Únor 2019

Po zbytek ledna probíhala sezóna udělování filmových cen. Timothée cestoval z jednoho pobřeží na druhé, do Evropy a zase zpátky. Mimo Oscarů byl letos, podobně jako minulý rok, nominován snad na každou velkou cenu. Jeho obličej se na mě usmíval z televizních rozhovorů, bulvárních článků a internetových stránek.

A já konečně nastoupila na stáž.

Ve škole mě čekal poslední předmět, který jsem zvládla absolvovat i během stáže a můj velký sen o konci vysoké školy byl zase o trochu blíž.

Stáž v jednom malém nakladatelství mi domluvil Marc. Na jedné společné večeři u Chalametů jsem se zmínila o svých problémech a Marc, který celý život pracoval jako novinář na volné noze, prohodil pár slovíček s pár známými a najednou jsem měla něco, o co jsem se sama pokoušela několik dlouhých měsíců.

Nemohla jsem se z toho upřímně radovat, i když jsem chtěla.

Byla jsem Marcovi vděčná, opravdu byla, ale část mého já ho za to naprosto iracionálně nesnášela. Chtěla jsem všeho dosáhnout sama, i kdyby to znamenalo, že stokrát spadnu a potluču se. Ale najednou tady byl někdo, kdo mi nabízel pomocnou ruku, o kterou jsem vůbec nestála. Poraženě jsem ji musela přijmout, stejně jako jsem musela přijmout fakt, že bez jeho pomoci bych možná žádnou stáž nikdy nezískala.

A tak zatímco Timothée dával rozhovory, oblékal značkové obleky a usmíval se do kamer, já každé ráno vstávala velmi brzo, oblékla se do svého oblečení za pár dolarů a jela na stáž, za kterou jsem ani nedostala zaplaceno.

---

Leden se rychle přehoupl do února.

Bylo sobotní ráno a já seděla v kuchyni, oblečená jen do pyžama, přes které jsem měla přehozený teplý svetr, který ani nebyl můj. Timothée se v noci vrátil z Paříže a já se chystala za ním. Jenže jako první jsem si chtěla dopřát ranní kávu a pořádnou snídani.

Houpala jsem nohama několik centimetrů nad zemí a upíjela toho kouzelného moku, když se otevřely dveře od pokoje Barb. Automaticky jsem zvedla pohled od telefonu, ale místo své nejlepší kamarádky byl přede mnou úplně nahý muž, který byl zjevně stejně překvapený jako já.

Jako první se zachoval racionálně on a snažil se zakrýt alespoň rukama. Za to já na něj bezostyšně dál koukala s pusou otevřenou, jako kdybych poprvé v životě viděla nahého muže. Celé to trvalo sotva pár sekund, než se ve dveřích od pokoje zjevila i Barb, podobně nahá jako její návštěvník. Na rozdíl od nás dvou se hned rozesmála, zatáhla muže zpátky do pokoje a směrem ke mně zahuhlala rychlou omluvu.

Až třísknutí dveří od jejího pokoje mě přivedlo zpět do reality a já konečně zavřela pusu.

Ještě chvíli jsem se dívala na zavřené dveře, než jsem se snad jen silou vůle přinutila otočit. Vedle hrnku kávy jsem položila telefon, který jsem celou dobu svírala v ruce a snažila se pochopit, co se to právě stalo.

Od rozchodu s Williamem se Barb zklidnila. Nemluvila o žádném muži, a já měla pocit, jako kdyby na ně úplně zapomněla. Po každém večírku se vždy vrátila domů a sama. Ale ani před Williamem nikdy neudělala to, co dnes. Že by si do našeho bytu někoho pozvala a já o tom nevěděla. Když se vracela domů s někým, vždy mi dala vědět alespoň zprávou.

Z myšlenek mě vytrhl Barbřin hlas a já sebou překvapeně cukla.

„Eileen, nevěděla jsem, že budeš doma!" Začala hned mluvit a přitom připravovat kávu pro sebe i svou návštěvu. Už byla oblečená a vlasy měla vyčesané do vysokého culíku.

Chtěla jsem něco říct, ale vlastně jsem nevěděla co. Barb tak pokračovala sama od sebe dál, tím svým veselým a štěbetavým tónem, jakým uměla mluvit jen ona.

„Jsi říkala, že Timmy se vrací z Francie, tak jsem si myslela, že budeš u něj. Jinak bych ti dala samozřejmě vědět."

