Vystrašená královna. Přesně takto by sama sebe momentálně popsala. Kdyby se jí včera někdo zeptal, řekla by, že nic děsivějšího než návštěva Strážce neexistuje. A teď stojí na nádvoří a nervózně si mne ruce, jak kdyby čekala na popravčího. Představa, že se zde objeví její otec, jí v noci nedala spát. Po tom, co utekla, doufala, že už ho nikdy neuvidí.
A teď mu stane tváří tvář po tom, co byl nucen přiznat její existenci současně s tím, že zostudila jeho rodinu a vzepřela se vůli samotných Strážců.
Celou dobu se modlí, aby přijeli i Caleb a Duke. Doufá, že čím víc lidí bude u jejich setkání, tím menší bude otcův projevený hněv.

Warenův otec, Arlo, přijel již ráno a byl k jejímu velkému překvapení velmi milý, což naprosto odporovalo povaze jeho syna. Jak se jejich seznámení bála, protože si ho představovala jako Warena, jen o několik desítek let staršího, vydržela s ním hodinu hovořit a úplně u toho zapomněla na krále stojícího v rohu místnosti a se zamračeným pohledem hledícího z okna. Bylo vidět, že ho jejich debata o chovu a pěstování vůbec nezajímá.
Poté se otec a syn odebrali na prohlídku a následně na projížďku, takže jí bylo jasné, že ten nemilý úkol přivítat otce je jen na ní. Zprvu za to byla na Warena naštvaná, ale pak si uvědomila, že to je její 'rozlité mléko', takže si to musí vytrpět sama.

Vzhlédne a srdce se splašeně rozbuší, když se ozve dusot kopyt a vzápětí před ní zastaví kočár a několik jezdců. Ztěžka polkne, když se ve dveřích objeví postava zachmuřeného, znuděného muže, který se jen co ji spatří nelibě ušklíbne. Aby své znechucení zakryl, sklopí pohled a seskočí na zem. Znovu se na svou dceru podívá až v okamžiku, kdy se zastaví před ní.

Moc dobře ho zná a je si vědoma, že bude mít problém se svou hrdostí a pýchou. Důvod, proč nebyl z téhle návštěvy nadšen, byl fakt, že on bude ten podřízený jí jako královně. A pohled, který na ni upřel, to jen dokázal. Těch pár vteřin bylo dlouhý jako tisíc let.
„Vaše výsosti," Sibyla nevěřícně sleduje, jak se ukloní. Jen co se napřímí, jeho pohled se upře někam za ni. V tu chvíli si uvědomí, že tohle nepatřilo jí, ale králi.

„Tobias Benwood. Rád vás poznávám," objeví se vedle ní. Mlčky je sleduje, jak si potřásají rukama.
„Potěšení je na mé straně," z jeho úlysnosti se jí dělá špatně.
„Dáte si po cestě skleničku a něco k jídlu?" Waren sice mluví zdvořile, ale už ho nějakou dobu zná a tohle rozhodně není tón, jakým by mluvil s přítelem. Spíš diplomatický.
„Bude mi potěšením," opět sklopí hlavu a zamíří směrem, který mu Waren ukáže.

Sybila na paži ucítí dotek a překvapeně se otočí.
„Calebe!" vypískne a skočí mu kolem krku. Ten se zasměje a sevře ji v obětí jako kdysi, když ještě byli sourozenci, a ne královna a poddaný.
„Vaše výsosti," Duke vysekne ukázkovou úklonu a v obličeji mu hraje pobavený úsměv. Obejme ho stejně jako jeho bratra a najednou jí je líp.
„Je vážně milý, co? Snad poprvé vidím, že má z někoho respekt," zašeptá jí Caleb do ucha a musí si skousnout rty, aby nevybuchla smíchy.
„Aspoň z někoho," pronese, když si je jistá, že ji nikdo kromě bratrů neslyší.

Waren se zamračeným výrazem sledoval, jak se Sibyla vrhla kolem krku nejprve jednomu, potom druhému muži. Jejich podoba se nedala popřít, přestože by přísahal, že rozhodně není dcera svého otce.
Už na první pohled svou dcerou pohrdal a kdyby se neukázal, určitě by odmítl projevit jí úctu jako své královně. A to nehodlal trpět. Mohl s ní mít jakýkoliv problém, ale byla to jeho královna. Že je jeho dcera, šlo v tomto případě úplně stranou. Z jejího chování poznal, že je z něj nervózní, což ho překvapilo. Nikdy na ní neviděl ani sebemenší náznak strachu.

