Obě dívky šplhaly po velkých balících sena. Anastasia ve svém jezdeckém úboru a nablýskaných vysokých botách, Cornelia v krátkých šortkách a teniskách. Lezly až nahoru, pod střechu z dřevěných trámů a nezáleželo na tom, že si jedna z nich jistojistě zamaže své bíle rajtky a druhá rozpíchá holé nohy. Skrýš za nejhornějším balíkem sena na samotném vrcholku největší stodoly byla jejich místem bezpečí. Tam se odmalička utíkaly schovat před okolním zlým světem. Jako dvě myšky zalezlé ve svém tajném doupěti. Zahalené oponou prachu, vířícího v tenkých pramíncích slunečního svitu, pronikajících dovnitř úzkými štěrbinami mezi střešními taškami. Chlácholené omamnou vůní sušených lučních květin.

Cornelia vypověděla Aně s čím se minulého dne setkala v kanceláři Edmunda Wickeryho. Když skončila, kamarádka jí konejšivě objímala. „To bude dobrý, něco vymyslíme, ségruš," utěšovala ji a hladila ji po zádech.

„A co chceš vymýšlet? Tolik peněz po tobě nemůžu chtít. Vaše rodina už té mojí pomohla až až a kam to došlo?" odtáhla se od přítelkyně a zabořila se holými zády do pichlavého sena. „Jsem prostě v hajzlu," přitáhla si kolena k hrudi a opřela o ně čelo.

„Pravda," připustila Ana. „Rodiče už mi nedovolí ulít nepozorovaně ani libru. Otec teď kontroluje všechno snad ještě víc než před tím," posteskla si. „S tím autem, jsem ho asi fakt naštvala." ušklíbla se a na levé tváři se jí objevil ďolíček.

Cornelia se chtě nechtě musela pousmát. Anastasia si k narozeninám vybrala ten nejvíce offroadovyý Land Rover se sáním vyvedeným na střechu, na místo něj však dostala Mercedes-Benz řady S, který se pro mladou dámu jejího postavení hodí mnohem více. Bylo úplně jedno, že auto, které jí vybrali rodiče bylo mnohem luxusnější a mnohonásobně dražší. Ana v něm nejela ani jednou. Namísto toho hned druhý den utíkala a koupila si svého vysněného miláčka.

Její rodiče byli velmi důslední v dodržování stanovených rozpočtů a na své finance zblízka dohlíželi. A přestože své dceři vždy dopřávali vše, nač si jen pomyslela, byly to věci jimi schválené, podle jejich představ. Ana žila ve světě, v němž jí bylo dopřáno buď vše, ale podle představ rodičů, nebo to, co chtěla ona, ale bez jejich financí.

Ačkoli manželé de Clareovi Cornelii milovali jako vlastní dceru, jejich vlastní nebyla. A leč zprvu Cornelii poskytovali vskutku nemalou finanční výpomoc, a to i přestože sami patřili k těm, jejichž nemalé peníze se Williamovou vinou ztratili v nenávratnu, také jejich pomoc se zanedlouho vytratila. Neměla jim to za zlé. Poté co museli čelit nejednomu nehezkému nařčení britské společnosti, která byla s jejich vstřícným počínáním vůči Cornelii nespokojená, se rozhodli se v této záležitosti stáhnout. A ona to chápala. De Clareovi byli po Tomasově zvolení novým správcem Gloucestershiru, který převzal právě po Corneliině otci, pod drobnohledem.

Ostuda jejího otce, jež jí provázela, pro ně byla tak pohoršující, že striktně odmítali rodině FitzRobertových poskytnout jakoukoli další finanční pomoc. Sami totiž patřili k těm, jejichž nemalé peníze se Williamovou vinou ztratili v nenávratnu.

„To po tobě ani nechci, už tak toho pro mě děláš až příliš." Ve skleněných očích se Cornelii zrcadlila vděčnost.