Z nějakého důvodu se mi vůbec nelíbilo to, co právě říkala.

Vůbec jsem nevěděla, že budeš doma. Jinak bych ti dala vědět.

Najednou jsem si připadala úplně dětinsky zraněná.

Kolik tu měla mužů, když jsem přespávala u Timmyho?

Neměla jsem žádné právo se na ni zlobit.

Ale zloba byla to jediné, co jsem v daný moment cítila. Beze slov jsem se zvedla a odešla do svého pokoje. Zmatený výraz v pohledu Barb jsem si mohla jen představovat, protože než jsem se převlékla, byla už z kuchyně pryč.

---

Po zbytek dne jsem se toulala městem.

Byla jsem naštvaná na Barb, na Timmyho, sama na sebe a na všechno ostatní. Timothée mi neodpovídal na zprávy a zbytek mého racionální já věděl, že to je proto, že spí, ale moje iracionální já rozzlobené na všechno, to nedokázalo pochopit.

Od Barb jsem pro změnu měla desítku zmeškaných hovorů a zpráv. Nejdřív se mi snažila omluvit, ale když jsem pokračovala v tom okatém ignorování, přišla mi poslední zpráva, napsaná agresivním tónem, bez jakékoliv zmínce o omluvě. Barb v ní trvala na tom, že neudělala žádnou chybu, že se chovám jako malý a rozmazlený fracek a že nechápe, proč vůbec ztrácí čas nějakýma omluvami, když jsem to já, kdo by se měl omlouvat.

Vztekle jsem hodila telefon do batohu a nasedla na metro. Nechala jsem se unášet podzemním vlakem a úplně automaticky vystoupila na Manhattanu, jen pár metrů od místa, kde bydlel Timothée.

Zůstala jsem chvíli stát před jeho domem, hlavu zakloněnou a pohled upřený někam nad sebe. Byla jsem pořád naštvaná, ale víc než na všechny kolem sebe jsem byla naštvaná sama na sebe. Neměla jsem kam jít a skončila jsem tady, stejně jako vždy. Se slzami v očích jsem vklouzla do budovy, rychle pozdravila vrátného a výtahem vyjela nahoru. Potichu jsem odemknula, zula si boty a vklouzla do postele, kde spal.

Když se postel prohnula pod mou váhou otevřel oči a na tváři se mu okamžitě rozlil úsměv.

„Kolik je hodin?" zamumlal rozespale ale já se místo odpovědi rozplácla do postele. Téměř okamžitě si mě stáhl do objetí a znovu usnul, jako kdyby nikdy nebyl vzhůru. Já se nechala chvíli ukolébat jeho klidným oddechováním a snažila se přesvědčit sama sebe o tom, že je všechno v pořádku. Ale někde uvnitř sebe jsem věděla, že není.

A nejhorší na tom všem bylo to, že jsem nedokázala říct, co přesně je v nepořádku.

---

Protože ani jeden z nás nedokázal určit, kdy bychom měli oslavit první výročí našeho vztahu, rozhodli jsme se, že to oslavíme na Valentýna. Nedokázali jsme se shodnout, jestli jsme spolu od toho dne, kdy mě v opilosti poprvé políbil, nebo ode dne, kdy jsem se poprvé nechala přemluvit a strávila s ním noc. Nebo jestli jsme spolu ode dne, kdy se přeřekl v celostátním vysílání.

Já nebyla příliš velký romantik, nepotřebovala jsem oslavovat naši lásku velkými gesty. Ale on na tom trval. A protože všechny ty události byly až příliš blízko Valentýnu, prostě jsme se rozhodli, že budeme první (a mnoho dalších) výročí slavit právě v ten den.

Sezóna filmových cen už skončila a on tak znovu trávil víc času v New Yorku, než na kolik jsem byla zvyklá. Už od listopadu létal do Francie, kde natáčel nový film, The French Dispatch, ale protože to nebyla hlavní role, netrávil na natáčení celé tři měsíce. Od března pak měl odletět do Maďarka, kde ho čekalo další natáčení.

Snažila jsem se na to nemyslet a ani jeden z nás o tom nemluvil, stejně jako vždy.

Kromě Maďarska se Dune mělo natáčet v Jordánsku a Norsku a já jsem věděla, že je to úplně jiná role, než jaké do teď hrál. Čekalo ho těžké natáčení uprostřed jordánských pouští a ani jeden z nás si nedokázal představit, jaké to bude. Nedokázala jsem si představit, že kromě pěti měsíců bez něj se tentokrát budu muset strachovat i o to, jestli se vrátí v pořádku domů.

