Znuděně posedával na gauči, v ruce si hrál s ovladačem od televize. Ta sloužila pouze jako zvuková kulisa a seriál v ní běžící zcela ignoroval.
Namísto toho sledoval dění za velikým francouzským oknem; slunce ostře svítilo, houpalo se vysoko na blankytně modrých nebesích, ozdobených jen několika malými a nadýchanými mráčky, které po ní tančily jako rozkošné kadeřavé ovečky. Očima přelétl přes zelenající se zahradu, na níž se nacházelo několik okrasných stromků, které zhoustly a stávaly se vysokými, jakmile jeho pohled skončil na místě, kde byl vystavěn bazén, tudíž byla případným zvědavcům zamezena jakákoli možnost nakouknout za přírodní hradby.
Za nízkým, zděným plotem, jímž byla zadní část domu obehnána, se procházeli lidé. Někteří venčili psi, jindy to byly rodiny na vycházce s dětmi, ale kdykoli kolem prošel mladý pár držící se za ruce, neměl daleko od toho, aby definitivně vypěnil a mrštil ovladačem o podlahu. Byla sobota. A on, jako již celé měsíce, očekával, že Ďábel pověsí na ty dva zatracené dny práci na hřebík a bude se věnovat jemu. 

Ale opak byl hořkou pravou, když se opět budil v posteli sám a přivítal ho jen chlad druhé poloviny postele. V tom okamžiku si myslel, že se samou frustrací rozběsní a obrátí celý dům vzhůru nohama. Poté však dospěl trpkému uvědomění - Ďábel by si nejspíše nevšiml ani toho, že by dům lehl popelem.

Povzdychl si, loket opřel do měkkého gauče a hlavu položil do dlaně. Dvěma prsty volné ruky si následně začal oštipovat nezaznamenatelné chloupky na tváři, tahal za ně a uvědomoval si, že tento jeho zvyk se v posledních týdnech znatelně zhoršil a on už to dělal čistě proto, aby se alespoň nějak zabavil.
Opravdu mu nestál už ani za jediný den? Rázně zavrtěl hlavou, vypnul televizi a prudce se postavil, jeho kroky mířily rovnou do koupelny. Takto to nenechá. Nezaprodal svou duši za hloupých sedm přání, nedal všanc svůj život, když se o něj přihlásila samotná Smrt a neodevzdal své srdce Ďáblu jen proto, aby jej pak mohl jen tak ignorovat, jako kdyby vůbec neexistoval.

Času do večera bylo stále ještě dost, ale jeho potřeby a tužby ani zdaleka nenaplňovaly svůj pomyslný pohár, zatímco jeho trpělivost už před dávnem přetekla. A zatímco nechal své tělo bičovat proudy horké vody, zatímco se sušil a upravoval, sumíroval si v hlavě všechny křivdy, kterých se vůči němu ten rudovlasý ďábel dopustil. Na jazyce pálily nadávky a nezpochybnitelná fakta, avšak čím více jich jeho mysl vyplodila, tím víc zněl sobě samému jako zoufalec, toužící i po pitomém pohlazení po tváři, které by mu do ní vlilo horkost a do těla uvolnění, v srdci by pak snad opět mohl cítit tu lásku, jež se mu zdála býti neopětovaná.

