Se rtem pevně skousnutým mezi zuby naposledy zkontroloval svůj odraz v zrcadle, upravuje si světlé vlasy, neposlušně mu trčící kolem hlavy. Polekaně nadskočil, když ucítil kolem pasu dvě pevné paže, jež si jej přitáhly na širokou hruď a do nosu jej okamžení praštila příjemně kořeněná vůně. Připomínala mu domov, bezpečí a hlubokou náklonnost, které se nikdy nebyl schopen nabažit.
Usmál se do odrazu, tmavohnědé oči mířící na tvář mladého muže, jehož hlava spočívala na jeho rameni. Namjun se s Jinem zhoupl ze strany na stranu, špičkou nosu se otíral o citlivou pokožku na mužově krku, kam neváhal vlípnout rozněžnělý polibek.

"Opravdu se ti tam chce? Před chvíli jsi přijel z práce," zamumlal blondýn hlubokým hlasem, jenž projel napříč Jinovou páteří, zanechávaje po sobě intenzivní mrazení doprovázené husí kůží. "Byl bych klidnější, kdybys odpočíval v posteli," dodal zastřeně, načež s jiskřičkami v očích sledoval, jak se k němu Jin otáčí čelem.

Ruce položil na odhalená ramena, po nichž škádlivě přejel bříšky prstů, poté zamířil ke klíčním kostem a mučivě pomalu se posouval níž; hruď, střed trupu až po jemně se rýsující břišní svaly. A u toho si Jin užíval nejen hřejivou, překrásnou bronzovou pokožku, ale i třas, kdykoli o ni jemně zaoblené obloučky nehtů byť jen zlehýnka zavadily.

"Oba víme, jak by sis takový odpočinek představoval," zavrněl s hříšností prosáklým hlasem, dívaje se na mladšího muže zpod řas. Špičkou jazyka si navlhčil plné, jako okvětní plátky pivoněk růžové rty.
Zajíkl se, sotva se Namjunovy prsty zabořily do masa na jeho bocích a Jin jediným trhnutím skončil v těsném objetí. Rázem byla jeho ústa uvězněna v přesladkém polibku, jenž mu málem vzal půdu pod nohama, nebýt vibrací vycházejících z mobilního telefonu položeného na okraji umyvadla.

Světlovlásek se neubránil skoro až podlému smíchu, avšak blondýn si skutečně nemohl pomoci otráveně nezabručet. Jin z jeho objetí vyklouzl a přijal hovor, volnou rukou odháněje mladšího muže, tisknoucího se na jeho záda a pokládajícího žádostivé polibky na ladný krk, do kterého neváhal na několika místech s citem zabořit zuby.

"Ahoj, Gguku, kde jsi?" vyhrkl rychle, leč žádostivým dotykům se nevyhnul a držet od sebe o půl hlavy vyššího, hormony zmítaného muže, bylo s každou vteřinou náročnější. Až dobře mířené šťouchnutí loktem do žeber rozehnalo jeho snahy do ztracena. 

"Jdi se nachystat," sykl šeptem, odtahuje telefon od ucha krátce, aby Jeongguk nemusel poslouchat, jak je jeho milovaný hyung nevychovaný.
Namjun se zmohl pouze na rezignované přikývnutí. Z koupelny vypochodoval s nepořízenou, tře si poraněné místo, na kterém se do několika hodin jistojistě objeví podlitina.

"Dobře, dej nám pár minut," světlovlásek se při rozloučení neubránil natěšenému úsměvu, jenž nepouštěl ani ve chvíli, kdy zahlédl dlouhána rozvaleného na posteli, skuhrajícího a předstírajícího, že nejspíše nadešla jeho poslední hodinka.
Číšník přistoupil k obrovité skříni, odsunul dveře a pečlivě volil takové kusy oblečení, které budou na svůj dnešní výlet potřebovat, aniž se domů vrátili i s polovinou pouště po kapsách. Trika, kalhoty i mikiny začal pohazovat na postel, pohřbívaje pod ním nemohoucího mladíka, kterýžto se odmítal pohnout z místa.

"Hoď to na sebe, prosím. Anebo chceš, aby se na tebe musel Jeongguk koukat, zatímco jsi bez trička?"

V tom okamžení blondýn vystřelil do sedu, na tváři pobavený úšklebek a v čokoládově hnědých očích hravé jiskřičky, jež v Jinovi zvedly vlnu nejistoty. Znal ten pohled až příliš dobře.

"Nikdy sis na moje tělo nestěžoval," zahýbal skořicově zbarveným obočím. Nadějné očekávání nabralo plných obrátek, když se jeho směrem číšník ladným krokem vydal, prsty si pohrával s lemem volné látky, pod níž se tu a tam ukázal medově zlatý pruh kůže.

