Cornelia nelhala, když tvrdila, že už by někde měla být. Čas na jejím telefonu byl neúprosný a hlásil, že na schůzku s potencionálním kupcem jejího obrazu nejspíš dorazí pozdě. Nejraději by tam vůbec nechodila. Ještě teď se chvěla. Je-li však na mizině potřebuje teď každou libru o to více.

Její řidič byl už dávno pryč. Komfort neustále dostupného a přichystaného auta si už dlouhou dobu nemohla dovolit. Zavolala si tedy taxi, které ji přivezlo přímo před Curators Coffee Gallery, kde vystavovala některé ze svých obrazů.

Vstoupila do dveří a v tu chvíli se její pohled střetl se Sandy, která jak šlo vidět pravidelně očima netrpělivě kontrolovala vchod do svého podniku. Když Cornelii uviděla, vytřeštila na ní své zelené oči. Vzápětí se s okouzlujícím úsměvem omluvila muži, sedícímu naproti ní, zády ke vchodu. Vstala a s velkými otazníky ve tváři spěchala ke své kamarádce malířce.

„Cornelie, proboha, co se ti stalo? Vypadáš hrozně." v hlase měla starost.

„Ach, nic," pravou rukou si protřela čelo. „Budu dobrá, jenom si skočím na toaletu a trochu si opláchnu obličej."

„Hele, zlato, nemusíš tady být. Já to zvládnu," ujišťovala jí opatrně Sandy. „Víš, někdy může kontakt s autorem spíše uškodit než prospět," naklonila hlavu na stranu a prohlížela si ji.

„Prosím tě, přestaň. Bude to v pohodě. Jak dlouho už je tady?"

„Asi deset minut, ale dobrý, zatím diskutujeme o kávě."

„No, tak se k němu rychle vrať, než tě začne hledat. Já si skočím do té koupelny a hned jsem u vás," očima pobídla přítelkyni k ochodu a sama zamířila na dámské záchodky.

Při pohledu na svůj odraz v zrcadle zasténala. Pustila studenou vodu a mokrými prsty si proklepala zarudlá víčka. Sandy dbala na to, aby její toalety byly k zákaznicím přívětivé. Proto se zde vedle základních toaletních potřeb a laku na vlasy daly nají také odličovací tamponky, po nichž Cornelia sáhla. Otřela si zbytky rozmazané řasenky, které jí propůjčovaly vzezření medvídka pandy. Její temně hnědé oči naštěstí nevyžadovaly mnoho líčení, aby byly výrazným prvkem její tváře. Zapátrala v kabelce a vytáhla hřebínek, kterým si pročesala rozcuchané popelavé vlasy. Stejně jako každé ráno i teď děkovala za mikádo, které jí končilo nad rameny a nepotřebovalo žádnou zvláštní péči, protože samo o sobě bylo účesem.

Mezi směsicí papírků, obalů od tyčinek, vizitek a blíže nespecifikovatelných drobných předmětů nahmatala ve své kabelce i růžovou rtěnku. Namalovala si hezky tvarované plné rty a mlaskla na sebe do zrcadla. „Seber se holka. Tohle zvládneš. Soustřeď se jen na to, že musíš udělat dobrý dojem. Nech všechno ostatní plavat." Zhluboka se nadechla a věnovala sama sobě povzbuzující gesto. „To dáš." Když opouštěla toalety, vypadala už o mnoho lépe.

„Dobrý den," pozdravila s milým úsměvem, když přistoupila ke stolku, u kterého seděli Sandy a muž s černými vlasy. „Velice se omlouvám, za to zdržení. Obvykle nebývám nedochvilná."

Muž k ní zvedl zrak a ona spatřila jeho černé oči, které se skrývaly pod hustým obočím.

„Vůbec nic se neděje. Slečna McDuffynová mi byla výbornou společností." Pronesl muž koketně směrem k Sandy. Ta se začervenala a odvrátila tvář. „Rolando Rodrigéz", představil se. Vstal při tom z tmavozeleného křesílka a předvedl neohrabanou poklonu.

