Písnička: James Bay - Let It Go

,,Než odjedu něco bych od tebe chtěl." řekne Christopher a opře se o bílou zeď, která se nacházela na jedné straně mého pokoje. Hned vedle skříně, stolu se židlí, poliček a fotek, které na bílé zdi byly nalepené.

,,Moje panenství ti nestačilo?" odseknu kousavě, až mě to samu překvapí a on se pouze uchechtne.

,,Stále uražená." poví a vidím, jak protočil svoje hnědé oči.

Nechtěla jsem se s ním hádat. Né, když jsem věděla, že za pár dnů odjede a už ho třeba nikdy neuvidím. Nechtěla jsem proto, aby náš 'vztah' skončil tak, že by jsme se pohádali a neudobřili se.

,,Co ode mě potřebuješ, Chrisi?" promluvím po chvilce ticha, které mezi námi panovalo.

,,Chci jít na další tetování." řekne a setká se s mým nechápavým pohledem.

,,A co já s tím?" odpovím a on si povzdechne.

,,Půjdeš tam se mnou." poví a já pokrčím rameny.

,,Všechno?" zeptám se a on zakývá souhlasně hlavou.

-

,,Na tomhle jsme se nedohodli, Christophere." zavrčím, když sedím na černé kožené židli v tetovacím salóně a Chris mi právě oznámil něco s čím jsem nepočítala.

,,Nebolí to." ldpoví a já protočím očima.

,,To mě, ale vůbec nezajímá. Nemůžu si nechat dát tetování! Je mi 16, proboha. Rodiče mě zabijí a pokud to ne, tak mě rozhodně vydědí." řeknu a zamračím se na jeho usměvavou a klidnou tvář.

,,Chci si s tebou dát společný tetování. Chci, aby to byla památka na tebe a ty, abys to měla památku zase na mě." poví a jeho oči se vpijí do těch mých.

,,Já, ale neumírám a ty taky ne, takže žádnou památku mít nemusíme." odvětím a on si povzdechne.

,,Prosím Rinnie." řekne a sedne si vedle mě na židli.

,,A co jsi jako představuješ, že si necháme vytetovat? Toho druhýho jméno na čelo?" odpovím s otázkou v hlase a on mě probodne vyčítavým pohledem, kdy mi okamžitě zmizí úsměv z tváře, který se mi objevil.

,,Vlastně to jsem ještě nestačil vymyslet, tak trochu jsem doufal, že mi s tím pomůžeš." poví a usměje se na mě.

,,Takže něco, co nás vystihuje? Máme společné?" zeptám se a on souhlasně zakývá hlavou.

,,Naše místo." dodám a on přivře trochu oční víčka, což znamenalo, že o něčem zrovna přemýšlí.

,,Jak by se znázornilo? Lesy?" odpoví a sleduje mě svýma hnědýma očima.

,,Třeba, hele ty si mě sem dotáhl, měl si mít rovnou vymyšlený návrh." řeknu a uchechtnu se.

,,Vlastně o sobě zase tolik nevíme." poznamenám po chvilce ticha, když se zapřemýšlím a snažím se přijít na něco, co máme společného.

,,Víš toho víc než kdokoliv jiný, Corinne." zamumlá a jeho pohled se setká s tím mým.

,,Tvoje oblíbené číslo?" zeptám se a tím ho zaskočím.

,,Nemám oblíbené číslo." ldpoví a já protočím očima.

,,Tak něco plácni." zavrčím podrážděně.

Nejdřív mě 'donutí' jít s ním do tetovacího salónu, kde mi následně oznámí, že si uděláme společné tetování, ale nedokáže vymyslet ani jaké. Poslední dny strávené s ním bude hodně o nervy. Nemluvně o tom, že jsem si stále nebyla schopna přiznat, že mě opuští..

,,31." řekne a já se zamračím.

,,Co?" optám se nechápavě.

,,Moje oblíbené číslo je 31." poví a já se usměji.

,,Moje 10, víš co to znamená?" zeptám se.

,,Že máme oblíbená čísla?" odpoví a já si povzdechnu.

,,Že to by jsme si mohli nechat vytetovat a navíc dneska je Halloween. 31.10 a tyhle dvě čísla jsou naše oblíbená." řeknu a na jeho tváři se objeví úsměv.

,,Jsi geniální Cori." poví a dá mi rychlý polibek na rty, čímž mě překvapí, ale vykouzlí mi tak úsměv na tváři.

