Přímo před ním se ukázal duch dívky ve staromódních šatech. „Jsem Kirlia."

„Já jsem Albus." Naštěstí byl zvyklý na přítomnost duchů z Bradavic. Připadal si méně sám, když s dívkou mluvil.

„Co tady hledáš, ty a tvoji přátelé?"

„Nevím. Potřebuju najít lék, který by uzdravil mé blízké."

„Někdo ti poradil, abys hledal tady, že?" usmál se duch.

„Ano, dobrovolně bych sem opravdu nešel. Není to zrovna přívětivé místo."

„Pojď, ukážu ti ještě jiné místo, třeba se ti bude líbit víc," řekla dívka „Následuj mě, jestli se nebojíš."

„Bojím se, ale stejně s tebou půjdu."

Dívka otevřela jednu ze zavřených skříní, které se na chodbě nacházely. Zvířil se prach a Albus se rozkašlal. Kirlia otevřela zadní část skříně – byly to dveře, které vedly do další chodby. Albus ji následoval jako ve snách. Sešli po točitých kamenných schodech do sklepení. Albusovi to připomnělo jeho zmijozelskou kolej a pocítil stesk po Scorpiusovi. Intuice mu napovídala, že je v bezpečí. Vstoupili do malé místnosti, která vypadala jako alchymistická dílna. Celou jednu stěnu tvořila velká knihovna.

„Ten lektvar, který hledáš, musíš vytvořit ty. Budu ti pomáhat, ale je to tvůj úkol. Jenom ty můžeš objevit nový lektvar na nemoc způsobenou krvácivou kletbou. Jenom ty můžeš zachránit ty, na kterých ti záleží."

Albus se zachvěl. „Nemám jediné vodítko."

„Máš duši vědce, umíš se ptát a nacházet odpovědi."

„Já a vědec? Kdyby nebylo Scorpiuse, ani bych nedostal příležitost tady být."

„Uvidíme," řekla Kirlia tajemně. Albuse potěšilo, že věří v jeho schopnosti.

„Kdo jsi? Byla jsi studentkou na akademii?"

„Ano, před sto padesáti lety jsem navštěvovala Cortexville."

„Proč jsi zemřela, Kirlio?"

„Na krvácivou kletbu, řízla jsem se o lahvičku s lektvarem."

„Na krvácivou kletbu?" Albusem projel mráz. „Jaktože jsi zemřela? Nebyl ještě vynalezený dokrvovací lektvar?" Skoro křičel.

„Mám velmi vzácnou krevní skupinu a rh minus. Dokrvovací lektvar nestačí, je potřeba doplňovat lidskou krev. Nebylo pro mě dost krve."

Albus se div nerozplakal. Vzácnou krevní skupinu má i Draco a Scorpius...

„Kdo na tebe seslal kletbu?"

„Nikdo ji neseslal. Byla jsem neopatrná. S mým přítelem jsme experimentovali s různými kletbami a lektvary. Měli jsme velké ambice, chtěli jsme se stát slavnými lékouzelníky. Sáhla jsem na lahvičku, a ta se mi roztříštila v ruce. Můj přítel se snažil se vynalézt lektvar, který by mě uzdravil, ale už to nestihl. Nikdy si to neodpustil. Pracoval na tom lektvaru až do smrti, ale stále mu něco chybělo. Nakonec zemřel s pocitem viny, že zapříčinil mou smrt. Teprve až někdo vynalezne lektvar proti krvácivé kletbě, dojdu i já klidu. Takže chápeš, Albusi Severusi Pottere, že jsem velmi motivována ti pomáhat."

Albus se zamyslel.

„Jak se jmenoval tvůj přítel? Stal se známým lektvaristou?"

„Ano, stal se profesorem v Cortexville. Vynalezl mnoho účinných lektvarů, ale ten nejdůležitější ne. Jmenoval se Jacques Vial."

Jacques Vial! To jméno Albusovi něco říkalo. Vídal ho na hřbetě nějaké knihy v knihovně. Hned jak se vrátí na pokoj, prohlédne celou knihovnu.

„Myslím, že jednu knihu, kterou napsal, vlastním," řekl Albus.

„To je velmi nepravděpodobné, žádné jeho knihy se bohužel nedochovaly. Všechny svazky shořely, když zdejší knihovnu zachvátil požár."

„Jsem si jistý, že ji mám. Třeba ji měl vypůjčenou nějaký student, když odjel na prázdniny, a zapomněl ji vrátit. Mně se to stává pořád, kdyby nebylo Scorpiuse, který mi to vždycky připomene, už by mi v žádné knihovně nikdy nic nepůjčili."

„V tom případě máš o program na pár dalších dní vystaráno. Až tu knihu přečteš, víš, kde a kdy mě hledat. A přijď sám."

Duch se rozplynul a Albus osaměl v té podivné dílně. Prohlížel si knihovnu. Svazky, které tu byly uloženy, byly velmi staré, skoro se rozpadaly. Písmo bylo skoro nečitelné. Děsilo ho, že by je měl číst.

Ingredience v různých nádobkách byly pravděpodobně taky sto padesát let staré. Nejspíše to byla tajná dílna profesora Viala, možná do ní nikdo nevstoupil desítky let. Musí se na to Kirlii zeptat. Některé lahvičky byly označeny nápisy s názvy lektvarů. Netroufl by si je použít. Ví vůbec někdo z profesorů o tomto místě? Profesorka Noirettová! Albus by si s ním byl rád promluvil, ale věděl, že další informace už nedostane. I tak byl vděčný za příležitost, kterou dostal. Vypravil se zpět do svého pokoje a ihned očima skenoval celou knihovnu. Knihy byly uspořádány abecedně. S láskou si vzpomněl na Scorpiuse; byla to jeho práce.

Vial. Jacques Vial. Byla to ta knížka, kterou mu daroval Harry!

Kirlia je jeden pokémon :-) To jméno se mi líbilo. V tomto příběhu mám moc ráda Albuse.