°Adrien°

Okamžitě, co jsem se oblékl, někdo začal otravně klepat na dveře mého pokoje. Marinette si pořád vklidu spala, což mě docela překvapilo. To klepání bylo tak hlasité a otravné, že by to mohlo probudit i medvěda ze zimního spánku. A vím přesně, kdo by takové ťukání mohl praktikovat: Chloé.
„Adrienku? Jsi tam?" Panebože, nesmí sem jít!! Pootevřel jsem trošku dveře, aby šlo vidět jen mě a ani jedna malinká část mého pokoje.
„Ach, ahoj Chloé, co ty tady?" Usmál jsem se a dělal, jakoby se nic nedělo.
„Adri, můžu jít dál? V tvém pokoji jsem nebyla snad věčnost." Chloé se usmívala tím svým úsměvem, který naznačoval, že chce být víc než jen kamarádka...
„To bohužel nejde, promiň." Už bych ty dveře skoro zavřel, kdyby mi v nich nezavadila Chloéina ruka.
„A proč by to jako nešlo? Jsi přece můj nejlepšejší a nejopravdovější kamarád!" Trochu se ušklíbla, ale pak se zase usmívala. Prostě celá Chloé...
„Víš, chystám tu pro tebe velikánský dárek, který musím rychle dodělat. Přeci jen je Štědrý den na dosah ruky!" Chloé se celá rozzářila a rychle se rozloučila. Věděl jsem, že tohle na ní zabere!
„Takže nejlepšejší a nejopravdovější kamarád, co? Tak to bych měla radši jít." Marinette se začala smát a já vlastně taky. Někdy se člověk musí prostě zasmát nad tím, co ta Chloé vypustí z pusy místo toho, aby brečel. „No to bys rozhodně měla! Kvůli tobě jsem vyhnal tu nejlepšejší a nejopravdovější kamarádku, kterou vůbec mám!" Řekl jsem takovým tím snobským hlasem. Marinette se rozchechtala na tolik, že jsem myslel, že jsem v pokoji s nějakým kamioňákem, než s holkou. Tomu jsem se začal smát zase já. Marinette na mě udiveně čučela, a tak jsem radši přestal.
„No ale opravdu bych už měla jít... Rodiče nebudou nadšení, když mě neuvidí doma." Kývnul jsem a proměnil se na Černého Kocoura. Marinette se oblékla a mohli jsme vyrazit.
„Tak jsme tady!" Marinette jsem donesl na balkon a díval se na všechen ten sníh okolo nás.
„Děkuji Kocoure nebo vlastně Adriene. Nechceš přijít večer? Zahrajeme si nějaké hry a tak." Kývnul jsem na souhlas a běžel domů. Potřebuju si trochu oddychnout...

°Marinette°

Cítila jsem se tak skvěle. Celý den jsem uklízela a dozdobovala jsem si pokoj, aby působil aspoň trochu vánočně. Ovšem pak z toho vyplynul velký kýč, tak jsem asi polovinu oddělala, což mi překvapivě zvedlo náladu. Když jsem douklízela, pustila jsem se do šití, při kterém jsem musela vypadat, jako psychicky labilní, protože jsem se furt usmívala. A momentálně pořád chodím po pokoji a přemýšlím, co dál. Mám snad vyjíst většinu cukroví? Nebo jít zametat sníh z chodníku? Možná bych mohla-... Že by Kocour?
„Halo?" Zavolám. Kolem mě černočerná tma, dokonce bych i řekla, že na krok byste 100% neviděli!
„Pojď, chci ti něco ukázat!" Podle hlasu jsem poznala Kocoura, který mě popadl do náruče a utíkal se mnou někam bůhví kam.
„Kam to běžíš?" Zase sněžilo a já se smála jako u vytržení.
„Chci ti ukázat mé oblíbené místo, ale je super tajné, takže o něm nikdy nikomu nesmíš říct." Zasmál se taky. Kývnula jsem na souhlas, ikdyž to asi nezaregistroval, když se celou cestu díval raději pod nohy. „Tady to je." Zhluboka se nadechl a sednul si na lavičku vedle nás. Kolem nás byli samé stromy a výhled na Paříž. Bylo to tak hezké místo, hrozně se mi líbilo... A pak jsem si všimla nápisu na lavičce.
„Navždy spolu, Adrien a máma..." Přečetla jsem nahlas. Kocour sklopil hlavu a mlčel. Chtěla jsem, aby se mi vyplakal na rameno, jenže pak jsem si uvědomila, že to zvládne sám.
„Musím jít!" Prudce se zvedl a někam běžel.
„Kocoure, počkej!" Volala jsem na něj. Aspoň, že jsem byla jen kousek za ním a viděla, kam běží. Běžel na hřbitov ke hrobu své matky, což mě překvapilo. Vždyť paní Agreste přece není mrtvá!
„Táta nechal udělat hrob tak před půl rokem. Nevěřil, že by se ještě mohla vrátit." Odstranil sníh a díval se jen na ten hrob.
„Kocoure..." Chytila jsem ho za ruku. Otřel si slzu a přestal být smutný. Najednou vytáhl z kapsy jmelí a usmál se.
„Je to tradice, tak snad ti to nebude vadit." Jmelí nad námi přidržel a políbil mě...