Podzim 2013

Postávala jsem před domem, který jsem měla nazývat svým domovem. V dáli se odrážela mořská hladina, která korespondovala s úplně modrou oblohou nade mnou, což bylo v tomto ročním obdobím nezvyklé. Co však nebylo nezvyklé, byl hluk, který se rozléhal celým domem. Bylo ho slyšet až venku a byl to právě on, kdo mě zdržel venku místo toho, abych zamířila dovnitř jako kterýkoliv jiný den.

Před pár měsíci jsem ukončila střední školu, stejně jako jsem ukončila svůj dlouholetý vztah s Bradem. I když těžko říct, jestli to vůbec byl vztah. Začali jsme spolu chodit hned první den střední. Bydleli jsme kousek od sebe a znali se tak odmalička. Vyrůstali jsme spolu, a když jsme se ve třinácti oba ocitli na střední škole, tak nějak automaticky se stalo, že jsme najednou byli spolu. Drželi jsme se za ruce, pusinkovali se a vzájemně si vyznávali lásku.

Jenže kdo ve třinácti ví, jak vypadá láska?

Jak jsme dospívali, měnila se i naše zamilovanost. Oba jsme byli víc přátelé než milenci a byli jsme spolu spíš ze zvyku než z lásky. Já byla zvyklá mít Brada vedle sebe a vlastně jsem se bála na to, jak by vypadal můj život bez něj. A já jsem pro něj byla... No přinejmenším zástěrka. Zatímco já se bála samoty, on se bál přiznání.

V létě jsme se však rozhodli rozejít se jinými cestami. Když jsem po prázdninách nastoupila na dvouletou nástavbu, připadala jsem si jako nový člověk. Ostříhala jsem si dlouhé blonďaté vlasy, začala se výrazně malovat. Konečně jsem nemusela nosit školní uniformu a výběrem outfitu pro první školní den jsem strávila snad půl prázdnin.

Celé léto jsme strávili s Lizzie vymýšlením všech nejrůznějších plánů a obě jsme přemítali o tom, co všechno během těch dvou let zažijeme. Společně jsme prozkoumávali internety, abychom věděly jak správně líbat a jak zaujmout starší kluky. Snad poprvé jsme byly obě nezadané a obě jsme si malovaly tu nejlepší budoucnost. Lizzie se chystala na univerzitu do Londýna a já chtěla odejít společně s ní.

Chtěla jsem odejít co nejdřív a co nejrychleji.

O prázdninách se narodila Jennifer, můj nový nevlastní sourozenec. Brečela od rána do večera, máma chodila po domě nevyspaná, ospalá, unavená a podrážděná. O tři roky starší Jonathan se ji neustále pletl pod nohami a dožadoval se její pozornosti, které měl najednou tak málo.

A pak tu byla samozřejmě Julie.

Malá, sladká a všemi milovaná Julie.

Už od jejího narození jsem na ni žárlila, aniž by někdy dokázala přesně říct proč. Prostě stačilo, že byla. A měla všechno, co já nikdy mít nebudu - dva milující rodiče. Se záští v srdci jsem sledovala s jakou láskou se o ní stará máma a s jakou láskou se o ní stará Jeremy, mámin druhý manžel. Představovala pro ně veškerý vesmír.

Bylo mi osm, když se narodila a já v té době nemohla chápat, že miminka prostě tolik péče potřebují. Cítila jsem se odstrčená. Od toho dne a každým dnem víc a víc. Když si máma pár měsíců po jejím narozením Jeremyho vzala, najednou se na domě objevila nová jmenovka.

Manželé Kellyovi. Eileen Lynchová.

Protože jsem měla jiné příjmení než celá moje nová rodina, často se stávalo, že jsem se ocitla někde sama. Jednou se nám dokonce stalo, že jsme jeli na dovolenou do Anglie a v hotelu, kde jsme měli být ubytování, úplně zapomněli, že jsem mámina dcera. Dostala jsem samostatný pokoj a máma se s recepční hádala několik dlouhých minut, než pochopila, že mám být s nimi na společným pokoji, protože jsme jedna rodina.

Rodina.

Jak zvláštně to slovo znělo.

Vždycky jsem byla jenom já a máma.

Najednou to byla máma a Jeremy.

Máma, Jeremy a Julie.

Jonathan.

A teď i malá Jennifer.

Nebe nad hlavou se rychle zatáhlo, a z blankytně modré oblohy najednou začalo pršet. Mokla jsem před domem a poslouchala křik dětí v něm s vědomím, že jakmile vejdu dovnitř, bude mnohem hlasitější. Máma bude chtít s něčím pomoc a pak po mě začne křičet, že to dělám špatně.

V poslední době to tak bylo se vším.

V těhotenství se vymlouvala na hormony, po těhotenství se vymlouvala zase na jiné hormony. Všechno ji přerůstalo přes hlavu a já byla dokonalý obětní beránek. Ráno jsem odešla do školy a neustlala postel. Boty jsem nechala pohozené u dveří. Udělala jsem jinou večeři, než na jakou měla chuť.

