Namjun nervózně stál před Jinovým bytem, mezi prsty svíral volant s takovou razancí, až mu zbělely klouby. Sám sobě se snažil dodat odvahu, aby konečně vystoupil a zazvonil na ten prokletý zvonek. Nebyla to však jen touha znovu vidět Jina, ale částečně i nesnesitelné horko, které do něj bez milosti pražilo a jemu nepomáhalo ani sněhově bílé tričko a světle modré tříčtvrteční džíny. Vystoupil tedy a jednoduchým stiskem tlačítka na klíčku auto zamkl. To zareagovalo probliknutím světel a krátkým dvojitým zapípáním. S nohama jako želé přešel krátký chodník vedoucí k vysoké budově, v jejímž stínu si Namjun úlevně oddechl a konečně cítil, jak se jeho tělo postupně začíná ochlazovat.

Sotva jeho prst stiskl zvonek s Jinovým jménem, marně se pokoušel polknout knedlík v krku. Nechápal sám sebe. Flirtování by mohl považovat za svůj koníček, ale jakmile na něj Jinův hlas skrze reproduktor promluvil, opět se cítil jako nezkušený středoškolák, který se červená při každé narážce na „dospělácké věci" a nedospěle se hihňá při nechtěných dvojsmyslech.

"Kdo je? Přejete si?" i když byl Jin v tuto chvíli odměřený, blondýnovi se z jeho něžného, unikátně zabarveného tónu hlasu podlamovala kolena.

"T-tady Namjun. Mohl bych na chvíli nahoru?" zaskřehotal a málem protočil očima. Měl by se zatraceně rychle vzchopit, jinak bude Jinovi pro smích, a to bylo to úplně poslední, co si přál. Za zlomek vteřiny zaznělo hlasité zabzučení a Namjun zatlačil do plastových dveří, které se svým potiskem pokoušely napodobit dřevo - marně. Prošel jimi a octl se na příjemně chladné chodbě, kde již podruhé úlevně vydechl a povytáhl si sluneční brýle, jež měl doteď na očích, které zůstaly na jeho čele a částečně odhrnovaly světlou ofinu. Sotva došlápl na první schod, ozval se sametový hlas, jenž se rozléhal do okolí, odrážel se od stěn a zněl tak jako několikanásobná ozvěna.

"Co tak náhle?" zubil se číšník, opíraje se o kovové zábradlí nad Namjunovou hlavou a hravě povytahoval obočí.

"Stýskalo se mi," přiznal mladík bez mučení a s růžolícími tvářemi. Ale za svou červeň se nestyděl, jelikož pohled do Jinových rdících se líček ho utvrdil v tom, že jeho slova zapůsobila i na něj. Bez dalších slov vyběhl čtyři sady schodů a octl se přede dveřmi bytu, kam se oba chlapci okamžitě uchýlili. Namjun sice neměl problém s malými prostory a klaustrofobií netrpěl, avšak stísněná chodbička a minimalistická místnost, napůl tvořící obývací pokoj, napůl kuchyni, mu málem přivodila srdeční příhodu.

Chvíli se mlčky rozhlížel. Ačkoli byl nábytek poměrně moderní a hezký, bylo v tomhle dvoupokoji tak málo místa, že vše vypadalo přeplácaně a blondýn se v drobném prostoru vnitřně dusil.

"Máš to tu... útulné," pronesl, snaže se vyznít co nejvíc přátelsky a vůbec ne šokovaně. Přesto se na něj Jin od plotny smutně pousmál a promíchal směs v hrnci, která voněla skutečně lákavě.

"Je to malý byt, já vím. Ale nic lepšího není možné sehnat. Ne s mým platem," zavrtěl hlavou a prstem ukázal na mladíka, aby přišel blíž. Ze zásuvky vytáhl lžíci a nabral trochu masové a zeleninové směsi, kterou vložil Namjunovi do úst. Chuťové pohárky v tom okamžiku ožily a mladík se zatetelil blahem. Okouzlující muž se jeho výrazu pobaveně zasmál, ale zároveň se znova zbarvil ve tváři jako jablíčko.