„Ach, prosím vás, mně už se nikdo klanět nemusí," Cornelia se zasmála. Vzápětí toho ale litovala a doufala, že její poznámka zněla vtipně a ne zahořkle. „Cornelia FitzRobertová," natáhla k němu ruku a on jí rázným stiskem přijal.

„Výborně, když už jsme tady všichni tři můžeme se přesunout k tomu obrazu," zašveholila Sandy líbezným hlasem a oni ji následovali kavárnou.

Míjeli kulaté stolky, u kterých v pohodlných křesílkách seděli spokojeně vyhlížející zákazníci. Popíjeli kávu či jeden z voňavých čajů, které byly vystaveny ve velkých skleněných nádobách za barem. Většina z nich měla před sebou kousek domácího koláče. Do uší jim z rádia hrála příjemná hudba a k potěšení jim na stěnách visely autorská díla vycházejících umělců.

Zastavili se u černobílého obrazu, na němž byla vyobrazena nahá žena. Byla to matka a kojila své dítě. Držela ho v náručí a přes průhledný kus látky, za kterým byla skryta se dívala přímo na zvědavce, který si ji přišel prohlédnout.

„Je tak zvláštní," pronesl Rolando a díval se Matce do očí. „Když jsem tady byl poprvé, měl jsem pocit, že mi chce vynadat. Dnes bych řekl, že jsem jí úplně ukradený."

Cornelia ho však neposlouchala. Nedokázala to. V hlavě jí zněl jen jediný hlas. Hlas Edmunda Wickeryho. Neustále ho slyšela opakovat, že má prodat její dům, že se má vzdát toho posledního, co jí zbylo. Rosewood Hall, ve kterém strávila polovinu dětství a posledních pět let žila, nejprve se svou babičkou, potom sama.

„Slečno?" z myšlenek jí vytrhl Rodrigézův hlas.

„Promiňte. Já, já -," přerývaně zalapala po dechu a snažila se rozmrkat slzy, které se jí draly z očí. „Musím odejít," rukou si zakryla ústa, aby potlačila vzlyknutí a rychlým krokem opustila kavárnu.

„Do prdele práce!" sepjala ruce nad hlavou a tvář, po níž spadaly horké slzy, obrátila k jasnému nebi.

Vyrazila ulicemi Londýna a netušila kam jde. Šla, dokud jí nohy v lodičkách nesly, když už jí chodidla pálila a paty měla odřené, ani tehdy se nezastavila. Našla si cestu do Victoria parku, tak se zula a šla dál. Bosá si chladila bolavé nohy v měkké trávě pod korunami stromů. Nevnímala ani čas ani lidi okolo sebe. Ztracená ve svých myšlenkách, vděčná za samotu. Bála se vrátit domů. Věděla, že tam na ní čeká Arthur. Kdyby ji viděl v tomto stavu, strachoval by se, co se jí stalo a ona nebyla dost silná na to, aby mu řekla, že se budou muset rozloučit, že přijde o práci a že bude muset prodat dům, ve kterém sloužil více než dvacet let. Připadala si jako budižkničemu, který zklamal.

Sandy se jí pokoušela párkrát zavolat, ale ona nebyla schopná její hovor přijmout. Po několika nepřijatých hovorech obdržela SMS, která jí radostně oznamovala, že se obchod podařilo uzavřít, a že Rodrigéz má zájem o další obrazy od ní. Na konci sdělení se zvesela tetelil maličký obličejíček a tleskal si ručičkama.

Nebýt to dnes, byla by Cornelia opravdu nadšená, avšak tento den nedokázala rozradostnit ani tak skvělá zpráva, jako tato.

