Další týden uběhl; další dny plné samoty, dny bez milého slova či láskyplného doteku. Cítil se přehlížený a nepotřebný, jako by Ďábel své dny raději trávil za stolem v casinu, namísto toho, aby strávil nějaký ten čas se svým milencem.
Ten právě odemykal vstupní dveře ohromného domu a se ztrhaným výdechem unikajícím z úst zjišťoval, že vila zela prázdnotou a byl v ní sám. Zato doslova překypovala lezavým chladem a šerem, kteří mu byli jedinými společníky. 

Líně ze sebe skopal tenisky, klíče od auta vhodil do keramické misky postavené na botníku. Z předsíně se vydal rovnou po schodech nahoru, zatímco si z kapsy riflí vytáhl telefon a s nadějí v očích jej odemkl. Přes tvář se mu rázem přehnal stín, když neviděl jedinou zprávu či snad zmeškaný hovor. Z hrdla uniklo otrávené zavrčení, přístroj odhodil na matraci postele, na kterouž se poté sám posadil a opřel si hlavu do dlaně.

Přemýšlel nad tím, kde se mohla stát chyba. Byla to jeho vina, že si jej Ďábel přestal všímat, anebo je háček v něčem jiném? Srdce jej bolelo, rozum nedokázal takový oříšek rozlousknout o nic snáz.
Jenomže když byť jen pomyslel na to, že by jakoukoli vinu shodil na rudovlasého muže, kvůli kterémuž se však paradoxně cítil pod psa, udělalo se mu zle ze sebe samého. Znaveně zvedl zrak k prosklené stěně, za níž se nacházela koupelna. Usoudil, že lépe se mu bude uvažovat v pořádné bublinkové koupeli, již si ihned rozhodl dopřát.

Jen co horká voda zabalila tělo, spokojeně zívl. Hlavu opřel do malého polštářku v prohlubni vany, zatímco kolem něj k hladině stoupaly veliké bubliny masírující každý sval v těle. A přesně jak tušil, stočily se jeho myšlenky ke vztahu, který se octl ve slepé uličce.
Ať už se však rozhodl otočit jakýmkoli směrem a nalézt cestu ven, žádná tam nebyla. Dlouhé minuty tak jen ležel, zíral kamsi před sebe, aniž by se jeho pohled zastavil na kterémkoli bodě v místnosti, dokud se mu nezačala zavírat víčka a on byl nucen vylézt a vodu vypustit. Kolem pasu si omotal sněhově bílý ručník a s kartáčkem v ústech vešel zpět do ložnice, kde na posteli zkontroloval telefon, avšak jeho displej byl stále nekonečně černý a jediné, co v něm zahlédl, byl vlastní odraz, na nějž se v náhlém přívalu vzteku a uraženosti zašklebil.

Chtěl-li to tak či ne, ani tu noc nebyl schopen zůstat vzhůru a vyčkat příchodu Ďábla, jenž prošel dveřmi teprve v době, kdy se na inkoustově temné obloze houpalo tisíce hvězd spolu s měsícem, jehož stříbřité paprsky jej dovedly až domů. Stejně jako Jeongguk před několika hodinami, i z jeho úst vyšel táhlý povzdech protkaný únavou a ospalostí.
Co nejtišeji vystoupal schody a prošel pootevřenými dveřmi do ložnice, načež se na bledé tváři objevil sentimentální úsměv, i když neviděl nic jiného, než velký kopec překrytý tenkou dekou, který pozvolna klesal a stejně tak se i zvedal.

Podobně jako mnoho dalších nocí předtím, Jeongguk nyní taktéž nevnímal, jak se kolem jeho těla omotávají vřelé paže, přitahující si jej do hřejivého objetí. Obklopila jej intenzivní kombinace vůní grapefruitu a cedru, ke které se nevědomky přivinul a spokojeně vyfoukl vzduch skrze chřípí.

Na druhý den, sotva vysvitlo slunce a jeho hřejivé paprsky dopadly na chlapcovu tvář, kde jej nevinným zašimráním probudily ze spánku, zkusmo hmátl za sebe. Matrace ještě hřála, ale v domě vládlo hrobové ticho, v jednom okamžiku přerušeno nastartováním motoru auta. Rozespalý a se zalepenýma očima se neohrabaně zvedl z postele, zamotávaje se přitom do tenké deky, kterou s sebou stáhl na podlahu. 

