Jednoho dne se moje sestra rozhodla, že už je dostatečně vyspělá na to, aby si mohla vymalovat pokoj. Po dlouhé a důrazné debatě s rodiči se rozhodlo, že může, ale že si vše zařídí sama. My sourozenci jsme jí měli pomáhat. Ještě že se rodiče kdysi rozhodli mít čtyři děti, jinak by se malování vleklo nejméně měsíc. 

Prvním problémem bylo sehnat barvy. Naštěstí bratr Karel měl jednoho známého, který pracoval ve skladu. Po další debatě s rodiči jsme se shodli na růžové. Otec měl sice výhrady, ale byl přehlasován dívčím podílem v domácnosti. 

Další problém byly štětce. Naše domácnost oplývala pouze dvěma těmito nástroji, bylo tudíž nutné zeptat se sousedů. Vypracovali jsme strategický plán. Karel s Lucií měli na starost přízemí, já s Janou první a druhé patro a dva spolužáci, které pozvala Lucie se zabývali patrem třetím a čtvrtým. Po hodině zpestřené několika konflikty se sousedy jsme získali pět štětců. Karel prohlásil, že to stačí a že můžeme začít. 

Na otcovo doporučení jsme nejprve zabalili celý pokoj do novin, potom přinesl Karel štafle a akce začala. My chlapci jsme se za podpory dívčího obyvatelstva chopili štětek a odhodlaně se vrhli do boje s kýblem růžové barvy. 

Trvalo nám to čtyři hodiny. Sestry nás, pravda, celou dobu vzorně obsluhovaly, ale i tak jsme s Karlem měli chvílemi chuť s tím seknout. Vydrželi jsme však až do konce a tak se Luciin pokoj skvěl světle růžovou barvou. Vítězoslavně jsme vrazili do kuchyně, odkud jsme byli okamžitě vyhozeni matkou, protože jsme byli celí od barvy. Ani to ale nezabránilo několika růžovým šlápotám na kuchyňském linu. 

Než jsme se dostali do koupelny, podařilo se nám zamazat ještě tři kliky u dveří, koberec a Karel obtiskl dlaň na zeď v chodbě. Kliky matka čistila dlouho do noci, koberec na druhý den odnesla do čistírny. Jen obtisk ruky v chodbě zůstal, protože podruhé malovat nám otec nedovolil.