Únor 2021

Kdyby mi někdo před pěti lety, v době, kdy jsem poprvé odlétala z Dublinu do New Yorku, řekl, jak bude vypadat můj život ve Státech, pravděpodobně bych se mu vysmála.

Teda... Určitě bych se mu vysmála. Protože kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu publikovaná autorka randící s hollywoodskou hvězdou, asi bych mu doporučila návštěvu doktora.

Můj život v roce 2016 vypadal úplně jinak a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo tak radikálně změnit.

A já jsem taky byla úplně jiným člověkem.

Tehdy jsem toužila po jediném – chtěla jsem odjet na druhou stranu světa, co nejdál od své rodiny. Od svých ukřičených sourozenců, od mámy, se kterou jsem se neustále jen hádala, a od Jeremyho, který se tolik snažil být mým otcem a já ho od sebe neustále jen odstrkovala.

Tehdy jsem odlétala se zlomeným srdcem, zničená rozchodem. Dlouho jsem si myslela, že Conor je mým člověkem. Tím člověkem, kterého potkáte jednou za život. Tím, co na vás počká, ať se děje cokoliv. Ani nevím, jak dlouho jsem téhle lži věřila. Jak dlouho jsem si představovala, že až skončím studia ve Státech, vrátím se zpátky do Ballycastle, kde mě přivítá s otevřenou náručí, jako kdyby se ty tři roky mezitím nikdy nestaly.

Nikdy jsem nechtěla vztah na dálku.

A on taky ne.

Proto všechno skončilo dřív, než to vůbec mohlo začít.

I kvůli tomu byly pro mě začátky v Americe tak těžké. Dlouho jsem si myslela, že to vzdám.

A nejednou jsem to skutečně málem vzdala.

Probrečela jsem dlouhé dny a noci. Nerozuměla jsem školském systému, nerozuměla jsem tomu podivnému akcentu. Každý se na mě díval a já cítila, jak mě každý soudí. Jako kdybych mohla za všechny svoje nedokonalosti. Najednou jsem si připadala mnohem menší, mnohem blonďatější, mnohem pihatější. Můj přízvuk rezonoval v mém hlase a já se proto brzy naučila napodobovat ten newyorský, který jsem slyšela všude kolem sebe.

Byla jsem úplně ztracená.

Nevyznala jsem se v ulicích, nevyznala jsem se na univerzitě a nevyznala jsem se ani ve velkém komplexu kolejí. Moje spolubydlící byla protivná holka s nosem vysoko. Vysmívala se mému neštěstí a nikdy mi z ničím nedokázala poradit.

Nemohla jsem zavolat domů, nemohla jsem se vybrečet mámě do telefonu. Moje hrdost mi to nedovolovala.

Proto jsem každý den zatnula zuby a pokračovala dál. A každý den jsem doufala, že ten další bude lepší.

Hned první školní den jsem si popletla dvě univerzitní budovy a místo na přednášce z Úvodu do literární teorie jsem se ocitla na semináři o americkém právu. Bála jsem se odejít a tak jsem zůstala sedět na svém místě. Vedle mě si přisedla energická dívka s hispánskými kořeny, která si mě hned adoptovala.

Vysvětlila mi spoustu věcí a i přes mou počáteční uzavřenost se jí brzy podařilo mě rozmluvit.

V ten den jsem nevěděla, že se ta dívka stane nejdůležitějším člověkem v mém živote. Až díky Barb jsem si začala zvykat na vysokoškolský život. Všechno mi vysvětlila a i přes všechny moje odmítnutí mě neustále znovu a znovu zvala ven. Do kaváren, do restaurací, do klubů. Seznámila mě se svými kamarády a přiblížila mi americký život. Dokonce mi obstarala i mou první falešnou občanku!

Když po půlroce naší společné známosti přišla s tím, že bychom si mohly společně pronajmout byt, nevěřícně jsem na ni hleděla. Nevěděla jsem, co říct. Bylo to šílené! Neznaly jsme se tak dlouho a tak dobře, abychom spolu mohly bydlet.

Do teď nevím, proč jsem tehdy na její nabídku kývla.

