„Díky bohu," ozve se do ticha Magdalena. „Už jsem se o vás začínala bát." Sibyla se ani neobtěžuje otevřít oči, nebo pohnout. „Franz říkal, že nevypadáte nejlíp a nechtěla jste jeho pomoc," pokračuje, aniž by potřebovala její svolení.
„Nechci ničí pomoc," zašeptá.
„Měla byste si jít odpočinout. Uvidíte, že zítra bude vše vypadat jinak," snaží se ji povzbudit, ale to je zbytečné. Teď už nepomůže nic.
„Zůstanu tady," řekne jen a setře slzu, která jí proti její vůli stekla po tváři.
„Vaše veličenstvo, prosím, nemůžete spát mezi koňmi," pokusí se to říct napřímo v naději, že to zabere.

Otevře oči a nadzvedne hlavu jen tak, aby se na ni mohla podívat červenýma očima opuchlýma od pláče.
„Právě naopak. Tohle je jediné místo, kde spát můžu. Prosím, nech mě." U poslední věty se jí hlas roztřese a zlomí. Magdalena se zamračí a znejistí. Ještě nikdy svou paní neviděla v takovém stavu. Zdála se jí poslední dobou často myšlenkami jinde a posmutnělá, ale tohle už bylo příliš.

Mezi sloužícími se šeptalo, že od konce líbánek král s královnou nebyli v jedné místnosti o samotě, a dokonce se nesly drby, že do královy komnaty chodí uprostřed noci cizí ženy.
Tohle ale bylo jejich soukromí a ona nemá právo se na cokoliv z toho vyptávat. Zná své místo.
„Dobrá, přijdu pro vás ráno, až bude čas snídaně," řekne nakonec a když se Sibyla opět položí na krk koně, zamračí se a vyjde ven. Nakonec se rozhodla jí neříkat o tom, že Franz se rozhodl informovat nejen ji, ale i krále.

Svlékne si šaty, které ji dusily, a nechá si jen spodničku. Přestože Hádes hřeje, je jí zima, a tak si z druhé strany stájí, kde jsou uskladněna sedla a postroje, přinese jednu z dek, kterou se přikryje, než si opět lehne ke spícímu koni a nechá slzy volně stékat a alespoň částečně ulevit bolavému srdci.
Už téměř spí, když se ozvou další kroky. Buď jde někdo na noční projížďku, nebo někdo vytroubil, že královna spí ve stáji a někdo se rozhodl z ní udělat atrakci. Povzdechne si a ještě víc se přitiskne k Hádovi.
Kroky se zastaví před jejich boxem a tak napjatě poslouchá, kdo to je. Když se ozve zvuk dveří, srdce jí vystrašeně zrychlí. Tiché kroky se zastaví kousek od ní, když se jí u nohou pohne podestýlka.

Při dalším nádechu je záhada vyřešena. Strach zmizí a opět ho plně nahradí bolest, která ještě zesílí. Nechce ho tady. Je ten poslední, kdo by tady měl být.
„Běž pryč," zabrblá a zamračí se.
„Co se děje? Prej ti bylo špatně." Tomu se musí jen zasmát.
„Nic mi není. Běž." Ať už konečně vypadne!
„Proč-" začne, ale už to nevydrží.
„Přestaň se starat!" Napřímí se a je hlasitější než čekala. Hádes sebou trhne a posadí se, čímž ji k němu poposune. Waren se zamračí.
„Vrať se nahoru, nechci tě tady," hlas má jistý a dokonce se jí povede i potlačit slzy. Prozatím.
„Sisi." Tohle už je na ni příliš.
„Tak mi neříkej, nemáš na to právo," procedí skrze zuby tak chladným hlasem, až překvapeně zamrká. „Dnes spím tady. Jsem blbá, ne slepá." Tím považuje jejich rozhovor za ukončený. Nemá mu co říct.

Modlí se, aby odešel co nejdřív, protože i když má oči zavřené, její jméno z jeho úst znělo tak, že by byla schopná mu všechno odpustit, kdyby o to požádal. Je to se mnou vážně špatné. Cítí, jak se jí po tvářích znovu řinou slzy a tentokrát už jim nebrání. Jako by se v už tak čerstvé ráně rozhodl znovu pitvat. Nenávidí ho.

Nakonec sice usne, ale má pocit, že to bylo jen na pár minut. Přesně jak čekala, nic se nezměnilo. Bolest se nezměnila a cítila se prázdná a zbytečná. Magdalena ji odvede nahoru a umyje, než na ni oblékne šaty a dovolí odejít na snídani.
Vejde do místnosti a ani nezvedne pohled, aby mu popřála dobré ráno jako obvykle. Teď už ne.
Posadí se a úplně ignoruje jeho snahu o konverzaci.
Nemá nejmenší chuť se s ním bavit, ani jíst. Má žaludek jako na vodě, a tak se nakonec zvedne a teprve mezi dveřmi se zastaví, ale neotočí.
„Jdu se projet." A aniž by čekala na odpověď, vyjde ven.

„Tebe bych tady tak brzy ráno nečekal, leda že by ses tak těšila na náš výlet," Liam se zubí od ucha k uchu. Sibyla přehodí Hádovi sedlo a povzdechne si.
„Necháme to na jindy, dnes nemám náladu a nebyla bych dobrý společník," pozvedne jeden koutek v náznaku úsměvu, ale ani trochu to tak necítí. Je jí úplně fuk, co si myslí.
„Dobře, varovala jsi mě, ale i tak na tom trvám. Třeba se mi povede ti zvednout náladu," nenechá se odbít, a tak nakonec rozhodí rukama, což bere jako souhlas a jde si připravit svého koně.