•••

Odpoledne uběhlo rychleji, než Sibyla čekala. Ihned po obědě se všichni muži shodli na tom, že se musí projet po místním lese, za což byla ráda. Alespoň bude mít chvíli čas si oddechnout od ustavičného přehlížení ze strany svého otce. Kromě bratrů a Arla se s ní nikdo nebavil, jakoby ji nikdo jiný neviděl. Od Warena na to byla zvyklá, ale v současné situaci jejich vzájemný odstup nepůsobil moc důvěryhodně.

Využila příležitosti a rozhodla se zajít do stáje. Jakmile se zastaví před prázdným boxem uvědomí si, jaká to byla hloupost. Byl to přeci Warenův kůň, dalo se čekat, že si ho vzal sebou. Zamíří tedy do zahrady, kde uvidí několik žen, jak sázejí květiny. Vyrazí k nim a už z dálky se usmívá. Znala je, stejně jako spoustu dalších. Čím častěji mezi ně chodila, tím více jim rozuměla a nepřipadala si tady tolik cizí.
„Můžu pomoct?" zeptá se jedné z nich a po chvíli váhání žena souhlasí. Co jiného taky mohla dělat? Odmítnout královně?
Teď byla ráda, že se před svou výpravou převlékla do jednoduché sukně končící pod koleny a bílé košile s dlouhými volnými rukávy u zápěstí zúžených, které si vyhrne k loktům, než si klekne vedle ženy a zaboří ruce do teplé hlíny.

Úplně zapomene na čas. Práce jim jde rychle od ruky a s Terezou si rozumí, protože jsou přibližně stejného věku.
„Nebolí tě z toho záda?" založí si ruce a protáhne se, když už nemůže vydržet. Dívka jen pokrčí rameny.
„Občas. Člověk si zvykne. Ale vy mi pomáhat nemusíte. Tohle je práce pro služebnictvo," připomene jí už po několikáté.
„Ale ti jsou lidé stejně jako já, takže nevidím důvod, proč bych to nemohla dělat taky a doma jsem dělala i horší věci než sázení."
„Vážně?" Tereza se na ni překvapeně otočí a Sibyla se zasměje.
„Divíš se, jak kdybych se zbláznila. Už jsem kydala hnůj, vytírala podlahy, sbírala brambory, a dokonce pomáhala rodit hříbě." Služebná má teď pohled jako Magdalena, když je zhrozena některým z jejích nápadů.
„To je –" než stihne říct cokoliv dalšího, něco je vyruší. Přesněji někdo.

Královně se kolem paže bolestivě sevře silná dlaň a škubne s ní směrem vzhůru, až ostrá bolest vystřelí do konečků prstů. Když vzhlédne, střetne se s nepříčetným pohledem šlehajícím blesky.
„Co tady, u všech bohů, děláš?!" zahřímá její otec a sevření ještě zesílí až bolestně sykne. Ani to ji ale nezastaví, aby s rukou trhla a pokusila se mu vymanit, což se jí sice povede, ale ruka neskutečně bolí, a tak se za ni chytne.
„To není tvoje starost," řekne klidným hlasem.
„To tedy je! Jsi má dcera!" jakoby každým svým slovem přilila olej do ohně, ale odmátá se sklonit a tak rozhodně zatřese hlavou.
„Nejsem. Nikdy jsi mě dcerou nenazval, ani ses tak ke mně nechoval, takže nevidím důvod, proč bys měl být mým otcem. Nestála jsem ti za jediné vlídné slovo a nepočítej s tím, že ti teď budu prokazovat nějakou úctu," mluví vyrovnaně a bez bázně přes to, jak mu v očích vztekle jiskří.

„Ty jedna nevděčná malá děvko!" napřáhne ruku, ale Sibyla se ani nepohne. Naposled. Chce ji praštit? Ať. Pak odjede a ona ho už nikdy neuvidí. Celkem přijatelná cena za svobodu.