"A nemám to ani v plánu," posadil se na blondýnův klín, prsty proplétal skrze husté prameny vlasů, načež se škádlivostí sobě vlastní vpil se do jeho rtů, beze slov pronášel slib, podle něhož hodlal veškerou křivdu napravit a vynahradit.
Opětovně se svezl na zem a napřímil se. 

"Ale dochází nám čas, takže sebou hoď," ušklíbl se výmluvně a odporoučel se, aby se přinejmenším jeden z dvojice nachystal na plánovaný výlet.

*

"Budeš to monstrum řídit ty? Já se na to moc necítím," přiznal se žlutovlasý mladík, jehož pohled směřoval na ubíhající scenérii za okénkem auta - moderní rodinné domky či dokonce vily, mladí studenti hrající basketbal na hřišti, jež cestou míjeli, a nakonec začínající poušť. Nad ní se blyštilo hvězdné nebe, přestože sluneční paprsky stále ozařovaly maličký kousek oblohy, čímž tak hrála všemi možnými barvami večera; oranžová, lila, pomněnková a v mracích taktéž jasně červená.

"Klidně, aspoň si užiješ výhled," pokrčil rameny student, jehož vůz se držel v závěsu za Namjunovým. Prozatím ještě jeli ve svých autech, avšak co nevidět již měli dorazit ke garážím, kde na ně již netrpělivě čekaly buginy. A černovlásek už se nemohl dočkat, až si jednu z nich osedlá a otočí klíčem v zapalování. Miloval ten pocit nespoutanosti. Přímo pod nohama mu burácel silný motor, kola se protáčela na stamilionech zrnkách písku a při každém sešlápnutí plynu si směl vychutnat skutečný kus svobody a zapomenout na všechny strasti.

"Víš, někdy si říkám, jaké by to bylo, vrátit se zpátky domů," přerušil ticho Yugyeom. Mladší chlapec po něm krátce loupl nejistým pohledem.

"Domů? Myslíš do Koreje?" odpovědí mu bylo souhlasné zamručení, avšak i to stačilo k tomu, aby mu tím zasadil brouka do hlavy. Ne že by nad tím nikdy nepřemýšlel, avšak v Las Vegas měl všechno, co potřeboval; přátele, rodinu a dokonce i práci, kterou mu nabídl Namjun, jakmile dokončí univerzitu. Co tu měl však především, byl rudovlasý muž, jehož černočerné oči se na krátký okamžik promítly přímo před těma chlapcovýma. Byl to pouhopouhý zlomek vteřiny, stačilo zavrtět hlavou a mysl byla zas o něco čistší.

"Ale pak si uvědomím, že nic jiného než život tady v podstatě neznám," pokračoval žlutovlásek dál, rozvíjeje ožehavé téma.
"Co myslíš ty?" pootočil hlavu mladíkovým směrem, čímž mu během několika krátkých minut přichystal hned dvě nečekaná překvapení.

"Upřímně nemám ponětí," pokrčil rameny, načež posunul páčku vedle volantu směrem dolů a odbočil k řadám garáží. Sundal nohu z plynu, zatáhl za ruční brzdu a prostým otočením klíče motor umlkl a auto se vyplnilo dusivým tichem.
"Možná by bylo hezké se tam podívat, ale nevím, jestli bych tam zvládl zůstat. Tady jsem doma."

Na tom se oba muži shodli a následně vystoupili z auta, stejně jako Namjun a Jin, kteří již stáli u plechových vrat, jež blondýn zrovna vysouval. Za nimi se objevilo pouštní vozítko, které mu ihned připomnělo první jízdu se světlovláskem, na jehož tváři se mihnul tentýž rozněžnělý úsměv, jako měl on sám ve chvíli, kdy s ním na krátký okamžik spojil pohled.

"Které chceš řídit?" houkl, aby jej černovlásek měl šanci zaslechnout, načež vyšel zpět na asfaltový povrch příjezdové cesty, vedoucí skrze celou řadu garáží, které je z obou stran obklopovaly. Na ukazováku se houpaly dva různé klíče, jeden černý s blyštivě kovovým zdobením, ten další měl na sobě svítivě zelený proužek.

"Vezmu si tu zelenou mršku," zazubil se, načež pohotově chytil hozený klíč a chvíli si s ním koketně pohazoval v ruce, než i on zvedl garážová vrata, která rázem odhalila poklad skrývající se uvnitř. Jeongguk nahlédl do vozítka a spokojeně pokýval hlavou. Auta vcukuletu přeparkovali a brzy již čtveřice uháněla ve řvoucích vozítkách, tváře jim šlehal horký vítr a černý asfaltový koberec osvěcovala silná světla.

"Závod?!" zakřičel Namjun, jen co s Jeonggukem vyrovnal rychlost a jel přímo vedle něj, častuje mladíka propalujícím pohledem. Ve výzvě ještě sebevědomě povystrčil bradu. Jak vzácný pohled to byl.