Z koupelny vykročil do ložnice, posunul široké dveře skříně a dlouhé vteřiny posouval vaky a věšáky, na nichž byla pověšena výhradně saka staršího muže, nad jejichž vzhledem se již několikrát pozastavoval.
Přesto, když zahlédl povědomý, bohatě vzorovaný kousek, tak mu přímo před očima oživla vzpomínka na první shledání, při kterém Hoseoka považoval na starého ředitele hotelu, vrásčitého a páchnoucího po rádoby kvalitní kolínské. Když však tehdy v rohu místnosti uviděl mladého muže s ohnivými vlasy a uhrančivým pohledem, musel se sám sobě smát. Kdyby tehdy věděl a především i věřil, že před ním stojí skutečný a nefalšovaný Pán pekel z masa a kostí, určitě by nebyl natolik arogantní a neskrýval by se za fasádou přebujelého sebevědomí. Nedokázal sobě samému zabránit, když si se rtem mezi zuby přivoněl a v chřípí jej pošimrala mužná vůně, která jej dokázala již v tolika chvílích uchlácholit a utišit, jindy zas byla předzvěstí dokonale prožité noci.
Vše se teď však zdálo být podivně vzdálené, jako vzpomínky skryté v mlze, bez ostrých rysů a jasných barev. Naposledy se nadechl, poté odsunul dalších několik kusů oblečení, až našel to své, které s vítězoslavným úsměvem sňal a odložil na postel. Doufal, že jeho prostý plán - překvapit Ďábla v jeho doupěti - se mu podaří, leč velké naděje si dělat nehodlal. Protože ještě než projde dveřmi podniku, bude o něm vědět.

Před odchodem z hlavních dveří si na krk stříkl střídmou dávku parfému, naposledy zkontroloval svůj zjev v zrcadle a povzbudivě se ušklíbl. Nikdo jiný to za něj totiž neudělá. Poté již uchopil kliku a ihned se do něj opřel stále ještě horký vzduch a oranžové paprsky slunce mu na okamžik oslnily oči. Cestou k autu pohlédl na pestrobarevnou oblohu, na níž se skvěly různorodé kombinace odstínů oranžové a žluté, doplněné o pastelově růžovou a přenádhernou modrou. Notnou chvíli se jen tak nečinně opíral o střechu nízkého sedanu a s ohromeným úsměvem sledoval, jak si slunce pohrává s barvami jako zkušený malíř, zatímco líně zapadá za obzor tvořený kopci, vysokými budovami a typickými ozdobami velkoměsta; od veliké černé pyramidy, přes ruské kolo až po duplikát Eiffelovy věže. Byl čas vyrazit.

Skrze plné ulice jel velice pomalu, loket měl ležérně opřený u otevřeného okénka, zatímco volant držel druhou, sem tam přeřadil nebo přibrzdil, kdykoli se na semaforu objevila červená a na přechody se vyvalil oceán lidí, spěchající na druhou stranu silnice až do bezpečí chodníku, kde splynul s davem.

Vesele se zazubil, sotva zahlédl nápis casina, do kteréhož právě mířil. Odbočil a projel rozlehlým parkovištěm, dokud si nenalezl vhodné místo pro zaparkování. Vzduch uvnitř ocelové džungle byl ještě o něco málo dusivější a těžší o smog, výfukové zplodiny a mnoho dalšího. Lehkým krokem došel ke vstupním dveřím, prostým pokynutím hlavy pozdravil oba hlídače, kteří mu oplatili stejnou mincí. Aniž změnili výraz ve tváři byť o jednou píď, nechali mladíka projít.
Stiskem tlačítka si přivolal výtah, v hrudi divoce rozbušilo srdce, v hlavě pocítil podivný tlak a sotva se octl v herně, věděl, že nyní ho již před Ďáblovým zrakem zhola nic nemůže skrýt. 

Při pohledu na zdobené sloupy, křišťálové lustry a přenádherně malovaný strop se cítil, jako by jej někdo vrhl zpátky do minulosti. Ne však do té, do které se vcítil kdokoli jiný, kdo do ohromné místnosti vstoupil - profesionální hráč či turista -, tedy do třicátých let minulého století. Ne, Jeongguk byl vtažen do minulosti o poznání mladší, přesto o nic méně dechberoucí. Tehdy byl naivní, hloupoučký a přesvědčený, že přelstí ve hře klamstva a blafu samotného Ďábla.

Zamířil do druhého patra, kde se nacházely nekonečné řady automatů a v rohu místo pro VIP hosty. Pomalu stoupal po elegantních schodech pokrytých červeným kobercem, přidržoval se pozlaceného zábradlí. Čokoládové oči se střetly s pobaveným pohledem fialovovlasého muže, který mu hlavou pokýval na pozdrav.