Slunce již začínalo klesat za obzor, když se konečně odhodlala zavolat si vůz, aby ji odvezl zpět do Gloucestershiru. S úlevou zjistila, že světla v domě jsou již zhasnutá. Prošla dřevěnou brankou v kamenné zdi, jež ohraničovala její pozemky. Pod nohama vnímala každý kus hladce štípaného kamene, který tvořil chodníček ke vchodovým dveřím. Vnímala každou spáru, mezi jednotlivými kusy dlažby. Do nosu se jí vkrádala vůně růže z Jericha a ona jí nasávala plnými doušky. Odemkla dveře a vešla do vstupní síně, usmála se na sošku malého chlapce v modrém kabátku, který byl tím jediným, kdo jí v tomto okamžiku vítal doma. Stál tam na odkládacím stolečku od nepaměti a byl tichým svědkem všech jejich odchodů i návratů. Nikdy ji nesoudil ani nekáral, když se vracela z bujných večírků, nebo příliš málo oblečená vyrážela za nočním dobrodružstvím.

Stoupala po schodišti a rukou hladila hrany jeho zábradlí. Arthur, byl vždy celý bez sebe, když ho se svou nejlepší kamarádkou jako malé zkoušely sjíždět. Nejlépe v nových šatech. Jednou skutečně spadla a skutálela se ze schodiště dolů. Nebylo to už nijak vysoko a vyvázla bez vážných zranění, jen s roztrženou sukní. Přesto si od babičky tenkrát obě vysloužily nekonečné kázání. Šaty si sice převlékla, ale na oslavu narozenin jednoho ze synů vévody Rawenscrofta, tenkrát dorazila s rozbitým kolenem, náplastí na čele a odřeným předloktím. Všechny velice zajímalo, kde ke svým šrámům přišla a ona se moc styděla.

Pokračovala domem a s každým krokem se nořila hlouběji do nekončícího jezera melancholie.
Potmě se loudala chodbou v prvním patře a prsty přejížděla po zlatých rámech vystavených obrazů. Maloval je její pradědeček. Byly to povětšinou krajinky zachycující místa ve zdejším okolí. Nedívala se na ně, každý z nich do detailu znala z paměti.

Otevřela dveře do svého pokoje a v ten moment se v ní něco zlomilo. Hnána bolestí, kterou působila dýka zloby zabodnutá v její hrudi se vrhla rovnou k pracovnímu stolu. Škubnutím otevřela jeden z jeho šuplíků, vytáhla pero. Ruka se jí chvěla, když zaryla jeho hrot do kusu papíru.

Tati,

chtějí po mě, abych prodala dům. Můj dům. Dům po babičce.
A všechno je to tvoje vina!

Nenávidím tě!

Její slzy nemilosrdně dopadaly na papír a bez ostychu hasily žár jejích ohnivých slov. Zahodila pero, a to se skutálelo na podlahu. Prsty jedné ruky zmačkala svůj vzkaz a tiskla si ho do dlaně až jí klouby zbělely.

Rozčarovaná a zoufalá sáhla po mobilním telefonu. Bylo jí jedno, kolik je zrovna v Edmontonu hodin. Telefon na druhé straně vyzváněl jen chvíli, než byl její hovor přijat.

„Mami!" vydechla ochraptěle.

„Zlatíčko, co se děje?" z druhé strany jí odpověděl hlas její matky Caroline.

„Chtějí po mě abych prodala dům." Bylo to poprvé, kdy to vyslovila nahlas. V ten moment se cítila prázdná. Už neplakala. Byl to zvláštní pocit podivné apatie a naprostého vyčerpání.

„Co to říkáš, Cornelie?"

Vysvětlila matce, s čím byla obeznámena dnes ráno u poradce.

„Ach zlato. Říkala jsem ti už dávno, že se máš na tu zpropadenou Anglii vykašlat. Měla jsi odjet se mnou," odpověděla jí Caroline a Cornelia v jejím hlasy vycítila více výčitku než lítost.

„Útěk. Jasně. To je tvoje řešení na všechno!" vyštěkla bez rozmyslu a zavěsila.

Oblečená se schoulila do měkkých záhybů hedvábných peřin. Vdechovala jejich vůni a v mysli si promítala vzpomínky na chvíle, které se odehrály mezi stěnami RosewoodHall, jejího domova.