Když se Cornelia konečně probudila, bylo už slunce vysoko nad obzorem. Přesto se její slepená víčka otvírala jen neochotně. Ztěžka se přetočila na druhý bok a přinutila se pohledem sklouznout k malému růžovému budíku na jejím nočním stolku, jehož ciferník zamilovaně hlásal: Kéž by byl každý den tak krásný jako ty

Dostala ho ve svých patnácti letech od své mámy. Teď jeho černé ozdobné ručičky ukazovaly 11:20. Překvapeně zaostřila, aby se ujistila, že čas, který vidí je správný. Ano, bylo to skutečně tak. Udivením se nadzvedla na lokty. Nestávalo se často, že by prospala půlku dne. Jak mohla spát, tak zatraceně dlouho? Musela být všemi těmi okolnostmi z minulého dne skutečně vyčerpaná.
Protřela si oči plné ospalků a s řádnou dávkou sebezapření přehodila nohy přes okraj postele. Sotva s postavila, začala její chodidla okamžitě zaprotestovat. S nářkem jí připomínala včerejší předlouhou procházku ulicemi Londýna. Na mysl jí vyplynula Malá mořská víla, pro kterou byl každý krok jako chůze po rozbitém skle. Obrátila oči v sloup sama nad sebou. Jak je možné, že jí teď napadají takové hovadiny? Prokroužila kotník na pravé noze, potom na levé a se zkřivenou tváří zamířila do koupelny.
Po pár krocích narazila na zmuchlanou kuličku kancelářského papíru. Byl to ten nenávistný dopis, který včera ve zlosti napsala otci. Unaveně se pro něj sehnula a odnesla ho do odpadkového koše. Už se necítila tak rozčilená. Vlastně se cítila podivně lhostejná, jako by se snad její mozek odmítal probudit z toho slastného bezstarostného spánku. V hlavě měla úplně prázdno. Zvedla také pero, které se ten večer skutálelo ze stolu. Vrátila jej na pracovní desku a vyměnila ho s ní za svůj mobilní telefon.

Došourala se do koupelny a cestou se snažila rozhýbat ztuhlé nohy. Pohled do zrcadla nebyl tak strašný, jak čekala. Začala si čistit zuby a rozsvítila svůj mobil. S překvapením zjistila, že má od svojí mámy pět nepřijatých hovoru a jednu SMSku: Zlato, jsi v pořádku? Bojím se o tebe. Prosím, zavolej mi.

Z té zprávy ji píchlo u srdce. Neměla ráda, když se s mámou nepohodly. Vyplivnula pusu plnou pěny a opláchla si tvář. Vytočila její číslo. Trvalo to snad sekundu, než Caroline na druhé straně odpověděla.

„Cornelie! Ach díkybohu. Málem jsi mi přihodila infarkt. Ještě chvíli a začala bych obvolávat známe."

„Ne, mami. To by bylo trapné." S telefonem u ucha se vrátila zpět do pokoje a posadila se na levandulové peřiny ve své posteli. „Já -, jenom jsem dlouho spala."

„Miláčku, chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Neměla jsem na tebe zase vyrukovat s tím odchodem." Carol si povzdechla a její hlas byl skutečně smutný.

„To já se chci omluvit, mami. Taky jsem na tebe neměla tak vyjet, ale už jsem byla s nervy prostě v hají. A do toho ještě ty a..." Rukou udělala ve vzduchu tázavé gesto. „Prostě promiň."

„Ty taky, zlato." Obě se do telefonu pousmály. „Jak to tedy vypadá s těmi financemi? Včera jsi mi toho moc neřekla. Víš co? Mám přijet? Chceš abych přijela? Sednu na letadlo a hned jsem tam."

„Ne, mami nelítej." Uklidňovala Cornelia svou mámu. „Zůstaň v Kanadě se Samem." Musela se usmát, když si vzpomněla na rozzářenou tvář své mámy, která jí asi před půl rokem ve videohovoru představovala svého nového přítele. „Já sama vlastně pořádně nevím, o co jde. Víš, včera jsem Wickerymu utekla z kanceláře." Styděla se, když si představila samu sebe, jak hystericky běží chodbami Dunmore House.

„Ach, zlato, to mě mrzí. A co teď? Budeš tam muset zajít znovu?" Dotazovala se Carol a v hlase měla soucit.

„Ne, myslím, že říkal něco o tom, že mi to pošle." Cornelia se zašklebila nad tou pololží. Tak dočista to neříkal, nýbrž to za ní volal, zatímco ona prchala. „Počkám tedy, až mi to přijde. Pak si to projdu, zjistím, jak moc je to zlé a uvidím co se dá dělat.

„Dobře, tak se mi prosím ozvi, až budeš vědět něco víc. Je mi to opravdu líto, zlato."

„Jo, mně taky." Odmlčela se, a i na druhé straně zavládlo ticho.

Cornelia si začala hrát s knoflíčkem od povlečení, aby uchránila svou mysl dalších bolestných představ, jež se do ní začínaly opět pomalu prodírat. Její hlava se nejspíš probrala k životu.