"A kde máš ložnici?" prohodil blondýn a ohlédl se v naději, že zahlédne nějaké dveře, vedoucí do nejlepší místnosti, kterou kdo kdy vymyslel. Zbožňoval svoji ložnici, jelikož spolu se sprchou to je část domu, na které by nikdy nebyl ochotný šetřit. Bral sprchu jako předehru a spánek pak jako vyvrcholení.

"No... koukáš na ni," vyhrkl slabě Jin, příborem míře na gauč. Namjun nemohl uvěřit svým očím. To přece nebylo možné, přípustné a snesitelné pro jeho ochranářský instinkt, který s každou sekundou trávenou v Jinově přítomnosti zesiloval. "Ten gauč je rozkládací a spí se na něm celkem slušně. Není proč si dělat starosti, Namjune," usmál se smířlivě mladík a otočil knoflíkem, čímž vypnul plamen a z kredence nad hlavou vytáhl dva talíře, kam nabral směs a čerstvě uvařenou rýži.

Přestože Jin v klidu žvýkal svou porci oběda, neunikl mu blondýnův přemýšlivý výraz a pevně sevřená, mírně podsunutá čelist, což způsobilo ono urputné soustředění. Nakonec Namjun příbor odložil, uchopil Jinovu ruku, kterou zabalil do svých medvědích dlaní a počkal, až i on odloží vidličku a podá mu i druhou ruku. Zahýbal palci a něžně se otíral o Jinovu hebkou pokožku, čímž jej přiváděl do rozpaků.

Povzdychl si. 

"Nevím, co to se mnou provádíš," začal poněkud nejistě a během svého proslovu se neodvážil zadívat se do Jinových očí, v nichž se zrcadlila zmatenost, "ale poprvé v životě bych mohl udělat nějaký dobrý skutek." 

Teprve nyní se jejich pohledy střetly a Jin se dojatě usmál, jeho stisk zesílil a on stěží zadržoval slzy.

"Namjoone, tohle není..."

"Neptám se tě, jestli se ke mně chceš přestěhovat. Prostě se ke mně nastěhuješ. Během týdne si tady všechno sbalíš a půjdeš bydlet ke mně." 

Z Jinova oka unikla první slza, kterou rychle setřel, načež vrátil svoji ruku do chlapcova něžného sevření.

"Vždyť mě v podstatě neznáš. Jsem pro tebe cizí člověk," opakoval znova, jelikož na jiný pádný argument momentálně nenacházel sílu. Namjun se pobaveně zasmál a zavrtěl hlavou.

"Myslel jsem, že tohle už jsme si vyříkali," přestože viděl, jak Jin pomalu povoluje a jeho tvrdošíjnost postupně mizí, stále na něm poznal, že váhá a snaží se nějak opatrně vykroutit, získat čas.

"Slíbil jsem ti, že si to promyslím," zkusil číšník poslední úskok stranou a nadějně se usmál, skousávaje si spodní ret, spouštěje tak v Namjunově hlavě všemožné nemravné představy, které musel zahánět všemi silami a zbylým sebeovládáním.

"Řekněme, že mi došla trpělivost," odvětil, aniž spustil oči z oněch dvou sytě růžových, nadýchaných polštářků. Povzdych, jenž následně vyšel s Jinových úst, mu oznámil, že právě zvítězil.

"Dobře. Tak za týden." 

Namjun se zakřenil, nechal naplno vyniknout dva výrazné ďolíčky a nadšeně pokýval hlavou, jako malé, rozverné dítě.

"Pomůžu ti, kdykoli budu mít čas!" prohlásil odhodlaně a Jin se zmohl pouze na tichý smích, načež s mírnou poklonou hlavy poděkoval a nadále se usmíval, jelikož Namjunovo nadšení zalilo celý byt příjemnou atmosférou, kterou Jin už dlouho nepocítil.

*

Všude kolem byla jen neproniknutelná tma a ohlušující ticho, které Jeonggukovi ničilo ušní bubínky a pulsovala mu z něj hlava. Teprve když zaslechl volání svého jména, začal se postupně vracet do reality. Jeho pohled byl rozmazaný a nepoznával nic, než změť barevných skvrn a nejasné obrysy. Neměl ponětí, kde se právě nacházel, nebo co se děje, ale zrak se k němu pomalu vracel.

