Bylo krásně. Slunce vysoko na obloze hřálo, vítr se proháněl vysokou trávou za plotem a otevřeným oknem byl slyšet zpěv ptáků. Nic z toho ovšem malou Kateřinku vyklánějící se z okna nezajímalo. Mnohem víc se soustředila na svého nejlepšího kamaráda, který seděl na stromě s rukama plnýma borůvek.

,,Pojď ven!" zavolal na ni. 

,,Děkuju, nechci," odpověděla Kateřinka tak, jak to slýchala u své starší sestry když ji někdo pozval na rande. ,,Jsem dáma a můžu být kde chci," dodala s nosíkem vystrčeným bojovně nahoru. 

,,Tak to se připravte na obléhání vaší pevnosti, madam!" Ben se zvedl a trochu se zakymácel, až se Kateřinka lekla, že spadne. Ale nespadl, naopak vylezl ještě výš a také blíž ke Kateřinčině oknu. V rukou pořád držel borůvky, i když jich část ubyla - přeci jen, při takovém obléhání dostane člověk hlad. Teď naklonil hlavu a přimhouřil oči. Kateřinka se nakláněla z okna co nejvíc mohla, aby viděla co to tam dělá. Najednou něco zasvištělo vzduchem a než stačila mrknout přistála jí na světle modrých šatech borůvka. Rychle uskočila od okna. Když zvenku uslyšela smích, naštvala se. Ona je přece slečna a jenom hrubiáni bombardují slečny borůvkami.

,,Ty jsi hroznej!" vykřikla. Vtom se zezdola ozvala maminka. ,,Kateřinko! Takhle Benovi neříkej. A nekřičte tu tolik, víte, že je tu na návštěvě paní Zelenková, z toho rámusu se nám v obýváku klepe lustr."

Obě děti na chvilku zmlkly. Ta chvilka ovšem rychle skončila, protože Ben podnikl další útok. Tentokrát se netrefil a obě borůvky se rozplácly pod oknem na bílé fasádě. To Bena trochu zarazilo. To nemůže skončit dobře... Ale rychle na tyto starosti zapomněl, když se Kateřinka opět vyklonila z okna. Tři přesné zásahy a z modrých šatů byly modré s puntíky.

Kateřinka stála u okna, pokoušela se vyčistit skvrny na šatech a zároveň nadávala Benovi. Tedy, nadávala... Moc nadávek neznala, ale to jí v ničem nebránilo. Za těch pár minut ho minimálně pětkrát nazvala ,,ty hnusnej strašňáku" a to jí stačilo. Ben na ni ale nezačal taky křičet. Místo toho se rozesmál a zesílil borůvkovou palbu. To Kateřinku ohromně namíchlo, ale než stačila udělat něco opravdu ošklivého, vyřítila se na zahradu maminka. Shodou okolností na sobě měla také modré šaty jako Kateřinka. Její obličej teď ale spíš připomínal rajče. 

,,Kateřino! Bejamine! Co se to tu děje? Katko, pojď sem dolů."

Kateřinka s provinilým výrazem sešla na zahradu. Maminka se tvářila tak hrozivě, že se Kateřinka začala opravdu bát. 

,,Benjamine, řekni mi. Tobě už je osm, viď?" Ben přikývl. ,,Tak to už bys mohl mít nějaký rozum. ty šaty už nikdy nevyperu a co mám dělat s tou fasádou? Žebřík jsme půjčili tvému tátovi a ten ho ještě nevrátil. Tak příště aspoň nejdřív přemýšlej." Ben se zatvářil jako že usilovně přemýšlí a pak se rozzářil. 

,,Já vím, co s tím máte dělat, paní Kovárníková. Prostě udělejte na dům další modrý puntíky a nikdo nepozná, že pár z nich je od borůvek! Já vám klidně pomůžu!"