Snad jsem se bála toho, že pokud ji odmítnu, najde si někoho jiného a já o ni přijdu.

A tak jsme se ještě před začátkem nového akademického roku přestěhovaly do společného bytu. Byl malý a nájem naopak vysoký.

Ale byl to náš byt.

A od té doby bylo všechno jinak.

Pár týdnů na to jsem potkala Timothéeho.

Měl to být den jako každý jiný. Pochmurný podzimní den. Pršelo, ale nebylo to nic na co bych nebyla zvyklá ze své domoviny. Přesto jsem se před deštěm schovávala v kavárně, kde jsem doháněla všechny svoje školní resty. Četla jsem si poznámky, když si ke mně přisedl.

Podle jeho slov to bylo jediné volné místo.

Až mnohem později se přiznal, že mi tehdy lhal.

Trvalo několik dlouhých týdnů a měsíců, než jsem zjistila, že si ke mně v kavárně nepřisedl obyčejný kluk. A jak jsem ho poznávala každým dnem víc a víc, tak se pomalu ale jistě měnil i můj život. Najednou jsem se účastnila velkých hollywoodských večírků, poznávala jsem slavné osobnosti showbyznysu. Při první velké premiéře jsem byla tak nervózní, že mi v ruce praskla sklenička. Moje jméno a moje fotka se začali ukazovat na stránkách bulvárních novin a já si tam o sobě přečetla spoustu věcí, o kterých jsem ani nevěděla.

Kromě toho všeho jsem se musela vyrovnala i se svou minulostí.

Zjistila jsem, že mě vůbec nedefinuje to, jací byli a jsou mojí rodičové. Konečně jsem po několika letech dokázala ze sebe dostat celou historii svého života. A k mému překvapení to vůbec nevedlo k hádkám či rozchodu.

Přece jsem za to nemohla.

Já neudělala nic špatně.

To můj táta.

Naučila jsem se mít raději a naučila jsem se mít raději i Timmyho.

Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila tu nejdůležitější věc ve vztahu.

Musela jsem se odnaučit být sobecká, brát ohled na ostatní. Přestat všechno řešit sama, přestat sama sobě dokazovat, že všechno zvládnu bez cizí pomoci. Naučila jsem se žít ve dvou a pochopila, jak takový život funguje.

Zjistila jsem, kde je moje doma.

A co je moje doma.

Od té doby, co jsem se přestěhovala do Států, jsem měla pocit, jako kdybych byla rozdvojená osobnost. Byla jsem doma v New Yorku, byla jsem doma i v Ballycastle. V Americe jsem byla úplně jiným člověkem, než jakým jsem byla v Severním Irsku. Nedokázala jsem si vybrat, zda jsem holkou z velkého nebo malého města. Milovala jsem newyorský ruch stejně jako jsem milovala tiché šumění vln na pobřeží v Ballycastle.

Až minulý rok jsem pochopila, že vůbec nezáleží na tom, kde jsem, ale s kým jsem. A já byla doma všude, kde byl Timothée.

Dospěla jsem, už jsem dávno nebyla tou ustrašenou dívkou, která se styděla za svůj přízvuk. Mluvila jsem tak, jak mi jazyk narostl. Nekontrolovala jsem každý svůj pohyb ani každé své slovo. Byla jsem... šťastná.

Můj život vypadal úplně jinak, než jak jsem si ho vysnila, když jsem jako naivní holčička nasedala do letadla do New Yorku. Ale za nic bych ho nevyměnila.

Nebyla jsem uznávanou autorkou. Moje básnická sbírka ve skutečnosti docela rychle zapadla. Když na začátku roku kniha vyšla, strhl se kolem ní docela velký humbuk. Jenže nikoho nezajímalo, že ji napsala nějaká Lynchová. Kniha se objevila v bulvárních článcích s nálepkou „knížka od přítelkyně Timothéeho Chalameta."

Na sociálních sítích se objevovaly útržky mého psaní a fanoušci hádali, které mé básně jsou o Timmym. Jen málo lidí přečetlo knihu skutečně kvůli mně.