„Kdybys cokoli potřebovala, jsem tady pro tebe." Promluvila na konec Carol. „Mám tě moc ráda, zlato."

„I já tebe, mami." Pustila knoflík a vstala. „Hrozně moc." Matčin hlas i její slova jí teď hřáli na poraněné duši.

„Opatruj se, drahoušku, a dávej na sebe pozor. Kdyby cokoli, tak volej." Apelovala na ni starostlivě Caroline.

„Budu. Ty taky. Pá, mami a pozdravuj Sama." Usmála se do telefonu a vykročila ke své šatně.

„Vyřídím, pá pá." Z jejího hlasu bylo patrné, že i ona se nyní usmívá.

Otevřela skříň, do které ukládala své nejčastěji nošené oblečení. Byl v ní chaos a nepořádek. Nezáleželo na tom, jak poctivě její věci vyžehlili, jak dokonale je poskládali. Prostě jednou týdně vsunula nové hromádky čistého oblečení mezi ty probrané a poházené. Byl to hrozný zlozvyk, ale taková už prostě byla. Nepořádná. I teď se prohrabovala směsicí triček, nátělníků a ledabyle pohozených látkových sukní. Obrátila hlavu směrem k oknu. Slunce nemilosrdně zářilo do okenních tabulí, jako by si snad usmyslelo vypálit do nich díru. Venku muselo být nesnesitelné vedro.
Otočila se zpět ke svému šatníkovému chaosu a v ten moment jí došlo, že je úplně jedno po čem sáhne. Na tom, že za chvíli bude úplně švorc, to vůbec nic nezmění. Oblékla se tedy, jen aby byla oblečená a vydala se cestou ke vchodovým dveřím.

Dávala si pozor, aby nedělala hluk a šla co nejtišeji. Nechtěla se s nikým potkat. Na světě teď byla jen jediná osoba, kterou potřebovala vidět a všichni ostatní jí nyní byli na obtíž.

„Lady, Cornelie. Přeji Vám dobré poledne." Za zády se jí ozval milý hlas jejího majordoma.
Zastavila se před velkým schodištěm. Zavřela oči a zatnula zuby. Pomalu vydechla, aby si do úst vpáčila úsměv. Nevěděla, jak to dělá, ale někdy mývala pocit, že ten chlap dokáže být všude, a to neustále. Občas, hlavně ve chvílích jako byla tato, kdy se snažila nepozorovaně zmizet z domu, jí to připadalo neuvěřitelně otravné.

„Dobré poledne, Arthure." Snažila se říct tak mile, jak jen to v daný moment dokázala.

„Včera, jsem odešel ještě před tím, než jste se vrátila. Užila jste si příjemný večer?" Ptal se s upřímným zájmem.

Cornelia několikrát zamrkala, nad vzpomínkami na včerejšek. „Velice." Odpověděla a naprázdno polkla.

Arthur zkoumavě naklonil hlavu napravo, ale víc už se na neptal, jako by vycítil, že toto téma k hovoru není určeno pro něj. Místo toho se rozhodl vrátit ke svým pracovním povinnostem.

„Mám obstarat oběd, lady? A preferovala byste prostřít v domě nebo raději venku?"

Jídlo? To poslední, co Cornelia cítila byl hlad. Žaludek měla sevřený mezi balvanem žalu a tupou palicí zoufalství. „Ne, děkuji, nebudu jíst. Odcházím do Emerald Grove."

„Mám zavolat auto?"

„Ano, prosím, řekněte řidiči, že už půjdu napřed, ať mě nabere cestou." Potřebovala vypadnout z domu, jak nejrychleji to jen šlo, jinak by se, co nevidět určitě opět propadla do propasti beznaděje.

„Jak si přejete, lady. Užijte si příjemnou návštěvu." Arthur se uklonil a připravil se k odchodu.

„Děkuji, Arthure." Koutky jejích úst se zvedly a ona cítila, že musí urychleně odejít, jinak jí přemůže dojetí, nad laskavostí tohoto člověka a lítost z toho, že se jejich cesty s největší pravděpodobností, co nevidět rozejdou.

Zavřela za sebou zadní dřevěnou branku The Cotswolds Manor. Spěchala, aby byla co nejrychleji co nejdál tomuto místu, které tak milovala a které jí k sobě táhlo, ač neviditelnými, tak zatraceně silnými lany citů a vzpomínek na nejkrásnější chvíle jejího života. Neohlížela se a natahovala své kroky, div neběžela.

Slunce ji pálilo do odhalených ramen a dávalo do toho tolik síly, jak jen mu v polovině léta bylo dovoleno a žhavými prsty si pohrávalo s jejími nezakrytými vlasy. Nadávala sama sobě, že si přece jen lépe nerozmyslela svůj oděv. Pokud si ten řidič nepospíší, bude celá spálená.

Netrpělivě počítala každou minutu, než u ní konečně zpomalilo auto, až nakonec úplně zastavilo. Padla na klimatizací vychlazené kožené sedačky a její rozpálená kůže slastně zaplesala.
Během jízdy si vzpomněla na Sandy, která byla jejím včerejším chováním jistě rozhozená. S výčitkou na srdci pro ni napsala velmi milou děkovnou SMSku.