Po pár minutách už společně vyjíždějí z brány do města. Projedou do centra, kde zastaví před jedním z domů. Sibyla seskočí a prohlédne si starou, neudržovanou budovu.
„Co tady děláme?" Podívá se na Liama, který se uculuje.
„Tohle je městský dívčí sirotčinec. Myslím, že budou rády, když uvidí královnu," nepatrně se zamračí, ale nemá moc čas nad tím přemýšlet, protože se otevřou dveře a vyjde mladá žena, která se nervózně usměje.

„Vaše výsosti," neohrabaně se ukloní, „jsme poctěni, že jste přijela. Přiznám se, že jsem Liamovi nevěřila, když mi říkal, že přijedete," na okamžik se na něj podívá a Sibyla mezi nimi chvíli těká pohledem.
„Vy se znáte?" zeptá se nakonec.
„To je Kristyn, má sestra," objasní Liam a Sibyla překvapeně pozvedne obočí.
„Sestra? Nevěděla jsem, že máš sestru," Kristyn se pousměje a teprve teď si uvědomí, že mu tyká. „Přijela jsem ráda. Povíte mi o sirotčinci?" Snaží se co nejdříve odvrátit pozornost jinam.

„Jistě," pobídne ji, aby ji následovala a společně vstoupí dovnitř. „Dívčí sirotčinec byl zřízen před čtyřiceti třemi lety. Momentálně zde je dvacet devět dívek, z nichž nejmladší má tři měsíce a nejstarší sedmnáct let." Společně prochází chodbami. Navštíví učebny, jidelnu i společnou ložnici. Najednou jí její starosti připadají malicherné ve srovnáním s osudy těchhle dětí.

„Dívky se na vás moc těšily," řekne, když se zastaví před dveřmi do zahrady, „předem se chci omluvit, ale neví, jak by se měly chovat ke královně," nejistě se ošije, „snažila jsem se je to naučit, ale u některých je to marné." Sibyla se povzbudivě usměje.
„S tím si vůbec nedělejte hlavu." Jen co otevře dveře, dívky, které seděly na lavičkách a na trávě kolem velkého stromu, se zvednou. Pár se jich pokusí udělat úklonu, ale většina, hlavně ty malé, se se smíchem rozběhnou, a k jejímu překvapení ji obejmou, nebo se zastaví před ní a zvědavě si ji prohlíží.

Nechá se odtáhnout k nim a usadit na zem i přes námitky Kristyny, že královna na zemi nesedí. Nevadí jí to. Naopak. Opět se cítí jako obyčejný člověk. Na okamžik zapomíná na své problémy a starosti a nechá se vtáhnout do fantastického světa dětí, kde neexistují pravidla ani hranice.
Stráví s nimi několik hodin, během kterých se dívky vyptávají na věci, které je zajímají, nebo chtějí naučit úklonu, nebo zaplést vlasy.
Nakonec se neochotně zvedne a s každou z nich se rozloučí, než nasedne na Háda a společně s Liame se vrátí do paláce.

Než ho odstrojí a poklidí, je tma.
„Děkuju," řekne s lehkým úsměvem, když společně vychází ze stáje.
„Nemáš za co. Jsem rád, že jsem tě viděl se usmívat." Cítí jak jí rudnou tváře, a proto je ráda, když vyjde ven, kde ji ovane čerstvý vzduch.

Najednou jí Liam zastoupí cestu a když se lekne a udělá krok zpět, narazí do stěny stáje.
„Jsi nádherná," hřbetem dlaně jí přejede po tváři a přistoupí k ní blíž. Skloní se a políbí na krk. Je tak zaskočená, že jen stojí a neví, co dělat.
„Liame," začne nejistě, ale nenechá ji pokračovat, když ji umlčí krátkým polibkem.
„Prosím, nech mě zkusit udělat tě šťastnou," zachraptí u ucha a dlaněmi putuje po rameni až k boku. „Musím to zkusit. Jsi dokonalá," vyhrne jí sukni a natiskne na stěnu.

Sibyla neví co by měla dělat. Na jednu stranu se tomu brání, ale hlásek, který jí našeptává, že když to udělá, třeba zapomene na krále, že třeba jí pak bude jedno, koho si vodí do postele, že třeba tak alespoň na chvíli uleví svému bolu, nakonec zvítězí.
Dlouze vydechne a když mu položí ruce kolem krku, pochopí její souhlas a se zasténáním ji začne líbat a Sibyla zavře oči.

Vyhrne jí sukni a o chvíli později už lapá po dechu, když ji celou naplní. Připadá jí to stejné jako tehdy. Je to absurdní, ale když se jí za víčky objeví obraz Warena nad sebou, tiše zasténá. To, jak se s ní miloval, jí v noci nedávalo spát. Nedokázala zapomenout na horkost jeho těla, jeho dotek, jak se jí tělem rozbýhalo mravenčení, když jí prsty přejížděl po boku a noze, jak jí zblízka oddechoval u ucha. A jeho vůně. Ta neskutečně opojná vůně.
Zakloní hlavu a dlouze vydechne, když se jí tělem rozlije příjemný pocit uvolnění, následované tím jeho.

Po tvářích jí stékají slzy, které nejde zastavit. Nejdou, a ani se o to nesnaží. V okamžiku, kdy by měla cítit největší štěstí, pocítila nenávist k sobě samé.

Ani jeden z nich netušil, že nejsou sami. Ani jeden neviděl postavu skrytou ve stínu zdi paláce. Stál bez hnutí a sledoval její výraz plný něčeho, čemu nerozuměl. Nechápal ji. A nechápal sebe.