I díky tomu všemu měla kniha velké prodeje a nakladatelství mi nabídlo smlouvu na další knihu. Byla bych hloupá, kdybych ji nepřijala.

Při tom jsem externě psala pro několik nejrůznějších plátků, některé z nich vycházely jako tištěné médium, některé z nich měly jen webové stránky. Psala jsem především recenze knihám, ale občas se mi do tisku podařilo propašovat i nějakou úvahu či komentář k aktuálnímu dění ve světě.

Po (ne)úspěchu své prvotiny jsem začala přemýšlet. Po odpadnutí prvotní euforie jsem si totiž začala uvědomovat, že jen psaní knih a článků, mě nemůže uživit.

Z peněz, které jsem podědila po babičce, jsem se rozhodla pronajmout prostor bývalé kavárny přímo na Manhattanu, jen kousek od našeho bytu. Nájem byl sice vysoký, ale pro mě to byla láska na první pohled. Obešla jsem několik dalších nabídek, ale žádná mě tolik neoslovila. Byly to malé prostory, ale v mých očích bylo vše dokonalé. Celý prostor byl prosvětlený velkými okny a já se nemohla dospat dne, kdy otevřu vlastní kavárnu.

„Leen?"

Z myšlenek mě vytrhl Timmyho hlas. Otočila jsem se na něj a on se na mě usmál. V očích mu jiskřilo nedočkavostí. Auto stálo před Dolby Theatre, místem kde se již tradičně předávali Oscaři. Timothée byl nominován za svou roli v Dune. Film, který nakonec skutečně vyšel v půlce loňského prosince, se jen na poslední chvíli vlezl do okna pro nominace. Byl velmi vřele přijat diváky i kritiky, a kromě té Timmyho si vysloužil i další nominace v ostatních kategoriích, včetně té za nejlepší snímek.

Anika, která se rozhodla už na nic nečekat, rozrazila dveře na Timmyho straně, jen sekundu potom, co jsem ho políbila na tvář. Upravila jsem mu vlasy, které mu stejně jako vždy, trčely na všechny strany, a nakonec jsme ruku v ruce vylezly z auta.

Na všudypřítomné blesky fotoaparátu jsem už byla zvyklá.

Dokázala jsem se před nimi usmívat, stejně jako jsem dokázala odpovídat na občasné otázky novinářů či fanoušků. Anika nás oba nasměrovala směrem k několika novinářům, kde Timothée ve stručnosti odpověděl na několik otázek. Stejně jako vždy mě přitom držel celou dobu kolem pasu, ale já si až během večera uvědomila, že moje nervozita je pryč. Netřásla jsem se jako minulý rok, ani jsem neměla pocit, že během chvíle omdlím.

Stála jsem pevně na nohou.

Na svých nohou.

Na červeném koberci přišlo rychlé focení. Timothée neustále někoho zdravil, s každým si povídal. Vyrostl a dospěl, stejně jako já. Už to nebyl ten vystrašený kluk, který neví, co dělat s rukami. Splnil si svůj dětský sen a již několik let v něm žil.

„Saoirse!"

Oba jsme objali vysokou blondýnku, která se najednou objevila vedle nás. Dobře jsem si pamatovala, jak moc jsem na ni žárlila, když jsem se s ní seznámila poprvé. V mé hlavě představovala něco, čím jsem nikdy nemohla být.

A najednou...

Nikdy jsem už nedorostla její výšky, ale viděla jsem se v ní mnohem víc než před lety. Obě jsme spolu mluvily irským přízvukem, i když každá jiným. Smály jsme se stejným věcem a společně vzpomínaly na domov. Saoirse mi z Londýna vozila mé oblíbené čaje a já ji na oplátku vždy připravila poctivou irskou kávu. Byly z nás kamarádky, i když se to před třemi lety zdálo neuvěřitelné.

A stačilo k tomu tak málo.

Začít se mít ráda.

Přestat na sobě hledat chyby. Naučit se je mít ráda.

Tak jednoduché.

A zároveň tak těžké.