Křičely jsme po sobě od rána do večera.

Sedm dní v týdnů.

Snažila jsem se doma trávit co nejméně času.

Zoufale jsem se snažila najít nové kamarády, zapadnout mezi cool spolužáky. Už jsem nechtěla být tou šprtkou ze střední, od které si akorát všichni opisují úkoly. Dělala jsem všechno jinak, až jsem se občas sama sebe musela ptát, kdo vlastně jsem. Nosila jsem krátké sukně, kvůli kterým jsem se s mámou taky nejednou pohádala. Oči jsem si zdobila linkami, nosila výrazné rtěnky. Na obličej jsem denně mazala snad centimetry make-upu, abych zamaskovala všechny svoje pihy. Vlasy jsem teď nosila nakrátko a hned první týden školy jsem s Lizzie zamířila do místní hospody na koncert kapely ze školy.

Tam jsem se poprvé seznámila s Kylem.

Nevím, jak je vůbec možné, že si mě všiml.

Bavili jsme se celý večer a já tehdy poprvé ochutnala pivo. Samozřejmě, že jsem se tvářila, jak moc mi chutná.

Když jsem přišla domů, byla jsem opilá.

Z jedné pinty piva.

Byl to Jeremy, kdo mě nachytal, jak se plížím do schodů. Sjel mě pohledem, dostala jsem od něj mravokárné kázaní. Na okamžik jsem se zacítila špatně, ale všechny výčitky jsem zapomněla jen co jsem se dostala do postele. Přišla mi totiž SMS zpráva od Kyla s pozvánkou na další koncert.

Během týdne ve škole jsme po sobě pokukovali a já na sobě cítila pohledy ostatních. Kyle byl ve druháku a patřil mezi oblíbence školy. Všichni znali jeho kapelu a díky němu všichni znali i mě. Dali jsme se dohromady hned na druhém koncertu a od té doby jsme byli nerozluční.

Zamilovala jsem se do něj rychle a každým dnem jsem ho milovala víc a víc. Byl úplně jiný než já a právě to jsem na něm měla tak ráda. Dokázal ze mě dostat to nejlepší i to nejhorší. Hrál v kapele, chodil do barů a kouřil za školou. Vozil mě na motorce, bral mě za školu. Zhoršil se mi průměr, ale snad poprvé v mém životě mi nezáleželo na známkách.

Nedokázala jsem tomu uvěřit.

Bylo to jako z pohádky.

Kluk z kapely a holka od knížek.

Volné dny jsem trávila s ním a domů se chodila jen vyspat. Hádala jsem s mámou stále víc a víc a do našich hádek se poprvé začal vkládat i Jeremy.

Křičela jsem na něj, že není můj táta.

A on na mě křičel zpátky. Zadržoval slzy, přeskakoval mu hlas. Máma mi nadávala do nevděčníků, dokonce mi tehdy vrazila i facku.

„Odejdu z domu!"

„A kam bys šla?!"

„Pryč!"

„A kde je to tvoje pryč, hm?"

„Daleko od tebe," odvětila jsem jí.

Byla to jen jedna z mnoha takových hádek. Jeremy se už nikdy do žádné z nich nezapojil, vždy jen přišel zavřít dveře místnosti, kde jsme se hádaly, aby nás neslyšely děti. Máma byla úplně hysterická, křičela po mně, že mě ten kluk dovede akorát tak do maléru.

„Miluje mě!"

„Eileen, prober se!"

„Já jsem úplně probraná."

„Chtěla jsi jít na univerzitu do Londýna."

Máma věděla, jak na mě. I přesto všechno to věděla.

Jenže Londýn se najednou stal abstraktním místem někde v buducnosti. Přestalo na něm záležet a jediné na čem záleželo bylo teď a tady. S Kylem. Nebavili jsme se spolu o budoucnosti. Věděla jsem, jaká bude - jeho kapela už brzy prorazí a já s ním odjedu poznávat svět.

Vykašlu se na školu.

Vykašlu se na mámu, Jeremyho i na všechny ostatní.

Doma mě nic nedrželo a beze mě přece jen bude všem líp.

S Kylem jsme spolu chodili jen pár týdnů, když jsem se s ním poprvé milovala. Nejen s ním - vlastně jsem se milovala úplně poprvé. Představovala jsem si to jinak, ale nakonec nešlo o to kde a kdy, ale s kým. Po jednom koncertě mě Kyle odtáhl na pánský záchod. Z líbání najednou bylo něco mnohem víc a než jsem stihla cokoliv, najednou mi stáhl kalhoty i kalhotky. Bolelo to a vůbec to nebylo příjemné. Trvalo to jen chvilku, Kyle mě pak políbil. Řekl mi něco pěkného a nechal mě tam samotnou. Musela jsem chvíli počkat v zamčené kabince, protože jsem slyšela někoho močit u pisoárů. Rychle jsem pak vyběhla ven a snažila se užít zbytek večera.

Od toho dne jsme se milovali ještě několikrát.