Vrávoravě přistoupil k oknu a snažil se nalézt zdroj zvuku. Srdce sevřelo zklamání, drtilo jej na cáry masa, mezi železnými pařáty protékala každá kapka sobeckého dojmu zrady.
Na silnici vyjížděl z příjezdové cesty domu luxusní vůz, jehož stříbrný lak se zaleskl ve světle a rozjel se pryč. Jen na zlomek vteřiny mohl skrze tónovaná skla zahlédnout zářivě rudé vlasy a oči skryté za drahými pilotkami, které si Ďábel zamiloval od okamžiku, kdy je dostal jako dárek k narozeninám. Stanovených na polovinu února jeho - kdysi snad - drahou polovičkou.

Nyní však chlapce nenaplňoval sentiment nad rozkošnými vzpomínkami. Zvedla se v něm vlna vzteku, jež vyvrcholila ránou pěstí do parapetu a nabručeně staženým tmavým obočím. V tu chvíli si připadal jako větší pekelník než pán pekel sám.

S ostrými nadávkami, hromadícími se na špičce jazyka, sešel po širokém schodišti. Při vstupu do prostorné kuchyně se překvapeně zarazil, když na lince vedle rychlovarné konvice uviděl hrnek čerstvě uvařené kávy a croissant položený spolu s džemem vedle něj, elegantně naaranžovaný s kulatým nožem na pečivovém talířku. Avšak žádný vzkaz. Ani nějaké pitomé "Ahoj, Panenko" či "Dobré ráno, Jeongguku". Dokonce i arogantní "Brý ráno, kámo," by mu udělalo radost.
Hladový žaludek ovšem nehleděl na neexistující vzkazy a Ďábel se od Jeongguka - leč jen v duchu - dočkal poděkování.

Čas ovšem neúprosně běžel. A jelikož dnešní přednášky i semináře začínaly ještě před polednem, byl nejvyšší čas odebrat se do sprchy a přichystat se na odchod.
Dnešní den sliboval slunečno a oblohu bez jediného mráčku, tudíž se s radostí oblékl do prostého bělostného trička s jednoduchým potiskem, jež zakasal do světlých riflí. Se tmavou taškou zaháknutou za prsty se vydal k vozu a unikl tak sílícímu teplu, které se bude dozajista co nevidět odrážet od vysokých ocelovo-skleněných mrakodrapů. 

A přesně v tom momentě se každý rozumný člověk bude schovávat před jakýmkoli náznakem slunečního světla. Při cestě kolem hlavní ulice, přeplněné hotely, casiny a především tisíci turisty hledajícím drahou zábavu, měl sto chutí prudce strhnout volant a zamířit přímo k tomu jedinému místu, kam jej jeho srdce skutečně táhlo. V tom okamžiku proklínal ono silné pouto, které jej svíralo v kleštích jako obyčejný kus masa, nedovolovalo mu oprostit se, byť na krátkou chvíli, od potřeby  být s ním.
Jako právě zamilovaný, hormony ovládaný adolescent, myslel na doteky a polibky, které by mu vehnaly adrenalin přímo do žil, jeho tep by při jediném pohledu do černočerných očí vystřelil k nebeským výšinám. 

Svých tužeb se musel ale vzdát a zaparkovat o pěkný kus dál, na parkovišti u monstrózní budovy univerzity. Už z okénka zahlédl, jak na něj mává vytáhlý mladík s vlasy barvy kanárčího peří, jehož široký úsměv na rtech téměř ihned zahnal všechny chmury pryč. Vyskočil z auta podobně jako čertík z krabičky, rázem se ocitaje v pevném objetí.

"Neviděl jsem tě věky!" zaburácel mu přímo do ucha blondýn, jehož úsměv se rozšířil v přehlídku dokonale rovných, sněhově bílých zubů, jako by se za pět minut chystal jít na červený koberec a rozdávat typické hollywoodské úsměvy fotografům.

"Jo, celé dva dny bez tebe byly hotové požehnání," rýpl si do něj, za svá slova si v příštím okamžiku vysloužil rozcuchané vlasy a zatahání za špičku nosu.

"Nemám rád, když se tě někdo dotýká."

Jeongguk vytřeštil oči nad náhlostí povědomého hlasu, jenž mu rezonoval v hlavě jako ozvěna v prázdné místnosti. S vytřeštěnýma očima se rozhlédl kolem sebe, hledaje zdroj, avšak neviděl kolem sebe nic než oceán studentů, kteří mířili na přednášky.

"Co je? Tváříš se, jako bys viděl ducha," strachoval se světlovlásek, prohlížeje si přítele od hlavy k patě.

Ten se na něj pouze s úsměvem podíval, ledabyle mávnul rukou a bok po boku se rozešli kupředu, protlačili se skleněnými dveřmi, vstříc mučivým hodinám v horkých, vydýchaných prostorách poslucháren. Tam si našli volná místa, sklopili sedadla s tmavomodrým polstrováním a na lavice odložili veškeré věci, přičemž nezapomněli na tři doby proklínat úzkost desky. Onen kus dřeva by se dal namísto lavice pohodlně označit jako pouhopouhé prkno na zátop.