---

Seděla jsem vedle Timmyho po celou dobu ceremoniálu. I když se to na sobě snažil nedat znát, dobře jsem věděla, jak moc je ve skutečnosti nervózní. Hrál si s prstýnkem na mé ruce a neustále po něm jezdil svými dlouhými prsty. Několikrát během večera ho sundal a jednou mu dokonce spadl na zem.

„Ztratíš ho!" Osočila jsem se na něj okamžitě a hned se svezla na zem, abych ten drobný stříbrný pásek zase našla. Naštěstí mi ležel hned u nohou a já si ho znovu nasadila na levý prsteníček, kam patřil.

Timothée se usmál.

Zvedl ruku i s prstýnkem. Chvíli se fascinovaně díval na to, jak moje levačka vypadá, než mě zlehka políbil na hřbet ruky. Pak si se mnou propletl prsty a ruku si stáhl k sobě do klína.

„Koupil bych ti nový."

„Tak to nefunguje, Timmy. Nemůžeš mi koupit nový zásnubní prstýnek, jenom proto, že ten starý ztratíš!"

„Technicky bys ho ztratila ty."

„Jak bych ho mohla technicky ztratit, když mi z prstu sklouzl poté, co sis s ním hrál ty?!"

„Ale spadl z tvé ruky."

„Tvoje logika mě dojímá."

Protočila jsem oči a s hraným naštváním jsem se otočila na druhou stranu. Timothée nestihl už nic jiného namítnout, protože skončila reklamní pauza a ceremoniál pokračoval tam, kde před pár minutami skončil.

Byl to zvláštní pocit.

Prstýnek jsem nosila na prsteníčku teprve pár dnů. Máma mi brečela do telefonu, stejně jako brečela Nicole i Barb. Viděla jsem, že se oči lesknout i Jeremymu a já si v ten moment uvědomila, že chci, aby to byl on, kdo mě jednoho dne povede k oltáři.

Ani jeden z nás na svatbu nespěchal, to byla věc, na které jsme se shodli téměř okamžitě. Mě bylo čerstvých čtyřiadvacet, Timothée měl až v prosinci oslavit dvacáté šesté narozeniny. Oba jsme se cítili ještě mladí, přesto... Se to nějak stalo. Ani jeden z nás nevnímal svatbu jako povinnost, milovali bychom se i bez ní. Jenže Timmy před pár dny vytáhl prstýnek a já bych ho nikdy nedokázala odmítnout. I když jsme se nikdy předtím o svatbě nebavili, najednou jsme věděli, že to je věc, kterou chceme oba. Možná nebude do roka a do dne, přesto to byl příslib společné budoucnosti.

Stočila jsem pohled na Timmyho vedle sebe. Nachytala jsem ho přitom samém a oba jsme se na sebe usmáli.

„Miluji tě," naznačila jsem rty beze slov a on mi jen pevně stiskl ruku. Zase jsem stočila pohled před sebe, protože na pódium vystoupila dvojice, která měla vyhlásit nejlepšího herce v hlavní roli. Periferně jsem zahlédla, jak se Timothée na svém místě narovnal. Když moderátoři četli jména nominovaných, přistihla jsem se, že jsem zapomněla i dýchat.

Zavřela jsem oči ve stejný moment, kdy moderující začali otevírat obálku. Volnou rukou jsem držela pevně sevřenou, palec schovaný v dlani.

„A Oscara získává..."

Dramatická pauza, která nebyla vůbec nutná.

Srdce mi divoce tlouklo, jako kdyby si hledalo cestu ven z mého hrudního koše. Snad chtělo utíkat až na pódium, obálku oběma vytrhnout a do mikrofonu zakřičet vítěze.

„Timothée Chalamet!"

Vyjekla jsem jako první.

Vyskočila jsem na nohy a překvapenému Timmymu skočila kolem krku. Sevřel mě v nejistém objetí, cítila jsem na sobě jeho třesoucí ruce.

„Já jsem vyhrál," zašeptal mi do ucha nevěřícně.

„Vyhrál jsi, Timmy, vyhrál," odpověděla jsem mu zpátky stejně potichu.

