Říjen 2017

Ve čtvrtek jsem měla jen jednu dopolední hodinu a pak volno, než mi začala odpolední směna v kavárně. Ten volný čas jsem normálně využívala procházením po městě, rozjímáním nad světem a hlubokými úvahami nad životem.

Jenže dneska klesla teplota téměř k deseti stupňům a venku celý den pršelo. Místo dlouhých procházek jsem proto vyběhla z kampusu do podzemky, svezla se jednu zastávku, a o několik kilometrů dál se zase rozběhla, tentokrát do kavárny, kde jsem pracovala. Mokrý kabát jsem si schovala do skříňky a posadila se k poslednímu volnému stolu.

Jane, moje kolegyně u mě byla ve vteřině, co jsem se usadila, a já si kromě kávy objednala i sendvič, který jsem měla v plánu sníst místo oběda. Kvůli tomu, že kavárna byla plná, trvalo pár minut, než mi Jane objednávku donesla, ale to mi absolutně nevadilo. Z batohu jsem mezitím vytáhla svoje poznámky z přednášky a knihu, kterou jsme měli číst na seminář klasické anglické literatury.

Posilněná prvními doušky kávy jsem se pustila do podtrhávání svých vlastních poznámek a z nich plynule přešla ke sbírkám anglické literatury.

Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo, když mě ze čtení vyrušil neznámý hlas.

„Můžu si přisednout?"

Zvedla jsem oči od knihy, otrávená tím, že mě někdo ruší při čtení. V rychlosti jsem se rozhlédla kolem sebe, jen abych se ujistila, že židle naproti mně je opravdu jediné volné místo v celé kavárně a po chvíli, která byla trapně dlouhá, jsem nakonec přikývla.

„Nebudu rušit při čtení," pokračoval hlas, i když jsem sklopila zrak ke klasickým básníků a to co se dělo, byl přesný opak toho prohlášení.

„Však v pohodě, vidím, že je všude jinde plno," řekla jsem s hraným úsměvem, zatímco jsem znovu odložila knihu, kterou jsem držela v ruce. Tentokrát jsem ale do ní vložila záložku, jemně ji odsunula stranou a dopila zbytek teď už studené kávy. Z batohu jsem vytáhla telefon, abych zkontrolovala čas a pak se pustila do bezvýznamného brouzdání internetem, zatímco jsem snažila nenápadně prohlédnout svého nového společníka.

„Mají tady dobrou kávu?"

Znovu jsem zaslechla jeho hlas.

„Tu nejlepší," ujistila jsem ho a telefon položila na knihu. Usmála jsem se a chtěla něco dodat, ale to už u nás znovu byla Jane. Objednala jsem si další hrnek kávy, zatímco mladík přede mnou, podivně schovaný za nabídkou kávy, si objednal latté.

Když Jane odešla, složil lístek na stůl a zadíval se na mě.

„Nevím, jestli bych latté nazvala jako kávu."

„Samozvaná odbornice?"

Usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou. Rukou jsem přitom ukázala směrem k baru. „Pracuju tady."

„Ach. Takže opravdová odbornice."

Pokrčila jsem rameny. „To ty ses zeptal, jestli tady mají dobrou kávu."

„Začátečnická chyba," přiznal poraženě a pohledem zatěkal ke knížce, kterou jsem měla položenou na stole. „Měl jsem se zeptat, co čteš. To bych měl asi větší šanci."

Nakrčila jsem obočí a nervózně jsem se zasmála. Z dálky se k nám blížila Jane s mým i jeho hrnkem. Protože kavárna byla pořád plná, jen je rychle odložila na kraj stolku a zase rychle pospíchala pryč.

„Větší šanci?"

Pokud jde vyzývavě povytáhnout obočí, tak přesně to udělal. A k tomu se zakřenil.

Vážně.

Zakřenil.

Protože mě nenapadá žádné jiné slovo, kterým bych mohla popsat ten úšklebek na jeho tváři.

A s tím úšklebkem na tváři zůstal mlčet, místo toho si do svého latté začal sypat jednu lžičku cukru za druhou.

„Co s tím děláš?" zeptala jsem se ho.

„S čím?"

„S tím cukrem."

„Chci si osladit kávu?" zeptal se nechápavě.

„Mě to přijde spíš jako snaha vyvolat si cukrovku."

Krátce se zasmál a nadechoval se k nějaké obhajobě, ale já mu rychle skočila do řeči.

„A navíc – do kávy cukr nepatří."

„Ale není káva hořká?"

Přikývla jsem a jeho směrem podstrčila svoje doppio. Bez mléka. Bez cukru.

„Neznáme se ani deset minut a už chceš, abychom si vyměnili sliny?"

Nervózně jsem se zasmála a hrníček zase rychle stáhla k sobě. Cítila jsem, jak rychle rudnu, ale věděla jsem, že nemám žádnou možnost, jak červené skvrny na svých tvářích zamaskovat.

Samozřejmě, že si toho hned všiml.

A když jsem se snažila odsunout svůj hrníček z jeho dosahu, natáhl se po něm. S nedůvěrou v očích ho zvedl, a krátce upil. Jeho obličej se hned zkřivil znechucením, hrnek položil zpátky na podtácek a posunul ho směrem ke mně tak rychle, že se část z něj vylila.