Polovina šatů, která vyplňovala její skříně byla placena z Aniny kapsy. Platila jejich výlety i zkrášlovací kůry. I když jí vždy tvrdila, že prostě jen potřebuje parťáka s sebou, věděla Cornelia, že to dělá pro ni, aby se necítila tak vytržená ze světa, jehož součástí dříve byla.

„Ale prosím tě, hlavně teď zas nezačínej se všemi těmi dojemnými řečmi o tom, jak jsem úžasná." Ana se zašklebila a nakrčila při tom pihatý nos. „Teď musíme vymyslet co s tím."

A tak tam seděly dvě sestry spřízněné životy propletenými jako kořeny dvou stromů rostoucích v těsné blízkosti. Znaly se ještě dříve, než se narodily. Spolu si hrály na dětské dečce, když ještě ani jedna nenosila boty, spolu česaly vlasy panenkám a navlékaly je do plesových šatů. Společně se učily sedlat prvního poníka i chodit na jehlových podpatcích. Navzájem se podpíraly, když se vracely z nočních ochutnávek pravého života a byly si podporou i teď, ve chvílích, kdy jednou z nich zmítala ostrá vichřice, stála ta druhá vedle ní a nehodlala dopustit, aby se zlomila.

Probíraly a přebíraly všemožná řešení ze všech možných stran.

„Musím si najít práci," odtušila po čase Cornelia. „Měla jsem to udělat už dávno. Rozešlu životopisy třeba po galeriích, nebo se zeptám Sandy, jestli nepotřebuje servírku."

„To si jako myslíš, že tě plat servírky zachrání od prodeje panství?" Ana pochybovačně nadzdvihla obočí.

„Ach jo, měla jsem se líp učit. Kdybych věděla, co mě čeká, šla bych studovat práva nebo medicínu a ne umění," bědovala Cornelia. „Co mám jako malířka do prdele dělat?"

„Hmm," Ana si broukla a když k ní Cornelia vzhlédla, viděla, že jí v lísko-oříškových očích tančí potutelní čertíci nekalosti. „Jdeš na to úplně špatně. Neustále se zabýváš tím, co bylo a co jsi měla udělat, ale s tím teď už nic nenaděláš. Musíš se dívat dopředu." Začala zlehka představovat svůj plán a užívala si to, jak jí přítelkyně s očekáváním naslouchá „Ty, má milá – ", udělala odmlku pro větší napětí. „se musíš vdát!"

Cornelia vyprskla smíchy: „Ségra, to nemůžeš myslet vážně," smála se a kroutila hlavou. „Vím, že jsem zoufalá, ale tohle?"

„Co?" odpovídala Ana otázkou a tvářila se při tom téměř dotčeně. „To víš, že to myslím vážně. Je to perfektní řešení. Prostě si najdeš chlapa, který tě vytáhne ze všech těch sraček. Jasné jako facka. Pohybujeme se ve světě bohatých a mocných mužů," předkládala své argumenty jeden za druhým a odhodlání v jejích očích stále rostlo. „Podívej se na sebe. Není možné, aby se do tebe jeden z nich nezakoukal." Vypadala tak nadšeně, ze svého brilantního nápadu. Do koutků se jí vepsal lišácký úsměv a bylo takřka vidět, jak si před očima hned promítá všechny svobodné mládence v Anglii.

„No, tak to teda ne!" oponovala jí Cornelia pohoršeně. „Já ze sebe rozhodně nebudu dělat žádnou zlatokopku!" Usměrňovala svou kamarádku, ta však jako by byla duší někde jinde. Ponořená do svého plánu splétala nitky pavučinky na budoucího manžela. „Hej! Slyšíš mě?"

„Dostalas pozvánku na ples od Mylesové? Jistěže dostala, vždycky ji dostáváš." Ana jí vůbec neposlouchala. „To je výborná příležitost."

„Anastasie!" napomenula jí rozhořčeně a postavila se. „Do prdele, tohle je život, a ne film podle Rosamunde Pilcher," obořila se na ni vztekle a rázně se otočila k odchodu.