Zasmál se a přitiskl svoje rty na ty moje, jako kdyby nás v ten moment nesnímalo několik kamer. Měla jsem pocit, že tleskot kolem nás na okamžik ještě zesílil. Držela jsem jeho obličej ve svých dlaních, a když se naše rty rozpojily, prohrábla jsem mu rukama vlasy, které mu zase trčely úplně všude.

„Běž si pro to," vyzvala jsem ho a on zmateně přikývl. Nejistým krokem vykročil na pódium. Po cestě zvládl zakopnout na schodech a v přímém přenosu před stovkami lidí jen zázrakem nespadl. Oba moderující se jeho přešlapu zasmáli, stejně jako publikum i já.

Posadila jsem se teprve v okamžiku, kdy přebíral zlatou sošku.

Vypadal...

Ani jsem nedokázala popsat jak.

Sošku si položil na okraj pultíku před sebou, aby si mohl upravit mikrofon. Hned ji ale znovu popadl, jako kdyby se bál, že o ní přijde.

„Já ani nevím, kde začít! Komu všemu poděkovat! Samozřejmě děkuji Denisovi Villeneuveovi, za to, že mi dál příležitost stát se Paulem Atreidem, a za to, že natočil tak skvělý film, jako je Dune. A vůbec, díky všem, co se na tom filmu podíleli, úplně všem! A díky mámě a tátovi! Mami, já vím, že teď doma brečíš, tak nebreč! A Pauline, díky za to, že jsi. A... Leen! Moje malá Leen! Co bych bez tebe dělal? Díky všem, já nevím, komu všemu. Bych na někoho zapomněl, ale díky všem, úplně všem. Díky."

Nervózně se zasmál, prsty pevněji omotal kolem zlaté sošky. Nakonec ještě pronesl několik rychlých slov k moderátorům, a nakonec seběhl z pódia zpátky ke mně. Byla další reklamní pauza, a protože nás nesnímaly žádné kamery, div mě neumačkal v dalším objetí. Z tváře mi slíbnul dvě slzy dojetí, zbytek setřel palcem.

„Já vyhrál, Leen."

„Já vím. A zaslouženě."

„Vyhrál," zopakoval mi znovu a já znovu přikývla. Zase mě políbil a se smíchem si mě k sobě zase přitiskl.

„Však jsi vždycky byl moje hvězda. Jsem pyšná na to, že už jsi hvězda pro úplně všechny," zamumlala jsem mu do obleku a místo odpovědi dostala polibek do vlasů.

---

Po Oscarech přišly rušné dny a týdny.

Hned druhý den jsem musela odletěl zpátky do New Yorku a v letadle jsem poprvé zvracela. Měla jsem největší kocovinu ve svém životě, ale taky js M měla domluvenou schůzku s architektem, který nemohl jiný den.

Timothée slavil několik dní a já pomalu pokračovala v rekonstrukci své kavárny.

Znělo to neuvěřitelně.

Timothée, držitel zlaté oscarové sošky.

A já, majitelka kavárny a publikovaná autorka.

---

Do otevíračky zbývalo už jen posledních pár dní. Do kavárny jsem se málem přestěhovala, trávila jsem tam veškerý čas. Ráno jsem vstávala brzy a domů chodila pozdě. Byla jsem nervózní, snad poprvé jsem si uvědomila, jaký risk jsem podstoupila, když jsem všechny zděděné peníze vložila do kavárny uprostřed Manhattanu.

Měla jsem žaludek sevřený strachy.

Několik posledních dní jsem se nedokázala ani jíst a v podstatě jsem přežívala jen na kávě.

Za mými zády se ozvalo zaklepání na prosklené dveře a za nimi stála Barb s Timmym. Pustila jsem oba dovnitř a oni se posadili do křesel, které čekali na první zákazníky. Timothée mi pokynul, ať si přisednu k nim a na stůl přitom položil jídlo, které musel koupit někde po cestě. Posunul ho směrem ke mně a celou dobu, co jsem jedla, jsem na sobě cítila jsem pohled.

„Tahle kavárna je přesně to, co mě napadne, když se řekne Eileen," poznamenala Barb, zatímco se rozhlížela kolem sebe.

Nechtěla jsem totiž otevřít jen další kavárnu.