Všechno to viselo mezi námi a oba jsme svoje obavy dokázaly skvěle skrývat.

Já se trápila v nakladatelství.

Práce, která ze začátku vypadala skvěle, se pomalu proměnila v noční můru. Šéf po mě šlapal jak jen mohl a ostatní kolegyně si tiše šeptaly za mými zády o mé protekci. Pracovala jsem víc než všichni ostatní, ale stejně to nikdy nestačilo. Vracela jsem se domů s pláčem a těšila jsem se dne, kdy stáž skončí.

Ve volnu jsem psala závěrečnou práci a učila se na poslední zkoušku.

Ale pro ten jeden den jsem se rozhodla zapomenout na to všechno, co mě trápí a na to všechno, čeho jsem se tak strašně bála.

Ten den jsem byla jenom já a on.

Teď.

A tady.

---

Někdy v té tobě mi taky Barb představila George, jejího nového přítele. Naše první setkání bylo poněkud trapné, zahrnovalo odhalené genitálie a nemístné zírání. To druhé bylo o něco lepší, pořád mezi námi ale panovalo trapno.

George byl starší než Barb. Ne o pár let, ale o celou desítku. Táhlo mu na Kristova léta, ve vlasech se mu začaly dělat první šediny. George byl na první pohled úplně jiný, než všichni její předchozí kluci. Barb vedle něj zářila, ale zářila vedle něj úplně jinak. Nebyla do něj slepě zamilovaná, stejně jako vždy. Nebyla jsem si jistá, co je důvodem té změny. Jestli je to jeho věk nebo její zkušenost s Williamem. Byla šťastná, byla opravdu šťastná a já neměla jediný důvod jí to štěstí kazit.

Naopak.

Přála jsem jí to.

Přála jsem jí to víc než cokoliv jiného na světě.

---

Koncem února jsem oslavila další narozeniny a ke štěstí mi to rozhodně nepřidalo.

Najednou jsem si připadala stará.

Bylo mi dvaadvacet, blížil se konec školy. Nevěděla jsem, co budu dělat po škole, nevěděla jsem, kde vezmu peníze na další nájem. Nevěděla jsem, kdo jsem a co od života chci. Jedinou proměnlivou jistotu v mém životě představoval Timothée.

Ale zároveň... Bylo víc dní, kdy tu nebyl, než kdy tu byl.

Neslyšel mě v noci plakat, protože byl zrovna na natáčení.

Ta neviditelná propast mezi námi se každý den zvětšovala a já nedokázala říct proč. A hlavně jsem si nebyla jistá, jestli ji taky vidí.

Občas jsem měla totiž pocit, že je jen v mé hlavě.

Byla jsem tak strašně tvrdohlavá, všeho jsem chtěla dosáhnout sama. Nedokázala jsem si říct o pomoc, ani v momentě, kdy jsem ji potřebovala. Nesnášela jsem se za to, že jsem si nedokázala sehnat stáž sama. Trestala jsem se každý den tím, že jsem se do ní stále vracela. Ničil mě každý den v tom toxickém prostředí a díky hodinám navíc, které jsem nemusela brát, jsem neměla čas chodit do kavárny a vydělávat peníze.

Našetřené dolary na mém účtu rychle mizely.

Nemohla jsem poprosit mámu, aby mi půjčila.

Stále se na mě zlobila kvůli tomu, co jsem řekla o Vánocích, a kdybych ji poprosila o peníze, bylo by to jen další přiznání mého neskutečného selhání.

Navíc zbývalo už jen pár posledních měsíců a já odmítala selhání. Vydat se studovat do Ameriky byl můj velký sen, který mi všichni vymlouvali a já jim celou dobu svou zarputilostí dokazovala, jak moc se mýlili.

Nikdo nesměl vědět, že potřebuju pomoc.

Nikdo.

A tak jsem se dál trápila uvnitř sebe, chodila do práce, kterou jsem nesnášela a na všechny kolem sebe se usmívala tím falešným úsměvem. Brzy jsem si té přetvářce zvykla a ten falešný úsměv se stal neodmyslitelnou součástí mě samotné.

Stejně jako všechny ty večery, kdy jsem brečela doma do polštáře.

---

„Přiletíš za mnou?" zeptal se mě den předtím, než měl odletěl do Maďarska. Leželi jsme vedle sebe na jeho velké posteli a já už téměř spala. Jeho dotaz mě probral a já se nechápavě otočila jeho směrem.