"Ahoj, hyung," oslovil staršího muže s úsměvem, věnoval mu krátké objetí a následně nejlepšího krupiéra pod sluncem pozval na sklenku vína. Jiyong byl stále jediným mužem, který dokázal z Jeongguka udělat naprostého žabaře, jakmile přišlo na hazardní hry. Šikovné prsty, mistrné odvedení pozornosti a trocha nadpřirozené síly jako z fantasy filmu - tím dokázal mladíka před lety zmást a zasloužil si tak jeho nekonečný obdiv.

"Dlouho jsem tě neviděl," prohodil nenuceně, téměř hltavě si lokl lahodného bílého vína, zatímco Jeongguk si dopřál kapku červeného, na které ho Hoseok v podstatě naučil. Chuťové pohárky zalila ovocno-květinová chuť a tím se octl v minulosti zas o něco hlouběji. Nyní však oproštěn od obav a strachu, které v něm rudovlasý muž dokázal vyvolat, kdykoli se mu zachtělo.

"Nemohl jsem už sedět doma. Musel jsem přijít," sklopil pohled, bříškem ukazováku přejížděje po okraji široké sklenice, oči zabodnuté na barovém pultu, za nímž stál barman, jehož tvář viděl poprvé. Starší muž pokýval chápavě hlavou a koutky úst mu klesly dolů, sotva ucítil vlny smutku, vyzařující z jeho společníka.

"Má poslední dobou hodně práce," pokrčil rameny a jeho pohled nabral omluvný ráz, jako by tím snad mohl svého zaměstnavatele omluvit a vysvětlit tak několikaměsíční absenci, kterou černovlásek den co den cítil intenzivněji. Kupila se v jejich domě, jako temná mračna se držela nad jejich hlavami. Už stačilo jen počkat na liják a ničivé blesky.

"Totéž mi říká Jin. A už toho začínám mít plné zuby," prskl a zaťal čelist, "vždyť už tady hnije i přes víkendy. Mrzí mě to i vůči němu, přirozeně. Ale co můžu já? Sedět na doma na zadku nebo otravovat přátele? To nechci a vlastně ani nemůžu," mávl rukou rozhořčeně.

"Proč bys nemohl?" podivil se Jiyong, nakláněje hlavu na stranu jako zvědavé štěně, které se snaží porozumět slovům svého pána.

"Pořád mi leze do hlavy," vysvětlil prostě mladík, nehty poklepávaje o lesklou desku pracovní plochy, "naposledy se osobně ukázal akorát na záchodech na univerzitě. V odrazu zasraného zrcadla. Už na to nějak nemám energii."

Stížnosti se vmžiku zdály být zcela bezvýznamné. Dech se mu zadrhl v hrdle, srdce vynechalo úder a tělo probilo napětí jako při zásahu bleskem. Cítil ji, dřevitou a citrusovou vůni, horký dech za krkem, pohled na zátylku, jako by tam zlehka přistál vroucný polibek, nesoucí s sebou upřímností prosycenou omluvu a zároveň poděkování za to, že měl Ďábel po dlouhé době konečně skutečný důvod opustit temnotu své pracovny.

"Odsud už si to převezmu." 

Zavrnění v Jeonggukových uších, tentokráte skutečné a nefalšované, polaskalo samotné jádro sladké, slaďoučké duše, kterou ve svém nitru choval.

"Děkuju, Jiyongu."