Proto za svou kamarádkou nepřišla. Nechtěla, aby si z ní utahovala. To vážně nepotřebovala. A pokud to myslela vážně, bylo to snad ještě horší. Uraženě spěchala dolů. Noha jí sklouzla mezi dva balíky a ona zavrávorala. Ve snaze propadnout se co nejméně hmátla po seně vedle ní, místo opory se však setkala s ostrou bolestí v dlani. „Au!" okamžitě ruku přitáhla k tělu a noha se jí zabořila až po koleno.

Někdo mezi balíky zapomněl vidle. Nehoráznost! Taková nezodpovědnost. Rozevřela pěst. Rána nebyla hluboká, přesto spatřila, jak se jí na kůži tvoří tenký řetízek krvavě rudých perliček.

Anastasia k ní okamžitě přiskočila. Sevřela její dlaň ve svých. „Opatrně, sestro, tvá modrá krev je momentálně tím nejcennějším, co máš," spiklenecky na ní mrkla a silným škubnutím jí vytáhla ven z díry mezi balíky. „Pojď jdeme se projet."

Cornelia se musela zasmát. Nevěděla čemu víc, jestli té otřelé poznámce o krvi nebo tomu, jak snadno dokáže její přítelkyně změnit téma. A k tomu, měla pravdu, projížďka byla přesně tím, co teď potřebovala. „Dobře, ale půjčíš mi Vala."

Ana ji přitáhla k sobě a ve tváři měla vážnější výraz než kdy předtím. Zadívala se jí hluboko do očí. „Valthes, bude vždycky tvůj. A je jedno, co stojí na papíře."

Cornelia vyměnila své šortky za perfektně padnoucí jezdecký úbor, který pro ni byl zde v Emerald Grove vždy připraven. Zapnula zips na jejích oblíbených kožených botách. Když společně s Anou dorazily před hlavní stáj, jejich koně na ně již čekali. Vyleštění a ustrojení.

Valthes zvesela zastříhal ušima, když ucítil vůni své paní. Vždy jí poznal už z dálky. S poděkováním převzala jeho otěže a přistoupila k němu. Postavila se před něj, ruku položila na šedou špičku jeho nosu.

„Ahoj, Vale, taky jsi mi chyběl." Pošeptala rozněžněle a políbila ho na bílou skloněnou hlavu.

Zlehka se vyhoupla do sedla svého hannoverského bělouše.

I Ana mezitím nasedla. Její kůň Gallwen byl silně stavěný hnědák s velkou bílou lysinou. Společně se rozjely ven z pozemků hřebčína.

Valthes patřil k svižným a energickým koním, vždy jej bylo potřeba spíše brzdit než pohánět. Ana takovým posměšně říkala „koně pro lenochy", ale pro Cornelii byl ideální. Neměla na koni odpracováno tolik, co její přítelkyně a navíc, nikdy nedostala do nohou tu potřebnou sílu.
Cválaly svižně a s lehkostí přes neposečenou louku. Slunce je hřálo v zádech a vítr jenž se kolem nich tvořil, prosycený vůní letní krajiny, jako by konečně Cornelii dodal do plic vzduch, který jim tak dlouho scházel.

Dojely až na začátek lesa, tam zpomalily a nechaly své koně vejít mezi stromy. Obklopeny zářivými odstíny zelené, která vybarvovala okolní čerstvý vzduch, když se paprsky světla marně snažily proniknout hustými korunami starých listnáčů. Kráčely v tichosti za sebou po vyšlapané pěšince podél poklidné říčky. Koně se obratně vyhýbali vystupujícím kořenům. Cestu znali. Dívky povolily otěže a nechali se poklidně vézt. Líná voda se ploužila vedle nich a tiše jim do kroku zpívala své pomalé blues.