,,A co místo, kam ho dáme?" optám se, když mě chytne za ruku a táhne mě k tatérovi.

,,To už mám dávno vymyšlený na prsty rukou." odpoví a já si povzdechnu.

Tohle rozhodně před rodiči neschovám. Věděla jsem, že mě zabijí, že jdu dobrovolně na svojí smrt, ale neřešila jsem to. Mohla jsem vycouvat, jenže já jsem nechtěla. Pokud to má být poslední vzpomínka na něho či památka. Jdu do toho. Nechám si na svojí ruku vytetovat '10 31' a budu se modlit ke všem bohům, aby mě rodiče nevyrazili z domu a já měla tenhle večer kde spát.

*

,,Cori?" zakřičí na mě má spolupracovnice Chiara, když otírá po zavírací době stoly.

,,Ano?" odpovím a pokračuju dál v uklízení skleniček.

,,Za pár dní tu má vystoupit nějaká skupina. Musíme se ujistit, že všechno funguje, aby byl čas to opravit." řekne a já si prohrábnu svoje červenočerné vlasy.

,,Jasně, řeknu Taylerovi, ať se na to podívá." povím a ona souhlasně zakývá hlavou.

,,Už mě to tu vážně nebaví." prohlásí a usadí se na jednu z mnoha židlí, co obývala tenhle bar, který se ale i pronajímal různým interpretům, aby zde mohli odehrát svůj koncert.

,,Je to naše práce Chio, nic jiného nám nezbývá." odpovím a uchechtnu se.

,,A proto odcházím." řekne a tím mě zaskočí, překvapeně se na ní podívám a obočí mi vylítne nahoru.

,,Co?" promluvím po chvilce neschopna ze sebe vydolovat více slov.

Chiara si povzdechne a prohrábne si svoje červené vlasy a nohy natáhne před sebe. Sleduju jí svým pohledem a čekám, co z ní vypadne. Pracovala se mnou už od samých začátků. Přišla sem pár měsíců po mně se stejným cílem a s podobnou minulostí jako jsem měla já. Proto jsme se tolik spřátelily.

,,Nechci být pouze servírka. Nepřijela jsem do Franciska za účelem pracovat ve špinavém baru a obsluhovat ty ožralý lidi, který jsou k tobě akorát drzí a neumí ze sebe vydolovat ani blbé děkuji či prosím." řekne a mě její slova dosti překvapí.

Nikdy se moc nevyjadřovala ke své práci, tak jako já. Měla jsem ale pocit, že je spokojená. Je pravda, že ve Francisku seženete mnohem lepší práci a že jich tu je hodně, ale chtějí po vás buď nějakou praxi nebo určitý věk a to jsem si já v 19 dovolit nemohla. Dnes možná, když mi je 26, ale dříve ne. Na jednu stranu jsem Chiaru chápala byla o pár let mladší než já. Vlastně tu začala pracovat už v 17 letech. Chápu, že nechce celý svůj život promarnit jako servírka. Já osobně už víc ze svého života nevydoluju a nejlepší 'léta' mám zřejmě už za sebou, ale já jsem zase se svojí prací spokojená.

,,A máš už nějakou představu o tvé budoucí práci?" zeptám se a ona souhlasně zakývá hlavou.

,,Budu pracovat v jedné firmě jako sekretářka." kdpoví a já zapískám.

,,Fíha, takže ty už to máš i domluvený." řeknu a usměji se na ní.

,,Ano, i Done už to ví. Tenhle týden jsem tu s vámi naposled." poví a smutně se na mě podívá.

,,Doufám, že v té práci budeš šťastná a spokojená." odvětím a odnesu zbytek skleniček za bar.

,,Přeju ti to, vážně." dodám a usměji se na ní a ona mi úsměv oplatí.

,,Díky Cori. Doopravdy. Jsem ráda, že jsem tě poznala. Jsi pro mě jako starší sestra a když tě nebudu skoro každý den vídat bude to strašný nezvyk a budeš mi chybět, ale určitě se za tebou a za ostatními stavím a přivedu nové zákazníky!" řekne a poslední větu skoro nadšeně vykřikne.

Byla jsem na ní hrdá, vážně. Dokázala si najít novou práci. V 17 se dokázala o sebe postarat a mít břemeno s názvem 'dospělost' zkrátka musela dospět rychleji než její vrstevníci a začít se starat sama o sebe. Budu jí přát, aby jí vyšlo všechno tak jak má a jak si ona přeje.