"Pane? Jste v pořádku?" povědomý hlas mu pomohl dokořán otevřít slepené oči a on kolem sebe mohl v příštích vteřinách vidět místo, na kterém se nikdy předtím nenacházel. V ústech měl sucho a v krku ho nepříjemně škrábalo a tak, zatímco se rozhlížel po luxusně vybavené kanceláři, snaže se nedat najevo zmatení, hmátl po sklence vody na pracovním stole a hltavě se napil. Pracovna na něj působila chladně, neosobně a necítil se v ní ani za mák dobře. Nehledě na nábytek ze světlého dřeva, několik knih a různobarevných složek, nic nedokázalo zahnat nepřátelskost prostředí tmavě natřených stěn, jejichž odstín neměl daleko od noční černě.

"Ehm, co... co se děje?" odkašlal si mladík a prohrábl si vlasy. Modlil se, aby jeho roztřesený hlas neprozradil, v jakém rozpoložení se právě nachází; zmatený, ztracený a sám.

Připadal si jako v prvním ročníku střední školy. Nikoho tehdy neznal, ve škole se nedokázal zorientovat a málem přišel pozdě na první hodinu, kdyby se ho neujal blondýn, který se na něj i v současném okamžiku díval a pokládal před něj na stůl několik složek, ze kterých vytáhl pár hustě popsaných papírů s logem firmy v záhlaví.

"Jde o dnešní schůzku se sponzory, pane. Chtějí s vámi probrat budoucí plány naší společnosti," Jeongguk si skousl ret a zamrkáním zahnal slzy, jež se mu tlačily do očí. Chtěl na Namjuna promluvit, ale stačilo jen na okamžik zapátrat v jeho tváři, aby přišel na to, že něco není v pořádku - Namjun ho nepoznával, oslovoval ho „pane" a jak se zdálo, byl i Jeonggukovým zaměstnancem.

Jeongguk si s nic neříkajícím výrazem ve tváři převzal jeden z papírů a jeho oči ihned zalétly k logu, pyšně hlásajícímu JJK Enterprises, po jehož modrých barvách málem přejel bříškem palce.

"Dobře... Kdy začíná ta schůzka?" pronesl Jeongguk a odtrhl zrak od papírů, jejichž obsahu stejně příliš nerozuměl, jelikož se jednalo o množství obchodnických slovních obratů, ve kterých se nevyznal. Blondýn nad jeho otázkou překvapeně zamrkal očima a s rozklepanými prsty si vytáhl malý notýsek, ve kterém začal nervózně listovat.

"M-Měl jsem za to, že jsem vám posílal e-mail..." zamumlal si spíše pro sebe, než pro svého nadřízeného, který nevěřil vlastním uším a očím. Namjun nikdy, nikdy nebyl nejistý. Nepochyboval o sobě samém, necítil se nervózně v jakékoli situaci a v životě by ho nenapadlo, že se mu budou strachem podlamovat kolena před Jeonggukem , který byl jeho šéf. Jeongguk nikdy nebyl šéf. Až doteď. A neměl nejmenší ponětí, jak s tím naložit.

A co se vlastně přesně stalo? Proč sedí v kanceláři své vlastní firmy, proč má mít nějakou pitomou schůzku s cizími lidmi a co se vlastně stalo s jeho předešlým životem? Co se stalo s jeho přáteli? A kde teď vlastně vůbec je? Na poslední otázku našel černovlásek snadnou odpověď. Jedna ze stěn jeho pracovny byla prosklená a vpouštěla do místnosti tolik potřebné světlo. Ale to, co viděl za ním, ho připravilo o všechna slova, která měl na jazyku, myšlenky se rozplynula do ztracena a v hlavě zůstalo vakuové prázdno. Kam až oko dohlédlo, všude byly mrakodrapy, chlubící se množstvím pater plných kanceláří a poznal i nějaká obchodní centra. Ale jen díky věži Space Needle mu došlo, že se právě nachází v Seattlu.

