Prosinec 2019

Mít u sebe rodinu v New Yorku byl pocit, který jsem netušila, že ještě někdy zažiju. Máma a Jeremy spali ve starém pokoji Pauline a Timmyho, který Nicole rychle přestavěla. Moji sourozenci se pak mačkali na rozkládací pohovce v obyváku, ale jediný, kdo s tím měl problém, byla Julie. Pauline se na těch pár dní nastěhovala pro změnu na pohovku do našeho malého apartmánu. Problémy, které se zdály neřešitelné, najednou byly tak směšně jednoduché.

Nicole si užívala, že může hostit tolik lidí.

Moje máma propašovala v kufru snad tunu jídla, ale ani ona sama nedokázala vysvětlit, jak se jí to všechno povedlo převézt skrz letištní kontrolu. S Nicole si nadšeně vyměňovaly recepty a tradice, zatímco já svým sourozencům ukazovala krásy New Yorku.

Julii pochopitelně nebavilo se toulat v mínus deseti stupních ulicemi města, toho ale využila Barb, která ji společně s Pauline vzala nakupovat. Když se večer vrátila domů, vypadalo to, že se odstěhuje k mé nejlepší kamarádce a zůstane tam již na pořád. U večeře neustále mluvila o tom, jak Barb to a Barb tamto.

Den před Vánoci se naši rodiče ponořili do víru velkoměsta bez svých dětí a já i Timmy jsme zůstali s mými třemi sourozenci o samotě ve velkém bytě jeho rodičů. Julie sice proklamovala, jak má všechno na háku a že klidně by to všechno zvládla sama, ale já s nimi chtěla strávit co nejvíc času to šlo. Vždy jsem si bolestivě uvědomovala, jak mi chybí, až v momentě, kdy jsem je měla kolem sebe.

V těch okamžicích jsem se sama sebe musela ptát, jestli náhodou už není čas na vlastní děti.

Timmy vypadal s dětmi snad ještě lépe než bez nich a navíc to s nimi vážně uměl. Zatímco četl Jennifer už asi desátou pohádku na dobrou noc, jednou ruku přidržoval Jonathana, který mu lezl po rameni a svým vysokým, dětským hlasem se silným přízvukem četl stejná slova jako on, jen v ozvěně.

Julie pak seděla kousek od toho všeho. V ruce držela telefon a cosi do něj datlovala, svět kolem ní jako kdyby ani neexistoval.

Znovu jsem tedy stočila pohled na své mladší sourozence a Timmyho, který vypadal, že mu došla trpělivost. Zaklapl knížku, což v Jennifer vyvolalo nenávist vůči svému bratrovi. Vztekle ho uhodila sevřenou pěstí a začala mu nadávat. Jonathan si samozřejmě nenechal nic líbit a přes velká Timmyho ramena zaútočil na svou sestru. Timothée je však oba uchopil pod paži, aby je od sebe odtáhl. S oběma se pak zatočil ve vzduchu a jako nějakým kouzlem oba zapomněli na svou nenávist k tomu druhému. Uložil je do postele a Jennifer si mě pak zavolala k nim. Na pohovku jsme se všichni čtyři nevešli a tak jsem zůstala sedět na jejím okraji, zatímco jsem sledovala Timmyho, jak vypráví poslední pohádku, kterou si vymýšlel z patra.

Zatímco se oběma zavírali oči, já nahnala do postele i Julii, od které jsem schytala několik dramatických protočení očí.

Nakonec ale přece jen světlo v pokoji zhaslo a já i Timmy jsme zůstali sedět v předsíni na zemi, protože to bylo jediné místo, kde bylo volno. Ložnice jeho rodičů či dětský pokoj, který se proměnil v ložnici mých rodičů, se nám zdály jako nevhodné, protože jsme respektovali soukromí lidí, kteří nám dali život.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, zatímco jsme se schovali pod jeho velkou bundu. Byli jsme jako dva vyhnanci snažící se přežít v nelítostné krajině. Ve skutečnosti jsme jen seděli na chodbě a čekali na příchod rodičů.

