,,Christophere." promluvím a nespouštím z něho své světle hnědé oči. Zblízka byl o mnoho krásnější než jsem ho viděla na pódium. Sama sobě jsem si to, ale nechtěla úplně tak připustit nedej bože, kdybych to řekla před ním samotným.

Nechtěla jsem s ním hovořit a ani mít s ním něco společného. Bála jsem se následků. Bála jsem se citů a zlomeného srdce. Měla jsem pocit, že kdybychom se znovu začali bavit a začali vzpomínat na staré časy znovu bych se cítila, tak prázdně a zlomeně. Protože ač nerada, musela jsem sama sobě přiznat, že on byl vždycky můj záchranný kruh v bláznivém moři zmítaném vichry a když jsem sledovala z blízka jeho hnědé oči, neměla jsem sílu se na něho zlobit a cokoliv mu vytknout. Pouze a jedině jsem se dívala do jeho očí a kolem sebe jsem měla naše společné vzpomínky.

,,Corinne." zašeptá a v jeho očích se objeví neznámý záblesk ze kterého jsem sama nedokázala nic vyčíst, tak jako z jeho hlasu. Byl nadšený, že mě vidí? Byl překvapený? Byl naštvaný? Chyběla jsem mu? Několik otázek mi lítalo hlavou a já chtěla znát odpověď, jenže jsem neměla dostatek odvahy tyto otázky položit.

,,Rád tě vidím, Rinnie." dodá a usměje se na mě. Bylo zvláštní ho vidět a jen tak pro nic za nic se usmát, když dříve to byla ta nejtěžší věc, co z něho člověk mohl dostat.

,,Takže si nakonec od skupiny upustil a jdeš na sólo dráhu?" zeptám se a rukami se zapřu o bar a nakloním lehce hlavu doleva.

,,Skupinu stále mám tohle byla jen taková výjimka." odpoví a upije ze své láhve s colou.

Nevěděla jsem jak mu mám na tohle odpovědět. Usmát se a popřát hodně štěstí? Nebo jenom kývnout na souhlas a věnovat se znovu své práci? Stála jsem tam zapřená o bar jako tvrdé Y a zkoumala každičký kousek jeho těla, který jsem měla možnost vidět zblízkaal a nebyla jsem jediná i u něho jsem zaznamenala, že si mě prohlíží a nespouští ze mě svůj pohled.

,,Nevěděla jsem, že tu pracuješ." lromluví po chvilce ticha, kdy jsme se oba dva zkoumali pohledem a možná ani jeden nevěděl co má říct.

,,Jak by jsi taky mohl." odpovím a protočím svýma očima, díky čemu se on pouze uchechtne.

,,Proč se ke mně chováš takhle odměřeně?" zeptá a jeho úsměv okamžitě zmizí z tváře a nezbyde po něm ani památky. Nahradí ho, ale neutrální výraz, který jsem u něho už moc dobře znala. Dříve tenhle výraz znal skoro každý.

,,Vážně? Vážně Christophere ses mě právě zeptal na takovou stupidní otázku na kterou sis klidně mohl odpovědět sám? Nebo si snad zapomněl, co se mezi námi stalo? Nějaký výpadek v tvojí černé hlavičce?" řeknu pevným hlasem a založím si ruce na prsou.

,,Aha, takže máš stále pocit, že jsem stejný jako před 10 lety? Nepřijde ti to směšný Corinne?" poví a na barové židli se narovná díky, čemuž vypadal vyšší a mohutnější než ve skutečnosti je.

,,Neřekla jsem, že jsi stejný jako před 10 lety Chrisi, takže si přestaň plést dojmy s pojmy. A vůbec, jsem v práci nemám čas se s tebou vybavovat." odseknu a otočím se k němu zády, abych mohla začít uklízet skleničky do poliček.

,,Nemusíš být hned nepříjemná Corinne. Chápu, že asi stále žiješ v domněnce toho, že jsem stejný jako před lety, ale to se pleteš. Neviděla si mě 10 let, co ty víš jaký vlastně jsem." řekne a v jeho hlase se začne odrážet naštvanost. Zřejmě nečekal takové chování, ale nemohl přece ode mě čekat, že mu skočím kolem krku a rovnou se vezmeme na nejbližším úřadě.