Utekl možná měsíc, než jsem ho načapala s jinou. Ztropila jsem úplně hysterickou scénu a s brekem utekla domů. Vlastně jsem ani neběžela domů - běžela jsem k Lizzie. U své nejlepší kamarádky jsem přespala a teď byl druhý den a já stála v dešti před domem.

„Eileen!"

Máma byla v okně a mávala na mě, ať se jdu schovat dovnitř. Pomalým krokem jsem se rozešla domů a hned po otevření domovních dveří se do mě máma pustila. Nechávala jsem za sebou mokré stopy a máma křičela cosi o nepořádku. Šla za mnou až do mého pokoje a já už to dál nevydržela. Otočila jsem se k ní, chtěla jsem prohodit nějakou poznámku, něco ji odvětit. Ale místo toho jsem se rozbrečela.

„Eileen?" zeptala se zmateně, jako kdyby zapomněla, že i já jsem její nedospělá dcera.

Opatrně mě objala a já se v jejím objetí rozbrečela ještě víc.

„Co se stalo, holčičko moje?"

Fňukala jsem, nechtěla jsem přiznat pravdu.

„Rozešla jsem se s Kylem."

Pohladila mě po vlasech a přitiskla mě k sobě ještě víc.

„To mě mrzí."

„Neměla jsi ho ráda."

„Ale ty jo."

Zmateně jsem zvedla hlavu a ona mě políbila na čelo s takovou láskou, s jakou to umí jen matky.

„Nebuď tak překvapená. Všechny matky chtějí pro své děti jen to nejlepší. A všechny matky vědí, co je pro jejich děti nejlepší. A zpravidla je přesně pravý opak toho, co si myslí děti. Možná jsem neměla Kyla ráda, ale to nic nemění na tom, že je mi líto, že jste se rozešli. Vím, jak takové rozchody bolí a nikomu tu bolest nepřeji. A už vůbec ji nepřeji své dceři."

Popotáhla jsem a neschopná slova jsem se znovu zavrtala do jejího objetí. Potichu se zasmála a neobratně se vymotala z mých rukou. Ze skříně mi podala ručník na mokré vlasy a teplé oblečení. Svlékla mě do spodního prádla a já se oblékla do suchého. Zůstala jsem však ležet v posteli, stočená jako dítě uvnitř matky. Ona si pak skutečně lehla ke mně do postele a znovu mě objala. Přes nás obě přehodila peřinu a já ucítila, jak mi znovu tečou slzy po obličeji.

„Vím, že to nechceš slyšet, ale aspoň teď budeš mít víc času na školu."

„To teda fakt nechci slyšet."

Máma se potichu zasmála, ale nepřestávala se usmívat.

„Londýn pro tebe bude malý, Eileen."

„Londýn je obrovský."

„Ale pro tebe malý. Musíš... Mířit vysoko."

Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona se jen usmála. „Jsem na tebe pyšná, holčičko. Ať se rozhodneš v životě udělat cokoliv, vždycky na tebe budu pyšná."

Zavřela jsem oči, abych zastavila slzy, které mě štípaly v očích. Jako malé dítě jsem se znovu natáhla po jejím teplém objetí a ona mě do něj schovala jen na pár sekund, než se zpoza zavřených dveří ozval dětský křik. Máma si nahlas povzdechla a začala se svižně zvedat. Dívala jsem se na ni, jak mizí z mého pokoje a chvíli jsem musela přemýšlet o tom, jestli se tohle všechno vůbec stalo.

Teprve po několika minutách jsem se zvedla z postele. Místo ní jsem se posadila na parapet od okna, ze kterého jsem se zadívala na mořskou hladinu před sebou. I když jsem se těm myšlenkám snažila vzepřít, znovu se mi dostaly do hlavy.

Nedívala jsem se na moře.

Dívala jsem se za něj.

A přemýšlela o zemi, která byla na jeho druhé straně a o nových možnostech, které by mi studium ve Státech přineslo.

* Anglický vzdělávací systém je pro mě tak trochu záhadou, zvlášť když jsem zavařila sama sobě a místo Anglie se rozhodla děj zasadit do Severního Irska. Nicméně - střední škola trvá čtyři roky - zhruba od třinácti do sedmnácti. Po ní následuje dvouletá nástavba (A Levels), kterou je potřeba absolvovat před nástupem na vysokou školu.

* Eileen je v příběhu šestnáct let a psát puberťáka je teda vážně peklo. Navíc mám pocit, že to ani není "moje" Eileen, ale... kdo byl v šestnácti stejný člověk jako o pár let později, no ne?

Hech a teď už bez vysvětlivek - vítám vás u první "bonusové" kapitoly. Chtěla jsem se podívat zpátky do minulosti. Tak nějak zformovat a pomoci vám lépe pochopit Eileen. Kde se vzala její touha opustit domov, jaký měla vztah k rodině a k matce. To všechno je v původním psaní jen hrubě nastíněno, tak jsem se to pokusila trochu víc rozepsat. A jestli se mi to povedlo, to budete muset posoudit sami.