Pootvírala všechna okna. Přestože bylo teprve ráno, začínalo se tady dělat už pořádně teplo. Nechala otevřené také přední i zadní dveře a kolem holých ramen jí konečně začal proudit čerství vzduch. Nacvičeným pohybem postavila rám, vyšší než ona sama, s napnutým bílým plátnem a opřela jej o skleněnou stěnu. Sundala víčka ze všech plechovek s barvou a máčela do nich ruce. Nechávala své srdce vést její tahy. Litovala se a svůj žal vnášela do malby.

Spolu s Lanou Del Rey žalostně zpívala: "I feel free when I see no one and nobady knows my name. (Cítím se svobodná, když mě nikdo nevidí a nikdo nezná mé jméno)", zatímco mělce plakala.

Kladla si otázku, jakou zvrácenou hru to s ní život hraje, proč zrovna ona, co komu udělala? Hledala viníka. Obviňovala otce, potom matku, a dokonce i babičku. Nadávala Aně.

Mísila do sebe chmurné odstíny zelené a fialové a nenáviděla se za své myšlenky, za to že křivdí lidem, které má ráda, kteří za to nemůžou. Vždyť jediný, kdo s jejím životem může něco dělat je ona sama. Byla zklamaná sama sebou, svou slabostí ve chvílích, kdy si vybila zlost na Anastasii, jejíž chyba to přece nebyla. Nemůže po ní chtít, aby na ni dohlížela a chránila ji jako malé dítě. To nebylo správné.

Sledovala, jak její zabarvené prsty zanechávají na hladině křišťálově čisté bílé barvy špinavé mapy a s každým centimetrem se kterým je noří hlouběji se její obsah více a více znehodnocuje. Ponořila ruku do plechovky až po zápěstí, promnula si prsty a zavířila dlaní. Zničila bílou barvu a byl to zvláštní pocit.

Zvedla ruce a nechala špinavou šedou stékat po ponuré abstrakci, stejně jako horké slané pramínky po své tváři.

Vymalovaná ze svých pocitů si utřela obě ruce do plátěného hadříku. Otočila se zády k tomu obrazu, jenž nechala nést její břímě, jako by se na něj sama nemohla ani podívat.

Jakmile měla nejhorší pocitovou katastrofu za sebou, vydala se zpět do domu. Toužila po dlouhé sprše a spolu s čmouhami od barvy, které utkvěly na její kůži chtěla nechat odplavit i poslední zbytky tenze setrvávající v jejím těle.

Vracela se cestou ke vchodovým dveřím. Kamenná pěšinka byla lemovaná záhony modrých a růžových trvalek. Pamatovala si, jak je zde babička sázela. Ostrožky. Mnohé z nich už měly po svém prvním kvetení a na vysokých stoncích se začínaly tvořit palice se semínky. Měla by jejich uschlé květy ostříhat, znovu by pak vykvetly. Ona by to udělala, Alberta nikdy nenechala květiny strádat. Unaveně si povzdechla a s myšlenkou na svou babičku láskyplně pečující o každou květinu v její milované zahradě klekla do suché hlíny. Suché okvětní lístky nebyly tím jediným, co tyto nádherné rostliny sužovalo. V jejich příbytku se bez ostychu roztahoval vlezlý svlačec. A samozřejmě také nikdy neumírající pampelišky.

Vyškubávala plevel a soustředila se na svou práci. Musela záhonek vyčistit. I když nechtěla, musela. Zahrady v Rosewood Hall nemohly být zaneřáděné. Nikdy nebyly a dokud tady bude ona paní, ani nebudou.

„Ahoj, Lio!"

Škubla sebou, jak se lekla. Ten hlas poznala okamžitě. Ne, ne, tebe jsem zrovna vidět nechtěla, zasténala v duchu. Usmyslel si, že se jí bude objevovat za zády, dokud ji nevyděsí k smrti? Chtěla se vůči němu ohradit, spolkla však jedovatou nadávku. Dnes už byla protivná až běda. Nechtěla už být ošklivá na nikoho dalšího. A přece jen, byl to on, kdo ji odtamtud včera v noci dostal.

„Lio?" Zopakovala po něm udiveně. Takhle jí nikdo neříká. Cornelia, Connie, a ještě my se možná hodilo oslovení lady! Ale pal to čert. Co si to nalhává? Se šlechtičnou ji krom jména pojí patrně už jen tento dům, a i o ten s největší pravděpodobností brzy přijde.

„Jo, myslím, že je to fakt super!" Jeho hlas zněl vesele a energicky, jako by se na tom večírku vůbec nic nestalo.

„Díky za ten včerejšek. Bylo to od tebe - ," nemohla najít to správné slovo, a tak nakonec aby nebyla zticha příliš dlouho řekla jednoduše: „milé.", nicméně spokojená s tím nebyla.

„Nechtěl jsem být milý," bránil se Chris téměř dotčeně. „Chtěl jsem být hrdinský."

Cornelia vytřeštila oči do zelených litů. „Oh, tak tedy díky za tvé hrdinství."

Chris se hlasitě rozesmál.