,,Nebudeš mi tu doufám dávat přednášky o tom, že se lidi mění, že ty ses změnil, že tě vlastně vůbec neznám a nevím co ještě.. Že ne Chrisi? Protože si jsem jistá, že tě znám a je mi jedno, že jsme se neviděli 10 let, lidi jako ty se nemění respektive v nich vždycky zůstane kus chování z jejich dřívějška." odpovím a otočím se k němu čelem.

,,To možná ano, ale určitě nejsem takový hajzl jako dřív. Klidně ti to dokážu. Stejně bydlím v San Francisku." řekne a povzdechne si, když na něho překvapivě zvednu svoje tmavé obočí.

,,Cože?!" vykřiknu, díky čemuž mi hlas okamžitě přeskočí a já zním jako desetiletá holčička s culíčky na levé a pravé straně hlavy, která nechápe, že jí rodiče místo 6 kopečků zmrzliny co chtěla koupili pouze 2.

,,Co? Nevěříš, že už nejsem hajzl jako dřív?" odpoví s otázkou v hlase Chris a tím mě donutí vykulit svoje hnědé oči a spatřit, tak ty jeho nechápavé.

,,Jsem překvapená, že bydlíš ve Francisku. Myslela jsem, že bydlíš v Idaho." povím a pravou rukou si prohrábnu svoje černočervené vlasy.

,,V Idaho jsem bydlel jenom 4 roky. Ve Fransicku bydlím už 6 let." řekne a já měla pocit, že mi moje oči právě vypadly z důlky a odkutálely se pryč.

Cože to právě řekl? On bydlí celou tu dobu tady? Můj zdroj selhal, když říkal, že nemá v plánu se z Idaho přestěhovat zpátky do Kalifornie. Jsem zklamaná a překvapená.

,,Christophere, nestojím o to, abys mi cokoliv dokazoval. Člověk je (jen) takový jaký je v naší mysli. Bez ohledu na to, jak moc by ses snažil být sebe víc lepší a dokonalejší. Nikdy nedosáhneš toho, že bys byl přesně u člověka takový, jak si ty sám přeješ." promluvím po pár minutách 'ticha' který ve skutečnosti ticho nebylo, když jste v rušném baru ve kterém bylo před hodinou koncert metalové kapely.

,,Tím jsi mi leccos naznačila." poví, ale já mu okamžitě skočím do řeči.

,,Tím jsem ti nechtěla nic naznačit." odpovím, ale on pouze zakroutí hlavou a tím mě umlčí.

,,Ne, nic víc neříkej. Jsem rád, že jsem tě viděl a aspoň měl šanci s tebou prohodit pár slov. Asi to bereš jako útok vůči tobě, co já vím. Nebo drzost, že jsem na tebe promluvil. Vím totiž už delší dobu, že tu pracuješ, ale neměl jsem nikdy dostatek odvahy, abych za tebou přišel či zazvonil u tebe doma. Ale když byla možnost vystoupit s UTD, tak jsem si řekl proč ne, protože takhle bude šance s tebou mluvit a né jenom zírat na to, jak moc jsi dospěla a zkrásněla. Je mi líto, co se mezi námi tehdy stálo. Vážně. Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Kdybych ti teď řekl, že jsem tě měl rád, tak by jsi mi nevěřila, ale byla to pravda. Každopádně díky aspoň za tu colu. Měj se Corinne." poví a položí na bar několik bankovek a odejde.

S otevřenou pusou jsem sledovala jeho záda a jak on sám se proplétá davem a odchází. V hlavě mi vířilo několik otázek. Třeba taková jak ví, že tu pracuju a kde bydlím. Proč mi řekl, že mě měl rád. To vážně chtěl, abych znovu cítila tu bolest jako před lety? Protože pokud ano, tak se mu to povedlo. Znovu jsem měla v srdci díru o velikosti meteoritu a oči jsem měla zaplněné slzami.