Možná nám bylo přes dvacet, možná nám bylo šest.

„Leen?"

„Hm?"

Zvedla jsem pohled a z jeho očí jsem hned vyčetla tu podivnou něhu, jakou měl v pohledu, když si hrál s Jennifer a Jonathanem. Na prázdno jsem polkla, protože jsem tušila, co přijde dál, jen jsem na to nebyla připravená. Byli jsme spolu dostatečně dlouho na to, abychom začali řešit budoucnost.

„Přemýšlela jsi někdy... o tom?"

„O čem?"

Pokrčil rameny a rukou si zajel do vlasů.

„O tom," pronesl znova s důrazem na zájmeno.

„Pořád nevím, o čem mluvíš."

Dramaticky si povzdechl a otočil se ke mně co nejvíc čelem. Pak mi položil obě ruce na ramena a zatřásl se mnou, dokud jsem se nezačala smát.

„O nás, Leen. O dětech."

A pak jsem se taky hned přestala smát.

„Timmy..."

„Nemusíme se o tom..." Rozmáchl rukama, hlavou se znovu opřel o zeď za jeho zády. Nervózně si hrál s prstenem na své ruce, které hned po tom velkém rozmáchnutí složil do klína. Nedíval se na mě a já se nemusela dívat na něj, abych věděla, jak se tváří.

„Já ještě nechci děti," šeptla jsem potichu. „Jsem ze školy teprve půl roku, mám pocit, že... Chci nejdřív něco prožít."

„Leen," skočil mi do řeči a zase se otočil na mě. Jemně uchopil můj obličej do svých dlaní a tentokrát mu něha doslova vytékala z očí. „Já taky nechci děti hned. Jenom... Jenom bych je chtěl mít s tebou. Někdy. Zítra nebo klidně za deset let."

To jeho vyznání mě div nerozbrečelo. Natáhla jsem se po jeho rtech – ještě nikdy nechutnaly sladčeji než v ten okamžik. Připadala jsem si tak milovaná, jako ještě nikdy předtím. Už mi snad tisíckrát řekl, že mě miluje a každou sekundu mi to dával najevo. Ale tohle bylo něco jiného – byl to slib společné budoucnosti.

---

Vánoce jsme oslavili v rodinném kruhu. Nicole byla nadšená, že je obklopená dětmi, i když Timothée a Pauline obstarávali roli malých dětí obstojně. Po Vánocích jsme oslavili Timmyho narozeniny a k plnému stolu u Chalametů přisedla i Barb s Georgem.

Další dny rychle plynule – ještě před novým rokem moje rodina odletěla zpátky do Irska a já jim musela slíbila, že se brzy ukážu.

Společně s Timmym, Pauline, Barb a snad stovkou dalších lidí jsme oslavili příchod nového roku. Krátce po půlnoci jsem stála na terase a dívala se na ohňostroj, obklopená spoustou opilých mladých lidí.

„Tady jsi." Timothée se ke mně připlížil zezadu, svoje dlouhé ruce omotal kolem mé bundy a přitáhl si mě co nejblíž k sobě.

„Tady jsem," odpověděla jsem mu, pohled stále upřený před sebe.

Ještě předtím, než si opřel bradu o temeno mé hlavy, mě políbil do vlasů.

„Dolar za to, když mi řekneš, co si myslíš."

Pomalu jsem se otočila k němu. Vypadal překvapeně, už jen tím, že jsem na jeho obvyklou výzvu vůbec zareagovala. Byl ale začátek nového roku a to je vždycky příležitost začít znovu. Nebo jinak. Nebo vůbec... začít.

„Chci, aby tento rok byl skvělý."

„Bude."

Zavrtěla jsem hlavou a on se zatvářil zmateně.

„Chci..." Pokrčila jsem rameny a sklopila pohled. Měla jsem pocit, že to prvotní odhodlání, které mě naplnilo během pár minut nového roku zase rychle opustilo moje tělo. On se ale nevzdával, ledovými prsty mě uchopil za špičku brady a zvedl můj pohled tak, abych se zase dívala na něj.

