Byly to zvláštní dny. Všichni moji kamarádi chodili ven demonstrovat, rodiče byli pořád nervózní. Na jedné demonstraci jsem byla taky, i když jenom na chvíli. I tak byla mamka nervózní, bála se mě tam pustit. Ona si totiž myslí, že když jsem slepá, neumím se o sebe postarat. Na té studentské jsem nebyla. Stála jsem u okna a poslouchala. Poslouchala jsem pokřik studentů, dotýkala se chladného listopadového vzduchu. Bylo mi líto, že jsem tam nemohla být taky. Brácha tam šel. Najednou křik zesílil. Lekla jsem se. Ucítila jsem krev. Má svoji zvláštní vůni. Byla jsem vyděšená, ale nemohla jsem se odtrhnout. Stála jsem u okna asi hodinu, než mě máma poslala spát. Převlékla jsem se do pyžama a lehla si do postele, ale nemohla jsem usnout. Myslela jsem na to, že někde tam venku je i můj bratr. Že možná právě teď dostává pořádnou nakládačku. Přišel po neskutečně dlouhé době. Praštil sebou do postele, neřekl ani slovo a okamžitě usnul.

V prosinci se zase začaly dít věci. Na konci měsíce jsem šla nakoupit a zaslechla sousedky, jak se baví na pavlači. ,, Moje milá, tak jsme se načekaly, a teď je to konečně tady."

,,Pravda, pravda. Já už myslela, že se toho nedožiju."

Nedalo mi to a zeptala jsem se, na co tak dlouho čekaly. Odpověď mě trochu zmátla. Na svobodu. Znala jsem to slovo, ale nikdy jsem nevěděla co si pod tím představit. Možná je to něco, co normální lidé vidí. Jde se svobody dotknout? Uslyšet ji? Jak chutná? S těmito myšlenkami jsem se vydala koupit veku na novoroční chlebíčky. Když jsem vyšla z obchodu, opřelo se do mě slunce. Je to jedna z mála věcí, co vidím. Oranžová záře, když svítí slunce. Vzpomněla jsem si na sousedky a rozhodla se, že ať už svoboda vypadá jakkoliv, pro mě bude vždycky oranžová. Jediná věc, kterou vidím. 

                    ___.        ___.      ___.      ___.      ___

Únor. K tomuhle mě inspirovala reklama na cigarety - proč by svoboda nemohla být v chuti? Dost jsem nad tím přemýšlela a včera na sjezdovce ve frontě na vlek to dotáhla do povídky.