Jakmile osaměli, otočil se mladík s bušícím srdcem čelem vzad. A sotva tak učinil, pohled do očí černých jako noc, na tančící jiskřičky v nich, při pohledu na široký úsměv na přenádherně vykrojených rtech; to všechno mu rázem vzalo dech i půdu pod nohama, kdyby na ní právě stál. Nezmohl se na jediné slovo, pouze na rudovlasého muže mlčky hleděl, vychutnával si ten okamžik, o kterém si až do poslední chvíle myslel, že se ho nedočká.
Teď tu seděl, přímo před ním a pobaveně si jej přeměřoval pohledem. A kamkoli Pekelníkův zrak padl, tam ucítil roztřesený černovlásek spalující žár, mučivé pnutí a v žilách se vzedmula vlna touhy si Ďábla přitáhnout za lajdácky povolenou kravatu do vášnivého polibku, aby si mohl být skutečně jist, že právě nesní. Jeho představy byly přerušeny hlubokým smíchem, spolu s nímž muž zavrtěl hlavou a rty svlažil v tmavorudé tekutině.

"Tvoje myšlenky jsou pořád stejně divoké a nebezpečné," pronesl zamyšleně, sotva polkl a mlsně si olízl rty, když chlapec stydlivě sklopil zrak a tváře nabraly rozkošnou červenou barvu, které Ďábel jen stěží odolával.

"Co tady děláš, Panenko?" pronesl hlasem podobajícím se lvímu zapředení, jež mělo na chlapcovo tělo tentýž efekt jako afrodisiakum. Muž se stal v tom okamžiku hladovou šelmou, lačně pozorující svou kořist.

"Nudil jsem se," odtušil s pokrčením ramen mladík, lehce se červenaje nad oslovením, kterýmž ho Ďábel počastoval. Po dlouhých dnech jej směl slyšet skutečně, nikoli jako pouhou ozvěnu v hlavě.
"Je škoda, že z toho už nejsem tak paf jako napoprvé," dodal, očima přebíhaje po bohatě zdobeném stropě, na němž byla stále vyobrazena typická lidská představa pekla. Pokračoval směrem dolů přes zdobené, podpěrné a z kamene vytesané sloupy, obložené ve spodní části dřevem, až na podlahu s pěkně vzorovaným kobercem.

"Moc dobře víš, že bys sem neměl chodit," zamumlal tlumeně rudovlásek, přehodil si jednu nohu přes druhou a broušenou sklenici s vínem odložil na bar z tmavého mramoru, nespouštěje štíhlé prsty z tenké stopky.

"Rád bych tě sledoval při práci," nadhodil Jeongguk náhle. S nadšením zrcadlícím se v temně hnědých očích se obrátil na staršího muže.

"Už jsi mě tak přeci viděl," povytáhl pobaveně koutek úst vzhůru a prsty podepřel chlapcovu bradu tak, aby nemohl uhnout jeho přímému, spalujícímu pohledu, "když jsem si bral tvou duši."

Ačkoli si Jeongguk přál před jeho dotekem ucuknout, nedokázal se k tomu přinutit; ba naopak, užíval si každý ždibec pozornosti, jenž mu byl věnován. Příjemné vibrace z Ďáblova letmého doteku se rozeběhly po celičkém těle a on roztřeseně vydechl:

"Ale nevzal sis ji."

Ďábel zkroutil rty v úšklebek a naklonil se k chlapci blíž. Jejich se rty téměř dotýkaly.

"Byla by té nevinné, sladké, panenkovské dušičky věčná škoda."

Zavzdychal, bezostyšně a bez ohledu na následky vypustil z úst vzrušený sten a nezajímaly ho pohledy kolemjdoucích, kteří zaslechli jeho prosbu o uvolnění napětí, jehož množství již nedokázal o moc déle snášet.
Hoseok u jeho rtů hrdelně zavrčel, z černovláskovy brady přešel na ladný krk, na němž mu scházel pohled na červené značky, které často neváhal v hojném počtu tvořit. Bříšky prstů přešel přes pevnou hruď skrytou pod hedvábnou košilí, záměrně se vyhýbaje horkem pulsujícímu kousku těla, bavě se při zaslechnutí zoufalého zakňučení, nepřetrhávaje s mladíkem pohled ani na jediný zlomek vteřiny.
Rukou majetnicky stiskl jeho stehno a sotva hoch otevřel ústa v němém výkřiku, přiložil druhou dlaň na hladce oholenou tvář. Palcem utíkaje přes plný spodní ret, do něhož se chtěl zakousnout jako do sladké, šťavnaté maliny.