„Řekni mi, co chceš."

„Chci se najít."

Přikývl, ale zůstal mlčet, jako kdyby mi dával šanci to ještě více rozvést.

„Greta... Greta mi říkala, že mám najít svou vášni a být vášnivá. Přemýšlím nad tím už pár týdnů a snažím se přijít na to, co je moje vášeň. Ale s tím přichází další otázky, které mě děsí. Otázky jako... kdo jsem."

„Moje malá Leen." Byla to odpověď stejně jako oslovení. Zavrtala jsem se do jeho hrudníku a až teď si uvědomila, že tady stojí jen ve svetru, zatímco já mám na sobě zimní kabát. Byla mi zima i tak a on musel mrznout.

„Timmy, já..."

„Pšt," umlčel mě zasyčením. Snad aby se ujistil, zlehka přitiskl svoje rty na ty moje. Ve vteřině jsem se vyhoupla na špičky, ve snaze být mu co nejblíž. Zapomněla jsem, že nejsme na terase sami, ale v ten okamžik mi to bylo úplně jedno. V tom polibku bylo schováno mnoho a každým dalším okamžikem jsem měla pocit, že se ztrácím a znovu nacházím.

Když se naše rty zase rozpojily, oba jsem se lačně nadechli. Vlasy mu trčely na všechny strany, jak jsem do nich zajížděla prsty. V očích mu jiskřilo – chtěl víc stejně jako já.

„Miluju tě, Timmy."

„Už nic dalšího neříkej," zašeptal mi, zatímco mě pevně svíral v náručí, snad jako kdyby se bál, že zmizím každou chvíli. Jeho ledový dech mě studil na tváři.

„Nechtěla jsem nic dalšího říct."

„Vždycky je nějaké ale."

„Není, Timmy, není. Mezi námi nikdy žádné ale není a nebude."

Narovnal se, v očích zdánlivě nečitelný výraz. Směska něhy, lásky, překvapení. A spousta dalších emocí.

Usmála jsem se na něj a on mi ten úsměv oplatil.

„Pojď se schovat, než mi zmrzneš."

---

Prvních pár dní v lednu jsem strávila přemýšlením.

V hlavě mi pořád hrála ta ohraná písnička – nový rok, nová já. Za tím vším však rezonovala hlavě Gretina slova o hledání vášně. Každý den jsem v ruce držela svou knihu básní, kterou jsem začala psát krátce po svém příjezdu do Států a pokračovala jsem v ní i po konci studia, ale byly to už úplně jiné básně.

Psala jsem vždycky, ale nikdy jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Když jsem se ale přestěhovala do Ameriky, potřebovala jsem ze sebe dostat to všechno, co mě trápilo. A básně se zdály být ideálním prostředkem.

Byly to básně o osamělosti, o nenaplněných snech, o rodině. Bylo to o mých pocitech, o mě samotné. V těch verších bylo schováno mnoho a mě vždy děsilo, že by je měl vidět či číst někdo další. 

Básně pro mě vždy byly způsobem, jak utéct z reality všedních dnů.

Utápěla jsem v nich všechny svoje strachy.

Byly tak osobní.

Ale zároveň...

Byly mou vášní.

Nalistovala jsem tu ze dne, kdy jsem potkala Timmyho. Prsty jsem zkoumala slova napsané v rychlosti. Inkoust už sice dávno zaschl, ale já i tak měla strach, abych ho nerozmazala. Opatrně, bříškem ukazováčku, jsem přejížděla po smyčkách jednotlivých písmen, i těch přeškrtnutých. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby to slova někdo četl. Byly to jen tři řádky, psané volným rýmem, bez většího smyslu.

Kdybys byl ještě hezčí

Slunce by porušilo fyzikální zákony

a rozběhlo se za tebou*

Otočila jsem na další stránku.

A na další.

A další.