S úlevou v očích sledovala, jak se před okny jejího auta konečně objevují mohutné jasany tyčící se nad pastvinami Emerald Grove Equestrian. Projeli mohutnou tepanou branou, do níž šikovní kováři vnesly dva proti sobě stojící železné oře. Míjeli rozlehlé ohrady, na nichž se pásly matky a jejich hříbata bezstarostně dováděla nebo odpočívala po jejich boku.

Dojeli až před hlavní budovu tohoto ohromného hřebčína, která byla stejně jako vše ostatní tady, vystavěna z oranžových pálených cihel. Nádvoří zde bylo tvořeno velkou točnou, která sloužila ku pohodlí nejen přijíždějícím návštěvníkům, ale také pro předvádění luxusních koní nejvyšší kvality, kteří zde byli vychováváni.

Obklopena všudypřítomným klidem a vůní koní se vydala přímo ke kolbišti. Nad hlavou jí přelétaly vlaštovky a pod nohama vrzaly drobné kamínky, kterými byly vysypány cesty mezi jednotlivými budovami.

Byla tam. Vždycky tam byla. Chtěli-li jste Anastasii de Clare najít, byl písek s překážkami sázka na jistotu. Cornelia vyšplhala na bíle natřený dřevěný ohradník a sledovala, jak její nejlepší přítelkyně létá přes skoky neuvěřitelné výšky, jako by to byly jen klacíky pohozené na jejím hřišti. Vznášela se nad nimi s lehkostí hodnou královny parkuru.

Její kůň šlapal jako švýcarské hodinky, překonával překážku za překážkou, rychle a hbitě. Na slunci se leskla jeho zpocená rezavá srst a od huby mu odkapávala bílá pěna. Svaly na končetinách mu pulzovaly v pravidelném rytmu. Byla to hotová symfonie.

Když náhle zabořil svá kopyta do rozpáleného písku a odmítl skočit oxer. Cornelia zatajila dech a prsty se zaryla do bílého dřeva. S hrůzou v očích sledovala, jak její nejlepší přítelkyně vylétla ze sedla a mrštila sebou na koňský krk.

Anastasia zatnula čelist a veškerou sílu, kterou v nohou měla, koncentrovala do pevného stisku. Nehodlala se nechat shodit. Tu radost té mrše nedopřeje. I přes rukavice cítila, jak se jí otěže zařezávají do prstů, přesto přitáhla a bylo jí jedno, přibere-li při tom kus žíní z hřívy. V uších vnímala tep vlastního srdce. Nenechá se tou mladou potvorou sundat.

Zrzka pod jejím nátlakem zkrotla, i když ještě několikrát nesouhlasně pohodila hlavou, než se navrátila do zaběhnutého tempa. Aně v očích plály ohně dravosti, když neposlušného koně vedla rozhodnou a pevnou rukou znovu na onen kritický skok. Vydýchávala napětí, které se jí v těle nahromadilo. Tahle mladá potvůrka se bude muset ještě hodně učit od daleko zkušenějších neplešníků, bude-li chtít Anastasii někdy sundat ze svých zad. Odraz a skok. Hladce jako po másle. Bez další neposlušnosti dokončili připravenou trať.

Anastasia rozhořčeně seskočila ze sedla a Cornelia viděla, jak jí od úst odlétla sprška neslyšných nadávek. Otěže doslova vrazila do rukou mladému jezdci, který připravený vyčkával na kraji překážkové dráhy a teď k ní pospíchal s respektem vtištěným do tváře.

Ana se rázným krokem vydala ke své přítelkyni. Kroutila hlavou a její po pás dlouhý čokoládově hnědý cop se za ní houpal ze strany na stranu. „Nesnáším kobyly! Jsou to krávy falešné!" Vyprskla rozčileně s naprostou vážností.

Cornelia se rozesmála nad tou poznámkou. Hned nato však věnovala kamarádce vyčítavý pohled: „Tohle mi nedělej."

„Ale prosím, tě." Chlácholila ji Ana a vzala jí pod rameno, jako malou sestřičku, přestože byla o celé dva měsíce mladší. „Takových už tady bylo." Otočila hlavu zpátky ke klisně a sledovala její krok, zatímco ji jezdec nechával vyklusat. „Tuhle nádheru mám předávat Archerovi, bere ji pro Evandera," vysvětlovala, „ale proboha, ještěže si každou remontu chci sama překontrolovat. Tohle bude potřebovat ještě doladit. Rozhodně má ale obrovský potenciál.", usmála se jako pyšná matka. Pomalu odpoutala oči od klisny a vrátila se ke své přítelkyni. „Ségruš?" její hlas se změnil. Veškerá hrdost z něj vyprchala a byla nahrazena obavou. Stačilo jen pár chvilek, aby poznala, že s její nejlepší kamarádkou je něco v nepořádku.

Cornelia se nesnažila něco předstírat či skrývat, pouze pokynula směrem k velké stodole. Ana tomu gestu rozuměla a chápavě přikývla.