Náhle s mladíkem propletl ruce a vedl si jej k výtahu, jehož dveře se otevřely ještě předtím, než vůbec stiskl tlačítko.
Jeongguk namáhavě vyhekl. Natlačen na stěnu výtahu, byl mezi ní a Ďáblem uvězněn. V pasti jako kořist, jež se marně snaží uniknout predátorovi, zaskučel. Tiskli se k sobě v zajetí rozkoše, hluboké potřeby vyplnit široké mezery dní, kdy si byli tolik vzdáleni.

"Prosím, moc tě prosím," špitl chlapec proti jeho ústům a tentokráte to byl Ďábel, kdo se málem roztekl nad hlasem mladého hocha, líbezného a okouzlujícího.

"Tady ne, Panenko," zhoupl se v bocích a bublavě se zasmál černovláskovu výkřiku. Tiskna se k jeho hrudi, odmítal staršího muže pustit. Přesto si nedovolil ukrást pro sebe polibek, nenašel odvahu na další krok nehledě na to, jak moc po tom jeho tělo šílelo.
"Ale něco ti dát můžu."

Čelist šelmy sklapla, kořist byla lapena a neměla již žádnou naději na únik. Jediný laskavý polibek na tvář, dotek lehký jako pírko a přesto měl devastující účinky. Jeonggukovi se rozklepala kolena, všechny myslitelné svaly byly jako v křeči. Pálily a bolely, napínaly se. Byl dočista jako tětiva luku v okamžiku, kdy se přes něj tak dlouho odpíraný vrchol převalil v podobě laviny. Cítil se, jako by jej strhla s sebou do hlubin nekonečné propasti, zároveň se však vznášel vysoko na obloze, kam byl vynesen a držen dlouhé vteřiny, než tvrdě dopadl zpět do reality, kde by se - nebýt Hoseokových paží - dozajista zhroutil na zem jako domeček z karet, do něhož stačilo i jen lehce fouknout.

*

Kancelář byla ponořena do tmy, avšak muž v krvavě rudém saku a černé košili dokázal nerušeně pracovat i za těchto bojových podmínek, jen aby svou milovanou Panenku, hluboce spící na pohodlném gauči pod oknem, nevyrušil z odpočinku po takovém vrcholu. Tak mocného a zničujícího, jakého byl schopen pouze samotný princ temnoty.

"Vezmu si teď na nějaký čas volno," oznámil fialovlasému muži. S hlasitým mlasknutím zaklapl desky a vložil je do kartotéky.
"Zanedbával jsem ho až moc dlouho," dlouze a s nezvyklou něžností se zadíval na chlapce s havraními vlasy.

"Zajisté, pane," přitakal Jiyong, "užijte si dovolenou," dodal profesionálně - leč úsměv skrýt nedovedl. Pak už jen mlčky sledoval, jak jeho pán přešel ke spícímu mladíkovi. Odvrátil však zrak ve chvíli, kdy odhrnul dlouhé prameny vlasů z tváře a na čelo vtiskl polibek. A jakmile se v dalším okamžiku Jiyong otočil nazpět, byli ti tam. Jediné, co po nich zbylo, byl šedivý kouř a zápach síry.

***

Konečně je to tam! Celé tři kapitoly bez ústřední postavy. Velice se omlouvám za to čekání a možnost pozorovat okamžiky, kdy se Jeongguk mohl s Ďáblem shledat leda tak prostřednictvím hlasu v jeho hlavě. Ale nyní se budou chlapci věnovat sobě navzájem ^^

Mám ale takový pocit, že se vše zdá být až moc jednoduché... někde tam nejspíše budu muset vložit pořádně podlý háček.

Velice vám všem chci samozřejmě také poděkovat za vaši úžasnou podporu, které si neskutečně moc vážím a dělá mi velikou radost, že vás pokračování Smlouvy zatím baví. Budu se snažit o to, aby to tak i zůstalo ❤️