"Neblbni, zas to projedeš na plné čáře!" vysmál se mu černovlásek neskrývavě, avšak již teď věděl, že co nevidět budou oba vozy uhánět po silnici zběsilou rychlostí.

"Když vyhraješ, můžeš si přát cokoli, co budeš chtít!" přislíbil blondýn, hravě šlápl na plyn a donutil stroj hlasitě zavrčet. Musel se pousmát nad tím, jak snadné bylo mladíka vyprovokovat. Prostý odpočet poté odstartoval závod, jenž krom řvoucích motorů doprovázel také Jinův a Yugyeomův křik i hlasitých smích.
Tváře se jim červenaly vzrušením z jízdy i větrem, jenž nabral na síle, čechral jim vlasy a oba spolujezdci čas od času uvolněně zdvihli ruce nad hlavy a dovolili svým tělům pocítit špetku koncentrovaného nebezpečí, které zesílí ve chvíli, kdy budou zdolávat vysoké duny a všude kolem bude rozvířený písek s vůní nekonečné volnosti.

*

"Tak co si budeš přát?" přistoupil k chlapci Namjun sotva dorazili na místo shledání, kde se pohybovalo kolem stovky lidí. Po celé ploše postavená vozítka, veliké jeepy či pick-upy, místem se nesla hudba, jež nutila lidi k tanci, a alkohol tekl proudem. To však neplatilo pro řidiče, kteří si vystačili s energetickými nápoji či obyčejnou minerální vodou.

"Říkal jsem ti, že prohraješ," na tváři mladého chlapce se držel škodolibý úšklebek, za což ho měl Namjun chuť zatahat za špičku nosu a rozcuchat černé kadeře ještě víc, než již byly.
"Opravdu moc bych si přál, kdybys přestal být takový debil," pronesl nakonec se vší vážností. Jen taktak se vyhnul Namjunově ráně pěstí, která měla skončit na jeho rameni, avšak paže pouze prosvištěla vzduchem a nezasáhla zhola nic.

"No podívejme, kdo se vrátil na scénu!"

Mladíkova tvář se prozářila štěstím, když k němu přistoupil tmavovlasý muž, jenž mu věnoval bratrské objetí a prohlížel si mladého studenta od hlavy až k patě, jako by uběhly celé roky od doby, kdy se potkali naposledy.

"Yunki! Vůbec jsem nevěděl, že tady budeš," zavrtěl hlavou a střelil děkovným pohledem po blondýnovi, jemuž se nepodařilo skrýt spiklenecký výraz a blyštivé oči.

Jakmile se lidé začali srocovat u vozidel, bylo načase upustit trochu páry. Jeongguk si skryl tvář za roušku, stejně jako všichni ostatní, usedl za volant a vyčkal, až se k němu Yugyeom připojí a zapne si pásy, které zamezovaly tomu, aby se při prudkém stoupání či klesání nestala nehoda.

Žlutovláska se zmocnila panika, přestože chlapec pedál plynu spíše jen škádlil a zatím se zdržoval pod několikametrovými dunami, na nichž se již prohánělo několik prvních jezdců. Pak přišla řada na ně; vůz se odpíchl od tvrdého povrchu a sotva se pneumatiky dotkly písku, tak se jeho zrnka divoce rozvířila a rázem stoupali po kopci směrem vzhůru. Tlak na hrudi, burácející motor a ohromující síla - každá ta drobnost vlévala do Jeonggukových žil nový život a Yugyeom po jeho boku se brzy připojil k hlasitým projevům vzrušení a nadšení, které nemělo konce.

"Jak se mi zatím vede?" optal se a na chvíli přestal pozorovat poušť a její širé písečné pláně.

"Prosím, koukej se před sebe!" zhrozil se žlutovlásek, jelikož Jeongguk z něj nespouštěl oči.

"Proč? Myslíš, že to neuřídím a narazíme?" s těmi slovy podřadil a stočil vozítko směrem dolů. Neváhal a zrychlil, pneumatiky se protočily a oni se řítili zpět dolů jako na horské dráze. Ni jednou odvrátil zrak z přítele, aby si hlídal, kam vlastně jede a zdali nehrozí kolize. Zastavil opět na pevné zemi, kde se nedočkal ovšem žádných slov pochvaly či snad obdivu, nýbrž jen ostré nadávky a téměř nezaregistrovatelný pohlavek.

Vedle nich přibrzdila černá bugina, v níž seděl Yunki. Jakmile zastavil, lokty se opřel o volant a kývl hlavou směrem k tmavovláskovi.