Zastavila jsem se až u další básně, kterou jsem napsala po našem prvním milování. Tehdy jsem si nebyla jistá, jestli to bylo správné. Jestli jsem nejednala moc unáhleně. Jestli jsem neměla ještě počkat. Připadala jsem si jako lehká dívka a ten pocit ve mně narůstal pokaždé, když jsem přiběhla, když měl zrovna chvíli času.

Jenže...

Ta slova, které jsem napsala, hovořila o něčem jiném. Dokázala říct něco, co jsem si uvědomila až mnohem později.

Tvůj hlas

je jako volání podzimu

stačí když mě pozdravíš

a rázem jsem nahá jako strom bez listí*

Další a další slova, poskládána tak, aby vyjádřila moje pocity.

S příchodem Timmyho do mého života začaly být mnohem veselejší. Už nepůsobily tak odevzdaně, tak zničeně. Byla tam naděje.

A láska.

Láska poskládána do slov. Opatrně, pečlivě.

Slova, co jsem nedokázala říct nahlas, schovaná na stránkách sešitu.

Půjdu za tebou i kdybych měla jít pěšky celé týdny

když je mi nejhůř myslím na to

co budu dělat když nastane apokalypsa

a všechny lety budou zrušeny

mám spoustu času na přemýšlení

spoustu prázdných míst

ale nikoho důvěrně blízkého

kdo by je zaplnil

připadám si jako bych uvízla na vlakovém nádraží

čekám a čekám

na ten spoj který jede do tvé stanice

tady u nás ještě svítí měsíc

ale tam u vás už nemilosrdně pálí slunce

možná jsme se kdysi potkali

v půli cesty

hleděli na stejné nebe

ale teď jsme každý jinde

a i když se snažím žít přítomností

bez tebe

je všechno jen napůl*

A poslední báseň.

Stará jen pár dní.

Napsala jsem ji ještě ten večer, kdy jsme hlídali mé sourozence. Zatímco byl ve sprše, potřebovala jsem ze sebe vypsat všechny pocity, které ve mě zanechaly jeho slova.

Dnes ráno

jsem řekla květinám

co všechno pro tebe udělám

a ony rozkvetly*

Přitiskla jsem si popsaný sešit na hrudník a snažila se potlačit slzy. Nalistovala jsem jednu z těch básní, tu o loučení a nacházení. Po špičkách jsem se přemístila do vedlejšího pokoje, kde seděl Timothée. Na uších měl nasazená sluchátka, v ruce ovladač a před sebou rozehranou hru. Vedle něj ležel rozečtený scénář k divadelní hře, který šel studovat.

Když si mě všiml, pauznul hru.

„Všechno v pořádku?"

„Chci, aby sis něco přečetl."

Natáhla jsem k němu svůj sešit a on si ho opatrně vzal, snad jako kdyby věděl, že mu do rukou dávám svoje srdce.

„Co to je?"

„Moje básničky."

„Je to krásné, Leen."

Přikývla jsem a posadila jsem se vedle něj. Listoval sešitem, zatímco já se tiskla k němu. Po pár básních mi položil ruku kolem ramen, aby si mě přivinul k sobě tak těsno, jak to jen šlo.

Nic neříkal a já ho jen tiše sledovala.

„Tohle je ono," špitla jsem do ticha mezi námi, které bylo přerušované jen občasným převrácením stránky.

„Co?"

„Moje vášeň, Timmy."

Místo odpovědi mě zlehka líbnul na tvář.

„Chci je vydat."

* Citované básně jsou od Rupi Kaur z její sbírky Květy slunce. Psáno přepisem bez čárek mezi větami.

Tahle kapitola je tak sladká, že snadno aspiruje mezi ty nejsladší v celé povídce. Ale tak nějak... To muselo být - sorry not sorry. Eileen pokračuje v hledání sama sebe a zdá se, že si Gretina slova vážně vzala k srdci a vydává se na dlouhou cestu s nejistým výsledkem. 

Ale o tom - o tom zase příště.