"Vaše schůzka začne za půl hodiny. Mám pro vás při-"

"Ne, Namjune. To je v pořádku, dojdu na schůzku sám. Můžete jít." 

Blondýn s očividnou úlevou ve tváři pokýval hlavou a vytratil se z kanceláře jako pára nad hrncem. Jeongguk pak konečně mohl vstát na své zdřevěnělé nohy a postavit se k obrovité skleněné stěně, o kterou se opřel dlaněmi a zadíval se dolů na projíždějící auta a na lidi, kteří se z té dechberoucí výšky zdáli malí jako mravenci.

Chlapec si prohrábl jednou rukou vlasy a zhluboka se nadechl. Se zakloněním hlavy vzduch z plic propustil a zamyslel se. Pokud to chápal správně, je šéf firmy, nesoucí jeho jméno. Zaměstnává určitě stovku lidí, ne-li daleko víc, je respektovaný svými podřízenými a soudě podle jeho obleku, na který by si vydělával pravděpodobně zatraceně dlouho, musí být i pohádkově bohatý. A pokud ne pohádkově, tak pekelně určitě. Jeho úsměv, který se na jeho tváři objevil, ovšem zas opadl. Možná měl, o co žádal, ale co se stalo s jeho rodiči, pro které tohle udělal? A kde je Hoseok?

Než se však mohl začít trápit nad dalšími starostmi, které mu zahlcovaly mysl, rozrazily se dveře. Prudce se otočil a chystal se vetřelce zpražit nevrlým pohledem, ale když uviděl Yunkiho tvář, vylekal se.

"Šéfe, musíte s námi!" naléhal muž s rezavými vlasy a ohlédl se za sebe, zdali je někdo neposlouchá.

"Za půl hodiny mám nějakou schůzku, co se děje?" Jeongguk zněl mnohem vyděšeněji, než Yunki, který k sobě stáhl obočí a přísně se zamračil.

"Tohle nepočká," několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi, popadl mladíka silně za paži a táhl ho ke dveřím jako hadrovou panenku. Oba muži spěchali k výtahu, do kterého byl tmavovlásek násilně strčen a s vytřeštěnýma očima se snažil popadnout dech. Začínal se v tom ztrácet pořád víc a víc.

Než se dveře výtahu stačily zavřít, zahlédl Jeongguk na konci chodby osobu, oděnou do bílé košile a obyčejných černých kalhot. Možná by to mohl být jen obyčejný zaměstnanec, nebo kdokoli jiný, ale známá kštice ohnivě rudých vlasů mu prozradila, o koho se jedná. Ďábel, jenž vycítil jeho pohled, se otočil a propálil jej svýma nekonečně černýma očima, přičemž se mu na rtech objevil široký úsměv, odhalující obě řady bělostných zubů. V poslední vteřině ještě stačil zvednout ruku a zamávat. Nezdálo se, že by si Yunki čehokoli všiml a beze slov stiskl tlačítko, které je zavezlo do přízemí budovy.

Jeongguk byl následně tažen před vchod, všichni procházející lidé se mu vyhýbali, seč mohli a snažili se držet hlavy sklopené, a když hrozilo, že k nim má mladík s havraně černými vlasy příliš blízko, přidali do kroku a obešli ho obloukem. Chlapec se zarazil, když si všiml přistaveného SUV s tónovanými skly, u kterého stáli další dva muži, kteří se nijak nesnažili skrývat zbraně připevněné u opasků. V jednom z nich poznal Yugyeoma, jehož vlasy nezářily žlutě, ale nesly odstín střízlivé hnědé.

Bez protestů se rozhodl nastoupit a po celou cestu, která vedla neznámo kam, držel jazyk za zuby a snažil se jen dívat z okna. Vůbec zdejší místo nepoznával, protože v Seattlu nikdy ani nebyl. Poznal ovšem, že míří blízko ke kraji města, kde se nacházela tovární čtvrť, ve které bylo mnoho budov s fádní šedivou omítkou, ulice byly až na výjimky téměř vylidněné a chlapci se začínal svírat žaludek. Neměl z toho dobrý pocit.