"Doufám, že to dneska uteče," prohodil Yugyeom, pohodlně se opíraje do sedadla, zatímco černovlásek se naopak lokty opřel vedle notebooku a čekal, až se přístroj uvolí ke spolupráci.

"Proč? Máš nějaké plány?" vyzvídal s vynuceným zaujetím, pohled vrhnul na svého staršího kamaráda, k čemuž přihodil ještě povytáhnutí obočí.

"Ne, jen si chci jít zas lehnout do postele," zazubil se blondýn. Jeongguk protočil očima nad vlastní naivitou. Po tolika letech by to přeci měl odhadnout, aniž by se musel ptát.

"To povytažení obočí mělo znamenat co?"

Při opětovném zaslechnutí Ďáblova hlasu již černovlásek rozladěně praštil do kusu dřeva a s planoucíma očima se rozhlédl po auditoriu. Z hrdla se vydralo animální zavrčení, když neviděl žádnou ohnivě rudou kštici ani drzý úšklebek, který by se skrýval ve tváři právě příchozího učitele, do kterého by se Ďábel neměl ten nejmenší problém převtělit. Ještě dnes jej děsil okamžik, kdy se Hoseok objevil v jeho bytě a přitom vypadal jako Namjun. Včetně toho nevinného úsměvu s ďolíčky ve tvářích.

Musel ovšem čekat více než hodinu, než skončí první blok přednášky, aby se mohl zvednout a téměř poklusem vyběhnout z místnosti. Na toalety se následně doslova vřítil, s párou stoupající mu z hlavy přistoupil k umyvadlu a do dlaní napustil ledovou vodu. Bublal v něm vztek, jen stěží potlačoval chuť opustit univerzitu a hned teď se vydat za Ďáblem. Možná byl proti němu bezmocný, ale vykřičet si plíce i hlasivky se mu jevilo jako skvělá možnost uvolnění stresu.

"Uklidni se, kocourku," zavrněl u ucha svůdný hlásek, "nerad bych tě musel oživovat, až dostaneš infarkt."

Jeongguk se polekaně ohlédl za sebe v očekávání, že uvidí typicky pobavený úšklebek a oči jako dva žhnoucí uhlíky, vypalující mu díru do čela. Nikoho ovšem nezahlédl a nakonec, jak jeho mysl náhle osvítilo, vzhlédl a v tom okamžení křečovitě sevřel okraje umyvadla natolik silně, až prsty na rukou zbělaly. Některé pod náporem tlaku a síly hlasitě zapraskaly.

"Takže jsem neměl halucinace," odfrkl si, sotva v odrazu zrcadla zahlédl pekelně svůdnou tvář s lišáckým úsměvem na přenádherně vykrojených rtech. Avšak absence ovocné a dřevité vůně, teplo mužova těla nebo jen horký dech otírající se o ucho, mu přinesla pouze rozčarování, zaplavující každou buňku jeho lidské existence.

"Jsi poslední dobou tak smutný," zacvrlikal rudovlasý muž, přistupuje blíž, čímž se jeho obraz v zrcadle zvětšil. Nyní to vypadalo, jako by stál přímo po chlapcově boku. Jediné co však mohl cítit, byl zápach dezinfekce s vůní citronu, která měla zamaskovat použití jakéhokoli čisticího prostředku. Marně.

"Máš úžasný postřeh," pichlavou poznámku nezapomněl doplnit o protočení očí a uražené stažení rtů do úzké linky. Ďábel se nahnul dopředu a pobaveně sjel Jeongguka pohledem od hlavy až k patě.

"Scházím ti opravdu tak moc, abych si zasloužil tak drzé chování, Panenko?" vrnivý, škádlením prosycený hlas vyslal napříč mladíkovým tělem příjemné mrazení, jenž zahnal silou vlastní vůle. Upřímně pobavený smích rusovlasého Pekelníka na sebe nenechal čekat dlouho. Připadalo mu nepopsatelně sladké, jak se vzpurný studentík i po takové době stále snažil odolat nepopiratelnému šarmu a charismatu.

"Ne, kvůli tomu to není," narovnal se Jeongguk v zádech, paže obalené do pevných svalů založil na hrudi, propaluje staršího muže nepřístupným pohledem. Se silou Ďáblových očí se však nemohl srovnávat. Byl tak tím prvním, kdo bojácně ucukl a pohled zabodl kamkoli jinam, jen ne do odrazu zrcadla, v němž oba stáli těsně vedle sebe.