Pracovala jsem na literární kavárně. Stěny byly naplněné knihami, které si budoucí návštěvníci mohli půjčit či koupit. Některé knihy byly zadarmo, některé byly za symbolický příspěvek. Chtěla jsem propojit antikvariát s kavárnou, moje dvě nejoblíbenější věci dohromady. Do budoucna jsem měla v plánu pořádat knižní salony, autorské čtení a další věci. Chtěla jsem, aby se moje kavárna stála aktivním místem setkávání, kam budou lidé rádi chodit pro dobrou kávu i dobrou knihu.

Nahlas jsem si povzdechla a zahleděla se kolem sebe.

Bylo zde ještě spoustu práce a já tak do sebe nasoukala poslední sousto a znovu vyskočila na nohy.

Timothée mě však na poslední chvíli chytil za zápěstí a přitáhl si mě zpátky k sobě. Spadla jsem mu do klína a on mě v něm chtěl udržet za každou cenu. Políbil mě zezadu na krk a já s ním během chvíle přestala bojovat. Unaveně jsem si opřela hlavu o jeho rameno a na chvíli zavřela oči.

„Už máš vymyšlený název?"

Z klidu mě vyrušil Barbřin hlas. Zase jsem se narovnala a zavrtěla hlavou.

Název byl to jediné, co mi chybělo k dokonalosti.

„Pořád můžeš prubnout Bezejmennou kavárnu," popíchla mě má nejlepší kamarádka názvem, který sama vymyslela. Protočila jsem oči a vstala z Timmyho klína. Ten se zatvářil zklamaně a já se pro změnu zatvářila, že jsem neviděla jeho ublížený výraz. Narovnala jsem si neexistující záhyby na košili a postavila se tak, abych viděla na Barb i na Timmyho.

„Přemýšlela jsem... Líbí se mi... Coffee makes you crazy."

Barb se usmála a ukázala mi vztyčený palec.

„To zní dobře."

„Zní to dobře, protože to je pravda," řekla jsem úlevně. Byla jsem ráda, že můj nápad hned nezatratili. „Káva z nás všech dělá blázny, no ne?"

Tak.

Konec.

Šmytec.

Nechápu, jak se to stalo. A kdy se to stalo. Ale stalo se to. Poslední tečka byla napsána. A psala se fakt docela těžce.

Doufám, že vám konec nepřišel uspěchaný, ale já v něm řekla všechno, co jsem chtěla. Oba dostali svůj happy end, přesně takový, jaký si oba zasloužili. Na Timmyho čeká určitě v budoucnosti ještě spoustu velkých rolí a Eileen je publikovaná autorka. Za pár dní ji čeká otevření vlastní kavárny, ve které propojí svoje dvě největší vášně - knihy a kávu.

Káva se tak nějak tématicky prolínala celým příběhem. Občas ji bylo víc, občas ji bylo míň. Ale pořád tam byla. A já věděla, že tu bude i v poslední kapitole. Vždy mě baví, když poslední věta odkazuje na název příběhu. A i když tady zazní v trochu upraveném překladu... Pořád tady je. Podobně se navíc bude jmenovat i kavárna Eileen a ze všeho nejvíc snad řekl Timmyho post.

Já budu moc ráda, když mi dáte do komentářů vědět, jak se vám konec líbil. A jak se vám líbila celá povídka.

Nebojte se - ještě nejsem úplně ready se s Eileen, Timmym a Barb rozloučit úplně navždy. V plánu mám několik bonusových kapitol, které budou ale kratší, než na jaké jste zvyklé. Abych vás trochu nalákala - podíváme se zpátky do minulosti do doby, kdy bylo Eileen náct a ona se poprvé rozhodla, že vycestuje do Států. Taky mám v plánu se podívat na Barb a její kariéru na sociálních sítích. Ráda bych napsala jednu kapitolu z pohledu Timmyho a taky se trochu zaměřila na vztah Timmyho s Barb. 

Ale o tom všem zase někdy jindy.

Teď už jen poděkování za všechno! Takže - díky moc. Za všechno.

(Svým děkovným proslovem bych se snadno vyrovnala Timmymu, hehe.)