Jejich cesta končila u nenápadné budovy bez jakéhokoli nápisu, ale zato s velkými železnými vraty, ke kterým malá skupinka mužů přistoupila, a jeden z nich zabušil na jejich povrch. Po hlasité duté ráně, při které sebou Jeongguk opakovaně škubal, mezitím co se rozhlížel po nepříliš přívětivě působícím okolí, se otevřelo malé okénko. Po krátkém rozhovoru, ve kterém Jeongguk poznal španělštinu, jejíž znalost mu ovšem scházela, se dveře otevřely a za nimi stál další muž oděný v černé, svírající v ruce samopal. Při pohledu na smrtonosnou zbraň se tmavovláskovi zatočila hlava. Prosím, ať to není to, co si myslím, modlil se v duchu a se zavřenýma očima. Ale při silném pachu chemikálií, které mu vehnaly slzy do očí, zemřel i ten maličký plamínek naděje, který v jeho nitru plápolal.

V temné hale, osvětlené množstvím lamp a poblikávajících světel na stropě, se nacházel nespočet starých, rozviklaných stolů, u kterých se krčili muži i ženy v ušmudlaných hadrech a podle pleti a několika slovíček ve španělštině bylo mladíkovi jasné, že se jedná o uprchlíky. A ten bílý prášek, který se vší opatrností sypou do malých sáčků, nebude cukr a ani mouka. Udělalo se mu mdlo. Měl sto chutí se otočit, prchnout zpět do firmy, najít Hoseoka a zaškrtit ho vlastníma rukama.

"Pane, tenhle se pokusil ukrást zboží pro našeho odběratele," pronesl Yunki hrubým hlasem, když dorazili k muži, který se na Jeongguka díval se strachem a bázní. Jeho obočí i ret byly roztržené a z obou ranek vytékal pramínek krve. Když jednomu z mužů se zbraní v ruce přišlo, že se na nejvýše postaveného muže v místnosti dívá bezejmenný Hispánec příliš dlouho, napřáhl se a pažbou zasáhl jeho hlavu s chirurgickou přesností. Tmavovlásek se chystal muže zastavit, ale halou se v tentýž okamžik ozvalo několik ran. Dveře se následně rozlétly dokořán a Jeongguk v odrazu kovu zahlédl modré a červené pableskování.

"Tady policie!" zaznělo z megafonu a všechny hlasy v hale utichly, stráže se srotily kolem tmavovláska a každý z mužů nabil zbraň, připraven kdykoli vystřelit spršku nábojů směrem k nepříteli. Hlas policisty pokračoval:

"Jeone Jeongguku, státem Washington na vás byl vydán zatykač! Jste obviněn z několika zločinů, včetně zkrácení daní a výroby a distribuce drog. Vzdejte se a vyjděte s rukama vzhůru i se svou ochrankou, nebo budeme nuceni použít donucovací prostředky! Máte na to dvě minuty!"

"Jak nás kurva vyčmuchali?!" zaklel Yugyeom a namířil zbraň na kovové dveře, za kterými se pravděpodobně nacházelo několik policejních jednotek. Jeongguk cítil, že za chvíli nejspíše omdlí. Od doby, co se probudil, nemohla uběhnout více než hodina. Tohle bylo příliš.

"Poslední minuta! Vyjděte ven s rukama vzhůru a vzdejte se, nebo začneme pálit!"

"Zasraný benga!" zavrčel Yunki a pozvedl zbraň, míře přímo ke vchodu. "Tak pojďte, hajzlové!" zakřičel s děsivým úsměvem a několik vteřin nato začali vbíhat první policisté. Jen co se začaly ozývat první rány, využil mladík příležitosti.

S bušícím srdcem a adrenalinem v krvi se skrčil, unikl vlastní ochrance a začal se plazit kolem stolů. Střely létaly všude kolem a mladík se s nekonečným strachem o holý život skrčil za sloupem, podpírajícím střechu a zacpal si uši. I tak k němu však doléhaly další výstřely a bolestné výkřiky, ať už od policistů, nebo od mužů, kteří se nazývali jeho ochrankou. V momentě, kdy se začínal loučit se životem, probleskla mu hlavou Hoseokova slova: 'Až se budeš chtít vrátit, stačí, když někam napíšeš tři šestky. Jedno kam, jedno čím.'