"Už celé týdny mě ignoruješ, jako bych ti byl úplně ukradený. Myslíš si, že mě baví na tebe celé noci jenom čekat, nebo jednou za týden poslouchat ty tvé žárlivé komentáře v hlavě a připadat si u toho jako magor?" vyjel po něm bez jediné stopy po výčitkách.
Na Ďáblově tváři se skvělo nefalšované překvapení, za kterýmž skrýval i jistou dávku zloby. Opravdu nerad slyšel, když si na něm jeho milenec vylíval zlost. Ne, když to vypadalo, že se jeho pozemské impérium hroutí pod vahou další vyšší síly. A nad tou neměl zhola žádnou kontrolu.

"A pak," pokračoval mladík napruženě, "stejně usnu celé hodiny předtím, než se uráčíš vrátit domů!" tentokráte ke svým slovům přidal i teatrální máchnutí ruky. Odraz v zrcadle povytáhl obočí a celou dobu pozorně poslouchal každé chlapcovo slovo, které k jeho uším dolehlo.

"Jestli jsem tě už omrzel, stačí říct. Sbalím se a vypadnu, aby sis mohl najít nějakou jinou panenku na hraní!" ačkoli nechtěl, stejně se mu podařilo zvednout na Ďábla hlas, čehož už nyní litoval. Srdce v hrudi divoce bušilo a dušička v nitru se vyděšeně třásla, div se již nedala na zběsilý úprk do bezpečí.
Dlouhé vteřiny vládlo mezi oběma muži dusivé ticho, během kterého rudovlásek nehnul ani brvou, jenomže v jeho temných očích, černých jako dva rozžhavené uhlíky, plápolaly divoké pekelné plameny hněvu, které si v něm Jeongguk jen málokdy dovolil rozdmýchat. Následků si byl až bolestně dobře vědom.

"Takže bys chtěl, abych se ti víc věnoval? Tak jako dřív?"

Nejistý tím, co odpovědět, pokýval mladý student hlavou a paže svěsil podél těla, načež je vrazil do kapes riflí, zhoupl se z pat na špičky a zas zpět. Ohlédl se za sebe, když mu po páteři přeběhlo další zamrazení, ale Hoseok nadále setrvával pouze v odrazu zrcadla.

"Nechci toho snad tolik," utrousil s pokrčením ramen, snaže se tak získat nad Ďáblem alespoň nepatrnou převahu a neukázat nervozitu.
"Ale na univerzitních záchodcích tohle řešit nehodlám," dodal kvapně, chystaje se popadnout tašku, kterou nešetrně hodil pod umyvadlo, a pospíšit si ven. Téměř mu z úst uniklo vzrušené vzdychnutí, sotva o ucho a krk zavadil horký dech se slabou vůní mentolu. Otočil se, leč věděl, že fyzicky se v místností stále nachází jen a pouze on sám.

"Jsi k zulíbání nepoučitelný," Ďáblův odraz v zrcadle měl ve tváři poněkud uvolněnější výraz. Jen co si následně skousl ret a zadíval se na nebohého smrtelníka hlubokým, vnitřně spalujícím pohledem, měl Jeongguk problém se byť jen nadechnout.

"A proč to neprobírat na záchodcích, hm? Víš, kolik zábavy bychom si tady mohli užít?" vytahoval tmavé obočí do oblouku, špičkou jazyka přejížděje po růžových rtech.
Černovlásek se ošklivě zamračil, ukázal na staršího muže prstem a skrze zaťaté zuby procedil:

"Nehraj si se mnou. Jestli si potřebuješ dokazovat, že jsi chlap, dokaž mi to v posteli a ne v odrazu zrcadla na univerzitních hajzlech!" s těmi slovy nabral do dlaně pár kapek vody, které v další vteřině mrštil na zrcadlo - možná jakožto další chabý znak vzdoru - konečně vzal do ruky svou tašku a vydupal z místnosti spolu s rázným zabouchnutím dveří.

***

Druhý díl zde přistává taktéž a spolu s ním i první shledání rozladěné Panenky a Ďábla, který z toho má, přirozeně, totální pr*el. Doufám jen, že nejste moc zklamaní. Přeci jen se Hoseok ukázal pouze v odrazu zrcadla a nechal Jeongguk opět samotného. 

Vše si vynahradí, jen to nebude hned, slibuji!

Velice vám děkuji za podporu u druhé série Smlouvy s Ďáblem. Dělá mi ohromnou radost, že jste z návratu této dvojky tak nadšení ^^ ❤️

A pro ty, kteří jste si oblíbili i Namjuna s Jinem, nebojte se, i oni dostanou v povídce prostor, opravdu "^-^"