„Co?"

„Vůbec... Vůbec jsme neřešili, kdy se uvidíme."

Na okamžik jsem zazmatkovala, protože jsem netušila, co bych měla říct.

„Tak přijedeš?" zašeptal potichu, jako kdyby měl na krajíčku.

Pomalu jsem se posadila a on udělal to stejné na druhé straně postele.

„Leen."

Pořád jsem mlčela.

Cítila jsem na sobě jeho pohled, i když byla v pokoji tma.

„Co se to s tebou děje, miláčku?"

Nikdy mi neříkal miláčku. Vždy jsem byla Leen, jeho Leen.

Nevím, proč jsem na to slovo zareagovala tak, jak jsem zareagovala. Nahlas jsem se rozvzlykala a mezi vzlyky ze sebe dostala odpověď na jeho první otázku.

„Ne-mám-pe-ní-ze."

Neviděla jsem, jak se zatvářil.

„A to je všechno? Víš, že ti vždycky rád půjčím."

„Ne!" Ohradila jsem se zprudka a na okamžik i zapomněla, že vlastně brečím. Setřela jsem si slzy z obličeje a pronesla stejně zarputile, jako vždycky. „Chci to zvládnout sama. Musím to zvládnout sama."

„Ale Leen... Ty přece nejsi sama."

Měla jsem pocit, jako kdyby do mě udeřil blesk.

Slzy mi tekly z očí, stejně jako sopel z nosu. Zůstala jsem sedět na místě, a snažila se pochopit, co mi tím chtěl říct.

Nejsem sama.

Nebyla to žádná velká převratná novinka, nic co bych už předtím nevěděla.

Byla jsem z velké rodiny, měla jsem spoustu sourozenců.

Měla jsem Barb.

Měla jsem Timmyho.

A i přes to všechno – i přes to všechno, jsem pořád věřila, že jsem sama.

Že všechno musím zvládnout sama.

Odjela jsem přes půl světa, jen abych všem dokázala, jak všechno zvládnu sama.

„Leen?"

Zůstala jsem mlčet a poslepu se natáhla po jeho objetí. Ucítila jsem, jak se postel prohnula pod jeho váhou, staré pružiny v matraci nepatrně zavrzaly a než jsem se stihla nadechnout, jeho velké paže se objaly kolem mého malého pasu.

Připadala jsem si malá, mnohem menší než jsem ve skutečnosti byla.

Objímala jsem ho pevně, obličej zabořený v jeho hrudníku. Vzlykala jsem potichu a beze slov se dívala, jak se moje slzy rozlévají po jeho triku. On mě hladil po vlasech, po zádech, trpělivě a bez jakýchkoliv výhrad, stejně jako vždy. Cítila jsem z těch dotyků jeho lásku a když se mě jeho prsty dotýkala, chtělo se mi brečet víc a víc.

„Omlouvám se," dostala jsem nakonec ze sebe.

„Neomlouvej se."

„Ale..."

„Eileen," řekl moje jméno a z jeho úst to znělo jako něco úplně cizího. „Moje malá Leen, neomlouvej se, prosím."

Kdyby mi ještě zbyly nějaké slzy, po těch slovech bych se znovu rozbrečela. A tak jsem zůstala mlčet, protože jsem nevěděla, co jiného říct.

„Co se děje?"

„Všechno," šeptla jsem potichu.

„Všechno?"

Opatrně jsem přikývla. Zlehka mě políbil do vlasů a já se přitom dotyku zavrtala ještě hlouběji do jeho objetí. Netlačil na mě, abych začala mluvit. Nikdy na mě netlačil a já si za tu dobu společného vztahu začínala pomalu myslet, že to ani neumí.

Nevěděla jsem co říct, kde začít.

Jak to všechno ze sebe dostat.

A ani to, jestli to chci ze sebe dostat.

Seděli jsme v tichosti, ve tmě. Dvě obnažené duše, vzájemně propletené. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a ten pravidelný zvuk mě podivným způsobem uklidňoval.

Po několika minutách, nebo možná po několika hodinách, jsem začala mluvit.