Rozhlédl se kolem sebe. Policisté začínali získávat jasnou převahu, většina jeho mužů nebyla buď na dohled, nebo leželi na zemi, nehybní a bez známek života. Zaháněje nepříjemný pocit v žaludku, který mu stoupal hrdlem vzhůru, zmobilizoval všechny svaly a rozutekl se dál do haly. Zastavil se u jednoho stolu, na kterém ležel nerozbalený balíček s drogami. Přísahal, že se takových věcí nikdy v životě nedotkne a nebude s nimi mít nic společného, ale teď neměl na výběr. Prsty rychle balík roztrhl a krystalickou látku rozsypal na desku stolu. Vystrašeně se přikrčil, když kolem něj prolétl projektil, což mu dalo víc než jasně najevo, že nemá času nazbyt – Ukazovákem prohrábl prášek, do kterého vepsal ono trojciferné číslo. K jeho hrůze... nic se nestalo.

"Ten parchant," zavrčel a rozhlédl se, přičemž jeho zrak padl na průchod, ve kterém zahlédl schody. S dalším riskem se rozutekl přímo tam.

"Snaží se utéct, míří na střechu!" zaslechl za sebou policistu, ale to už zdolával jeden schod za druhým, nedívaje se nad sebe, protože měl před sebou dlouhou cestu. Za zády měl několik policistů, kteří neusilovali o nic míň, než o to ho dostat za mříže. A on nemohl do vězení. Nepřežil by tam, to věděl velice dobře. Lapaje po dechu, natáhl před sebe ruce a rozrazil dveře, které se s hlasitým zavrzáním otevřely, a on se octl na střeše. Do tváře se mu opíral letní vítr čechrající mu vlasy, ale než se stačil vzpamatovat, ucítil na paži palčivou bolest. Hlasitě vykřikl a chytil se za postižené místo. Mezi prsty mu protékala lepkavá rudá krev a on měl jediné štěstí, že jej kulka pouze škrábla. Unavené nohy, do kterých se pomalu pouštěla křeč, donutil k poslednímu pohybu a brzo stál u okraje střechy.

"Stůjte! Není kam utéct!" otočil se a hleděl do tváří několika policistů, kteří na něj mířili pistolemi. Jeho srdce sevřela panika. Měl pocit, že mu před očima probíhá celý život, dokud se jednotlivé obrázky nezastavily u jediné tváře – Ďáblovy.

"N-ne, vy to nechápete. Já za nic nemůžu!" krůček dozadu, jeho lýtka se otírala o nízký okraj střechy. Spadne-li, čeká ho dlouhý let přímo dolů.

"Ani hnout!" vykřikl policista s šedivými vlasy, který se k němu pomalu přibližoval, míře mu hlavní služební pistole přímo na srdce. "Udělejte moudrou věc a vzdejte se, vzít si život není řešení," mluvil i navzdory nabité zbrani a poranění, které sám Jeonggukovi způsobil.

Tmavovlásek se usmál a postavil se na římsu. Podíval se dolů a kývl. Tak jo, tohle musí vyjít, uklidňoval se.

"Pro mě je," zašeptal a zlomek vteřiny nato jeho tělo zmizelo za okrajem...



***

Zas a opět vám velice, převelice děkuji za vaši úžasnou podporu ve všech směrech, co se této povídky týče :3 

Moc vás mám ráda a budu se snažit, aby tahle povídka stála za to až do konce! :3

Snad se vám dnešní díl líbil a já vás PROSÍM, snažně vás prosím, neubližujte mi! Ať se v téhle části stalo cokoli, podívejte se na to věděcky - JK má celkem 7 přání a tohle je teprve druhé, tudíž jich ještě zbývá pět takže je naprosto logické, že neumřel, nezlomil si nohy, ruce ani žádné jiné případné končetiny a povídka pokračuje! xD 

Uvidíme se u dalšího dílu! :3

P.S.: A díky mým úžasným čtenářům mi došlo, že dnes už je v Koreji 18. února...
Všechno nejlepší Hobi!  🎉 🎉  🎂