To ji dopálilo. Chystala se naštvaně otočit, avšak sotva k němu vzhlédla, bylo jí jasné, že jeho vtip nebyl mířený na ni, nýbrž na něj. Podruhé spolkla jedovatou poznámku. S hlavou nakloněnou na stranu se i tentokrát snažila z jeho tváře vyčíst o co mu jde, však jediné, co viděla byl jeho nikde nekončící úsměv a obrovské oči zářící tak jasnou modrou, že se jí z té záře div nepodlomila kolena. Na zlomek vteřiny raději zavřela oči, jenže to nepomohlo, stále byl tam, i za jejími víčky.

„Co chceš Christophere?" už to nevydržela a narovinu se zeptala.

„Rovnou Christopher?" zatvářil se jako by po něm hodila kuličkou bahna. „Hm, jsi ostrá."

Ostrá? Cítila se teď všemožně, avšak rozhodně ne ostrá. Hleděla na něj jako na idiota.

Chris si pravačkou poškrábal záda a ona získala ničím nerušený výhled na barevný potisk, který překrýval celou přední stranu jeho trika. Byl tam rytíř, jehož bílého koně vedla sličná panna. Napadlo ji, zdali si vzal toto tričko cíleně.

„Přišel jsem tě pozvat na večeři," řekl a v jeho úsměvu se na sotva patrný moment mihla nervozita.

Corneliin výraz se nezměnil. Naopak. Pokoušela se v jeho chování najít nějaký smysl, jenže tam prostě nebyl. Nemohl přece nic z toho myslet vážně. Chtěla na něj zařvat, jestli náhodou nemá o kolečko navíc, jenže jako by jí došel dech.

Nedostávalo se mu od ní žádné odezvy. Nevypadal však, jako by mu to nějak extra vadilo. Naopak z jeho pohledu by člověk hádal, že je zvyklý na to, že lidé při setkání s ním ztratí řeč.

„Díval jsem se, co tady máte za restaurace a našel jsem 5 North St. Vypadá to moc hezky. Udělal jsem nám rezervaci."

Setrvávala ve svém mlčení. Proč nebyla schopná na nic z toho reagovat? Bylo to snad tím, že z pohledu na něj jí vypínal mozek nebo tím, že její zpropadený podbřišek si schovaný pod fialkovým topem zvesela tancoval lambádu, nad představou romantického randíčka s opáleným Adonisem?

„Já, promiň, fakt strašně rád bych se tady s tebou zdržel a povídal si, ale teď už opravdu musím letět. Mám toho dneska ještě hrozně moc. Každopádně po půl sedmé tady budu a vyzvednu tě." Nadšeně ze sebe sypal jedno slovo za druhým takřka bez nádechu a svůj monolog doplňoval výraznými gesty. „Tak se zatím měj, Lio a prosím, nezlob se, že se nezdržím déle. Měj krásný den a večer se uvidíme. Zatím čau," rozloučil se zvesela, plný neskrývaného očekávání.

Ten chlap je neskutečný. Běželo jí hlavou. Všechno na něm je neskutečné. Bože, proč je tak zpropadeně sexy? Do prdele, co to říkal? On odchází!

Hleděla, jak se jí jeho široká záda vzdalují. Jeho vysoká postava svižně prošla kamennou uličkou, kolem růží Davida Austina a šanty kočičí, až se dostal na hlavní cestu. Tam nasedl na zadní sedadla černého Jaguáru a odjel.

„Končím!" Oznámila rázně prázdnému domu. „Končím s celým tím stupidním divadlem, kterému beztak vůbec nerozumím. Ať si v téhle ujeté komedii hraje někdo jiný! Já už toho mám právě tak akorát po krk." Velkolepě rozhazovala rukama a nevěřícně třásla hlavou, zatímco mluvila k neviditelným posluchačům. „Stejně se tady všechno rozhoduje beze mě. Jasně, ať si každý dělá, co chce."

„Lady, Cornelie? Stolo se něco?" ve vstupní hale se objevil Arthur. Vystrašený a plný obav se přihnal tak rychle, jak jen dokázal. V jedné ruce svíral mobilní telefon a v druhé zápisník, vestičku uniformy rozepnutou.

„Ne, Arthure, nestalo se vůbec nic. Všechno je zcela v pořádku," její slova byla v naprostém rozporu s postojem jejího těla a způsobem jejího přednesu. „Teď si jdu uvařit kafe," oznámila, jako by bez této informace nemohl existovat svět. „A, Arthure, obědvat budu doma, postarejte se o to."

„Ano, lady, máte nějaké konkrétní přání?" doptával se velice zdvořile, profesionálně.

„Pizzu. Ananasovou." prohlásila rozhodně, stylem běžte se všichni bodnout.

„Jak si přejete," uklonil se. „Mohu pro Vás ještě něco udělat, lady?"

„Ne, to bude vše. Děkuji."

Způsobu, jakým s ním mluvila litovala ještě dřív, než dokončila poslední větu. Sklesle svěsila hlavu. Proč musí být vždycky protivná na ty, kteří jsou na ni hodní?