„Fuj."

Neudržela jsem se a musela jsem se nahlas zasmát.

„Tak chutná opravdová káva," poučila jsem se ho s tak vážným výrazem ve tváři, jak jsem zvládla.

„To teda ne."

„To teda jo."

„Káva bez cukru a bez mléka není káva."

„To je běžný omyl," nasadila jsem svůj profesorský tón hlasu. „Ale ve skutečnosti je to přesně obráceně. Káva s cukrem a mlékem není kávou."

„Ale aspoň se to dá pít."

„Tohle se dá pít taky." A na důkaz svých slov jsem vypila zbytek nevylitého obsahu svého hrníčku. Prázdný hrnek jsem pak lehce posunula směrem k němu, aby viděl, že je skutečně prázdný.

V dramatickém gestu zalapal po dechu a nevěřícně zakroutil hlavou. Potom zagestikuloval nad svým latté a přisunul ho k mému prázdnému hrnku. „Tohle je káva," informoval mě a rychle pokračoval, abych mu náhodou neskočila do řeči. „Obsahuje to kofein? Ano. Chutná to dobře? Ano? Mám to vypité během deseti sekund? Ne. Otázkou tedy zůstává – kdo je skutečným vítězem této debaty? Ty bez kávy nebo já s kávou?"

„To, co piješ, není kávou."

„A co tedy podle tebe definuje kávu?" zeptal se s předstíraným zájmem, zatímco konečně upil své přeslazené parodie.

Nahlas jsem povzdechla a popadla telefon, ze kterého jsem začala číst definici kávy z odkazu na wikipedii. Nechal mě přečíst celou stránku. Já se několikrát odmlčela, abych zkontrolovala, jestli mě poslouchá, ale celou dobu seděl, se zaujatým výrazem mě poslouchal a přitom upíjel svoji verzi kávy.

Promluvil, až když jsem dočetla a odložila telefon zase na stranu.

„Nikde se tam nepíše, že když do kávy nasypeš cukr a zaliješ to mlékem, přestane ten nápoj být kávou."

Na oko jsem se zamračila.

„Ale mělo by."

„Ale nepíše."

Rozmáchla jsem se rukama, chtěla jsem říct něco dalšího, ale měla jsem pocit, že mi došly všechny argumenty. „Tohle kolo jsi vyhrál," přiznala jsem poraženecky.

„To bylo překvapivě jednoduché."

„Nemá cenu vést tuhle debatu s člověkem, který není zamilovaný do kávy!"

„A kolik hrnků kávy je potřeba, abych se do ní zamiloval?"

„Stačí jich pár," ujistila jsem ho s úsměvem.

Z ničeho nic natáhl ruku směrem ke mně. S nechápavým výrazem jsem mu podala tu svoji a on mi s ní potřásl.

„Timothée."

„Eileen."

---

Po vzájemném představení jsme si povídali ještě několik dlouhých desítek minut, než jsem musela do práce. Rozloučili jsme se a já si na konci směny uvědomila, že jsme si nevyměnili žádný kontakt. Cestou domů jsem se snažila dostat z hlavy jeho úsměv a po příchodu domů jsem sotva pozdravila Barb a zmizela jsem ve svém pokoji, naštvaná sama na sebe.

Další směnu jsem měla až v úterý.

Nevím, proč jsem se do práce tak těšila a nevím, proč jsem doufala, že bych měla u některého ze svých kolegů nějaký vzkaz třeba s telefonním číslem. Nic z toho se nestalo, a já pak celý zbytek dne obsluhovala s těžkým srdcem, zase jednou naštvaná sama na sebe a na svou naivitu.

Dny pomalu plynuly a já jeho úsměv pomalu dostávala z hlavy.

Chodila jsem do školy a chodila jsem do práce. Volný čas jsem trávila na procházkách a s Barb, která se dostávala z dalšího svého složitého vztahu, který trval sotva pár týdnů. Po večerech jsme spolu brečely nad romantickými filmy, jedly popcorn a nadávaly na život.

Uplynul téměř další měsíc, než jsem ho potkala znovu.

Téměř jsem na to setkání zapomněla.

Seděla jsem na stejném místě a měla jen pár minut do začátku své směny. Rychle jsem se snažila dočíst posledních pár stránek knihy, na kterou jsem měla napsat recenzi do příštího týdne, když si ke mně přisedl.

Zvedla jsem oči od písmenek a on se zeširoka zazubil.

„Jsem připravený na další lekci, paní učitelko."

---

---

Nová kapitola nového příběhu. Woohoo. 

Ironií celé knihy je fakt, že kávu nepiju a kávě nerozumím. Usilovně ale googlím, tak snad jsem se nedopustila nějakých velkých kávových omylů. Kdyby ano, dopředu se omlouvám.

Co říkáte na setkání obou hlavních hrdinů? 

(A taky - jsem se rozhodla, že příběh "okořením" obrázky z instagramu a možná dalších sociálních sítích. Dodala jsem i k první kapitole, kdyby chtěl někdo náhodou... dohnat. No, co - tak prostě asi druhá puberta, jednoduché "socialmedia" příběhy. Já za to nemůžu, to samo.)