Naposledy si zkontrolovala účes, upravila šaty. Byla hrozně nervózní. Většinu povinností hodila na svoji nejlepší kamarádku, ale i tak se jí třásly ruce. Dobrý, dýchej, dýchej. Ozvaly se první tóny její skladby. Počítala do pěti a potom vykročila. Pomalu, tak jak to plánovali. Zhluboka dýchala a snažila se nemyslet na něj. Pořád se jí vkrádal do hlavy. Měla by být šťastná, právě si brala muže svých snů. Nasadila úsměv a pokračovala v cestě. 

,,... slečno Morgan Starková, berete si zde přítomného Jeremyho Connora za svého právoplatného manžela?"

Slovy dva tisíce pět set osm úderů srdce a tři mikroinfarkty, než mu řekla své ano. Políbili se a každá normální dívka by byla na vrcholu blaženosti. Jenže ona si zase vzpomněla na něj. Napadlo ji, jestli by byl dojatý. Určitě, aspoň trochu. 

První gratulace. Úsměvy. Slzy. Objetí. Viděla svět jen v záblescích. Byla naprosto ztracená ve vzpomínkách. Jak se zlobil, když s bráškou něco provedli. Jak ji objímal, když byla smutná. Bylo jí tak hrozně líto, že tu nemohl být. 

,, Ahoj. Sluší ti to." Mužský hlas ji probral. 

,,Co? Jo, děkuju, Pete," vyhrkla. Aniž si to uvědomila, stékaly jí po tvářích slzy. Peter ji objal. 

,,Chybí mi," zašeptala. 

,,Komu by nechyběl Iron Man. Ale netrap se tím, dneska si to musíš užít. A jestli ne," dodal Parker s poťouchlým úsměvem, ,,opiju tě tak, že nebudeš vědět, co děláš."

Odtáhla se. Vždycky to bude její praštěný bráška se kterým sjížděla kopce na kapitánově štítu. Musela se zasmát. 

,,Čemu se směješ?"

,,Ale nic," odpověděla a přitáhla si ho znovu do objetí. Sevřel ji v náručí. 

Slíbil jsem, že vám na ni dám pozor, pane Starku. Doufám, že jste rád.