„Je mi dvaadvacet a... Nic jsem v životě nedokázala. Za chvíli budu končit školu, ale za chvíli budu taky na účtu v mínusu. Nemám nic našetřeno, a už dva měsíce chodím každý den ráno do práce, kterou nesnáším a navíc za ni nedostávám zaplaceno. Nemám peníze na další nájem, nemám peníze na letenku do Evropy. Nevím, co chci v životě dělat dál, ale nemám čas ani peníze na to, abych to mohla zjistit. Nevím, jestli rozhodnutí odjet do Ameriky a zůstat tady je to správné. Nevím, co bych dělala, kdybych se měla vrátit domů."

Už jsem zase vzlykala.

Tiskl mě k sobě, ale mlčel.

„Podívej se na sebe!"

Jako v hysterii jsem se od něj odtrhla a začala jsem křičet. Viděla jsem zmatený pohled v jeho očích. Děsila jsem ho a děsila jsem i sama sebe. Ale jakmile se ten vodopád slov jednou spustil, nedokázala jsem ho zastavit.

„Nejsi o tolik starší než já, Timothée, ale tvůj život není takový nepořádek jako ten můj. Dosáhl jsi věcí, po kterých lidé touží celý život. Nabídky se ti samy sypou pod ruce, můžeš si vybírat ve kterém dalším filmovém trháku budeš hrát. Cestuješ po celém světě a lidé tě všude znají. Jsi celebrita, byl jsi nominovaný na Oscara, do prdele! A v kolika letech?"

Křičela jsem, úplně hystericky jsem křičela.

„Leen."

„Jak někdo jako ty může být s někým jako jsem já? Když ani já nedokážu být sama se sebou?"

„Leen."

„Ne!"

Natáhla jsem ruce před sebe, jako kdybych ho tím prostým gestem dokázala zastavit. On mě ale pevně chytl za zápěstí. Sykla jsem bolestí, ale díky tomu chmatu jsem se nemohla bránit. Držel mi ruce dole, a svým tělem mě zatlačit na stěnu za mými zády. V očích se mu leskly slzy a já ho poprvé v životě viděla zraněného.

„Leen."

„Pusť mě."

„Leen."

Opakoval moje jméno, jako kdyby to byla nějaká mantra.

„Pusť mě!"

„Nech toho, Leen!"

Když zakřičel, měla jsem pocit, že to musí slyšet celý Manhattan. Ve stejný moment mě pustil, ale zůstal stát v nebezpečné blízkosti. Nehýbala jsem se, mlčela jsem.

„Slyšíš se, co říkáš? Proč to říkáš?"

„Protože to je pravda."

„Není."

„Ale je."

„Leen, no tak."

„Timmy, no tak."

Rozhodil rukama a na okamžik se otočil ke mně zády. Rychlým pohybem si musel setřít slzy, nebo jsem si to alespoň myslela. Možná jen potřeboval dech, aby mohl pokračovat.

„Zítra nikam nepojedu."

„Cože?"

„Nenechám tě tady v tomhle stavu."

Nevěděla jsem co říct.

Můj mozek křičel, ať po něm plivnu nějaký argument o tom, že by měl odjet.

Že mi nic není.

Že to zvládnu.

Sama.

Ale moje tělo...

Moje tělo zoufale křičelo.

Že to nezvládne.

Ne bez něj.

S dalším přívalem vzlyků jsem se zhroutila do jeho náruče, která na mě celou dobu čekala. Tiskla jsem se k němu, brečela jsem, vzlykala jsem. Zhroutila jsem se, úplně jsem se v jeho náruči rozložila. Na tisíc kousků a ještě víc.

Jediné, co jsem v ten okamžik věděla, že jediný, kdo mě zvládne složit znovu dohromady, je on.

Neděle = nové kapitoly je třeba. 

Po několika cukrových kapitolách o ničem se zase trochu posouváme v ději, i když ne zrovna veselým směrem. Některým z vás možná přijde chování Eileen "trochu" přehnané (a já budu moc ráda, když mi dáte v komentářích vědět, co si o něm myslíte), ale... Eileen určitě není žádná drsňačka a prostě se toho na ni zesypalo až příliš. A protože si neumí říct o pomoc a žije v nějakém fantasmagorickém světě, kdy všechno zvládne sama, prostě... se ji najednou všechno sype pod rukama, aniž by sama chtěla.

Já celou dobu tvrdím, že tahle povídka je hodně o hledání sama sebe a Eileen je prostě... pořádně ztracená. 

No a po hořkém konci jsem si pro vás připravila zase vícero "socek", které snad aspoň trochu ocukrují tuhle neveselou kapitolu. 

Díky všem za přečtení, za hlasy a za komentáře. 

Pac a pusu, uvidíme se u další kapitoly.