"Tuhle volovinu jsem ho kdysi naučil já. Nečekal jsem, že se toho nepustí ani po letech," sic nebyla jeho tvář za černou látkou vidět, trojúhelníkové oči přivřené do půlměsíčků mluvily za vše - královsky se bavil. A jelikož pro Yugyeoma bylo vzrušení na jeden večer víc než dost, odpoutal pásy a vystoupil, nechávaje tak Jeongguka samotného, projíždějícího se po dunách.

*

Chlapcova dravá jízda se zničehonic zklidnila. Docela změnil směr jízdy a skupina, se kterou do teď vířil písek a zdolával přesypy, se mu ztratila z dohledu. Ohlušující zvuk motorů se ozýval jen vzdáleně a jediné, co jej tak doprovázelo, byl tlukot vlastního srdce a vítr odnášející jej pryč. Zastavil.

Písek se pod botami nekontrolovatelně propadal, ale jemu se přesto podařilo vystoupat na nepříliš vysoký kopec, na němž zastavil a zahleděl se před sebe. Velkoměsto bylo kdesi za jeho zády a jemu se tak naskytl výhled na rozlehlou poušť, nad níž viselo temně modré nebe. Ale jaké nebe...

Posadil se, z úst stáhl roušku a ohromeně pozoroval nebesa, na nichž zářily hvězdy. Byly jich tisíce a člověk by strávil snad celý život na tomto místě, pokud by je chtěl všechny spočítat. Středem oblohy se navíc táhlo něco, co se jen málokomu poštěstí zahlédnout - kupy a kupy blikajících světélek, dohromady tvořící rameno samotné Mléčné dráhy, jež na něj shlíželo shůry a tmavovlásek ve svém nitru pocítil mír a klid.
Bohužel, jeho srdce v tentýž okamžik sevřel v drtivém sevření bolestný stesk. Jedna osamocená slza si našla cestičku po narůžovělé tváři. Tiše putovala přes její křivky, nesla s sebou všechnu tu samotu a nevyslyšené touhy po dotyku, polibku a zaslechnutí hlasu, scházejícím mu natolik, až bylo záhadou, jak tak dlouho dokázal vydržet se zatnutými zuby a jen doufat ve splnění prostého přání. Ale ta se zatím plnila pouze v jeho snech, ve kterých jej jeho Ďábel navštěvoval a dával mu všechno, na co si Jeongguk vzpomněl.

Slastně zavřel oči, sílící vítr s sebou nesl svěží vůni citrusu a dřevin. Na líci cítil vřelý dotek, jako by jej poryvy větru chtěly vyslyšet a polaskaly jej jemným pohlazením a polibkem na rtech. Ten ovšem postrádal sladkost a hříšnost, kterými jej pekelný milenec obdarovával. Scházela mu i vášeň, s níž si ho bral, láska, kterou ho zasypával.

"Přál bych si, abys tady mohl být," posteskl si, něžný hlas unášel vánek k muži, jenž v ten stejný okamžik, kdy své tužby chlapec vyslovil, zvedl hlavu a rozhlédl se po potemnělé kanceláři.

Na rtech se usadil nepatrný úsměv, zatímco odkládal pero a postavil se, přecházeje k oknu, ze kteréhož vyhlédl na rušnou ulici. V příštím okamžiku přiložil dlaň na chladnou tabuli skla a zavřel oči. Nato již putoval přes lidmi a auty přeplněné ulice, městské čtvrti, v nichž se většina lidí již odevzdávala líbeznému spánku, až na poušť. Jeho úsměv se rozšířil. Přeci jen si ho zas dokázal najít. Viděl, jak sedí v písku, sleduje ten maličký, jen nepatrný výřez všehomíra a jeho myšlenky nepatřily nikomu jinému než Ďáblovi.

Jeho jako noc černé oči se otevřely, avšak stále před nimi byl pouze Jeongguk, tiše promlouvající přímo k němu. Copak mohl zůstat zticha?

"Nepřeju si teď nic jiného, Panenko..."

Černovlásek zalapal po dechu, srdce se mu roztlouklo a tělem se rozlil pocit nepopsatelného štěstí. Hlas, stále mu rezonující až v morku kostí, byl jasný a čistý, prozářený jako letní slunce v pravé poledne, jako kdyby mu je šeptal přímo do ucha. 

***

Pokračujeme v krasojízdě, avšak ani tentokrát se Jeongguk nedočkal svého milovaného Ďábla. Nechci vás ovšem tahat za nos - baví mě vás takto popichovat a protahovat každý okamžik, než se spolu naši chlapci setkají.

A co říkáte na Namjina? Jin konečně ukazuje své pravé barvy a začíná maličko alfoidnět!

Moc, moc, převelice moc vám děkuji za vaši naprosto úžasnou podporu, která mě utvrzuje v tom, jak moc mi tento příběh přirostl k srdci a věřím, že vám taktéž ❤️ Jste ti nejlepší čtenáři, které si můžu přát ❤️