Dorazily až k místu, kde se koryto řeky snížilo natolik, že splývalo s okolní krajinou a dovolovalo návštěvníkům beze strachu vstoupit do jejích vod.

Obě dívky seskočily ze sedla, zuly si boty a ohrnuly kalhoty co nejvýš to šlo. Byly by se nejraději v tento horký den zcela svlékly a svlažily svá rozehřátá těla, avšak jejich postavení jim tento komfort nedovolovalo. Nechtěly se stát obětmi skandálu, který by svým chytrým telefonem mohl způsobit náhodný zbloudilý kolemjdoucí.

Cornelia na Valthesově holém hřbetě vstoupila do řeky jako první. Příjemná letní voda hladila a jemně pečovala o její bosá dosud bolavá chodidla. „Ach," slastně si oddechla nad tím příjemným pocitem. Bylo to poprvé od včerejšího rána, kdy se necítila úplně mizerně. Zatímco si vychutnávala chvíle v souznění s přírodou a pohrávala si s šedou hřívou svého koně, Anastasie se prohrabovala v malém batůžku, který si předtím převzala od dívky z personálu. Zanedlouho už si i ona užívala okouzlující atmosféru tohoto místa z širokého hřbetu svého obrovského hannovéráka.

„Kdys naposledy jedla?" Zeptala se Ana jakoby mimochodem a natáhla k přítelkyni ruku s kuřecím sendvičem.

Cornelia k ní zvedla hlavu a při pohledu na svačinku se jí do úst okamžitě začala hrnout záplava slin. Měla ukrutný hlad, který si až do této chvíle vůbec neuvědomovala. „Jsi úžasná."

Anastasia měla sendvič i pro sebe, a tak obě spokojeně přežvykovaly a odpočívaly na zádech svých odstrojených koní, opalovaly si tváře v odpoledním slunci a k tomu všemu jim do uší zněl koncert drobných lesních ptáčků.

„Přemýšlela jsem," začala Ana.

„Snad se nevracíš zase k tomu debilnímu nápadu s tím, že mě provdáš, že ne?" Cornelia jí věnovala pohled maximálního znechucení.

„Dobře, uznávám. Svatba za půl roku, to by bylo asi nápadné. Stačí když najdeme chlapa, který se do tebe bláznivě zamiluje. A ten už ti se vším pomůže," pochvalovala si a mhouřila oči proti zářivě zeleným listům nad sebou. „A tohle jsi, milá zlatá, měla udělat už dávno, a ne ztrácet čas s tím kreténem z vysoké."

Tím kreténem z vysoké byl Anthony Brown, student herectví. Pravděpodobně talentovaný, protože dokázal Cornelii dlouhá léta namlouvat, že jejich společná budoucnost je pro něj vším, avšak poté co úspěšně dostudoval, jí svěřil, že si sám není jistý tím, co od života chce.

Říkal: „Potřebuji si rozšířit obzory, něco zažít, nasbírat zkušenosti. To je pro herce důležité. Není to tebou, ale mnou." Byly to sračky, které jí zlomily srdce.

„A co takhle některý z Rawenscroftů?" Ana vyhodila do vzduchu několik kapiček vody. „S Evem už jsi i spala. Tam víš, že přitažlivost funguje," libovala si pobaveně a potutelně se usmívala pod nosem.
„Proboha, tohle nevytahuj," Cornelia obrátila oči v sloup a povzdechla si. „Vždyť jsme byli skoro děcka," zatřásla hlavou. „A úplně ožralí."

„Ožralí možná, ale děcka – to teda nevím," vyhodila do vzduchu další hrstku vody. „Každopádně se to stalo."

„Ano a taky jsme toho hned vzápětí oba litovali," připomínala kamarádce, jako by byla úplně hloupá, že něco takového snad mohla zapomenout, nebo se aspoň chovat, jako by to zapomněla.

Byl to sex dvou zlomených a zmatených srdcí, jenž se odehrál pod tíhou emocionálního okamžiku. Společně v tichém koutku zahrady, odloučení od veselících se kamarádů zapíjeli žal. Evander zcela zničený rozchodem se svou snoubenkou, do které byl již od svých osmnácti let bláznivě zamilovaný a ona ztracená a vyděšená ze situace, ve které se náhle ocitla její rodina, když praskl pytel plný problémů jejího otce.

„A navíc, Rowenscrofti jsou vévodové. Ti už jsou v tom žebříčku trošku moc vysoko, nemyslíš?" všimla si tázavého pohledu v Anině tváři. „Pochybuju, že by si některý z nich chtěl rozházet anglickou veřejnost sňatkem se mnou," vysvětlila.

„Ale prosím tě, jsi moc dramatická," zašklebila se na ni. „No dobře, dobře," zařadila zpátečku, když Corneliiny oči zůstaly stejně tvrdé. „Tak co třeba baron Byron?"

„William? To je děvkař," zamítla Cornelia rázně.

Ana jen sklopila koutky a pokrčila rameny „Aspoň by nebylo těžké ho ulovit."

„Ale na jak dlouho?" opáčila s rukama založenýma na prsou.

„Hm, tak Parker Wayne?"

„Další takový."

„Henry Singer! To je zlatíčko."

„Zase vévoda," Připomněla Cornelia. Zabořila hlavu do Valthesova bílého krku. Nechápala proč vůbec přistoupila na tuhle bláznivou a naprosto zbytečnou hru.

„Ach. Jsi moc náročná," zabručela Ana otráveně. „Nebo už se ti někdo líbí?" Vyhrkla náhle a napřímila se.

„Nikdo se mi nelíbí," zapírala Cornelia, ale koutky jejích úst se začínaly samy vytáčet vzhůru, když se jí před očima objevil úsměv onoho neznámého modrookého, se kterým setkala včera před Dunmore House.

„Ale jo! Líbí. No ták, řekni mi to!" dotírala Ana a nahnula se blíž, aby jí píchla ukazovákem mezi žebra.

„Přestaň!" Cornelia se na svém koni zavrtěla a ten nespokojeně o několik kroků poodešel. „Vidíš, co děláš? Plašíš mi koně!" okřikla ji naoko pohoršeně.

„Tak dělej!" naléhala Ana a chystala se v případě svého neúspěchu obdarovat kamarádku pěknou sprškou říční vody.

„Ach, Bože. Já nevím. Nevím, kdo to je ani jak se jmenuje," vzdala se, culíc se jako školačka, „ani proč na něj teď myslím."

Povyprávěla Aně ten malý příběh o muži, jenž jí chtěl pomoci. „Ale to je úplně jedno. Stejně už ho víckrát neuvidím."

„No, tak na toho bych se teď asi moc nespoléhala," podotkla věcně. Když spatřila zklamání ve tváři své přítelkyně dodala: „Nebo, pokud se ti tak strašně líbil, můžeš tam zkusit zajít znova a třeba ho zase potkáš. Možná budeš mít štěstí a ukáže se, že je to nějaký majitel veleúspěšné těžké prachy vydělávající firmy."

„Jasně, můžu tam zkusit chodit brečet pravidelně a třeba se mě pokusí zachránit ještě jednou."
Obě se hlasitě rozesmály a jejích smích se nesl vzhůru k bezmračnému nebi spolu s hejnem vystrašených opeřených zpěváčků.

Cornelia se do svého pokoje v Rosewood Hall vrátila v době, kdy slunce předávalo svou směnu na obloze prvním hvězdám. Náladu měla mnohonásobně lepší a hlavu tisíckrát lehčí, než když tento pokoj dnes v poledne opouštěla.

Než se odebrala ke spánku dopřála si v koupelně patřící k jejím komnatám dlouhou a důkladnou sprchu.

Položila hlavu na polštář a její zrak upoutalo cosi třpytivého na nočním stolku. Byla to ona zlatá, nápadně křiklavá obálka ze včerejšího rána.