°Adrien°

„Páni, jsou tak skvělé! Děkuji pane a paní Dupain-Chengovi i tobě, Mari, ale už budu muset jít, otec zřejmě nebude nadšen, když mě nenajde doma." Sundám si zástěru a beru si kabát od Marinette, co mi dneska dala.
„Kdykoliv se tady můžeš znovu zastavit, chlapče. Rádi jsme tě s maminkou poznali. Marinette, doprovoď Adriena aspoň kousek domů." Marinette poslechla svého tátu, oblékla se a šla se mnou kousek cesty.
„Máš skvělé rodiče. Jsou strašně hodní a dokonale se k sobě hodí, nemyslíš?" Dívám se všude okolo sebe. Je prosinec, zima je sice velká, ale vločka žádná. Škoda...
„Máš pravdu, jsou ukázkový pár pro všechny. Jsem ráda, že jsi přišel k nám. Rodiče z tebe byli úplně paf! Líbíš se jim, to se pozná." Marinette si povzdechla. Nepochopil jsem proč, ale nepřipadalo mi správné se ptát. Jistě by to neocenila...
„Vážně? Myslím, že byli spíš paf z toho, kolik jídla jsem to vlastně snědl." Zasmáli jsme se. Kolemjdoucí na nás vrhali pohledy. Možná poznali, že jsem ten model. Ten model, co je loutka svého otce a nesnáší se za to. Jenže s Marinette je jiný. Je ukouzlen jejím pohotovým konáním, jejím klidným hlasem a nebo láskou, kterou vynakládává jen ostatním.
„Chtěla bych ti poděkovat. Dnešní den byl skvělý! Slib mi, že nebyl jediný." Zastavíme se u lampy a díváme se sami sobě do očí. Marinettin vážný výraz mě udiví. Je přeci jasné, že tohle se bude opakovat!
„Jistě, že nebyl jediný. Užil jsem si to, jako nikdy. Mám tě rád, Mari, to už jsem přeci říkal. Ty mi slib, že budeš ke mě upřímná stejně tak, jako já k tobě." Usměju se. Marinette jen kývne hlavou na znamení souhlasu, jenže to mi nestačí. Obejmu jí a ona pak mě. Když se od ní odtáhnu, usmívá se.
„Už radši běž, je pozdě." Ještě rychle Marinette obejmu a jdu si po svých.

°Marinette°

Tenhle den byl tak kouzelný... Strávit celý den s Adrienem bych si ještě včera ani nedokázala představit! Jenže tenhle den má i stinné stránky. Identita Černého Kocoura je u mě v bezpečí, jenže ani jeden z nás už se nemůže cítit tak bezpečně, jako předtím! Právě nad tím teď složitě přemýšlím a ani neposlouchám řeči kolem sebe.
„Marinette, posloucháš mě!?" Rýpala jsem se v zelenině. Po tom cukroví jsem neměla vůbec hlad, a tak jsem si s jídlem spíše hrála, než ho jedla.
„Jistě že ano, mami." Mamka ode mě odvrátila zrak a radši jedla. Taťka se vůbec nevyjadřoval, pro jistotu. Spíš se díval na mé jídlo, kterého jsem se vůbec nedotkla.
„Podívej se na ní! Měli jsme tady toho Adriena nechat, teď je úplně mimo." Mamka mi mávala před obličejem, což bylo docela nepříjemné. Nejsem blázen a ani slepá!
„Holčičko, proč nejíš?" Zeptá se taťka. Mastně se olízne a já se jen zasměju. Odnesu jeho talíř a dám mu svůj. Pak se jako vždy zašiju ve svém pokoji.
„Dneska byl ale den, co?" Tikki si sedne na kraj stolu a hýbe si s nohama.
„Jo, to teda byl." Zase jsem se zasnila. Pustila jsem si jednu z mých oblíbených písniček a tak nějak se na ni snažila tančit, ikdyž to spíš vypadalo jako hroší tance. Najednou zase někdo zaklepal na poklop mého balkónu. Vypnula jsem hudbu a šla se podívat, kdo to tak asi může být. Samozřejmě jsem věděla, že tu bude Kocour, jenže na balkóně nikdo nebyl. Ještě jsem se porozhlédla kolem sebe, ale opravdu tam nikdo nebyl. Když chci odejít, všimnu si, že na střeše je pořádná deka sněhu. Zaraduju se a s úsměvem na tváři jdu zpátky do pokoje. Vezmu si mobil, na kterém je jedna zpráva.
„To je Adrien!!" Vyjeknu. Tikki mi sedne na rameno a přečte nahlas zprávu.
„Pěkný sníh, co? Snad vydrží i do zítřka, abychom mohli hrát koulovanou. A nebo můžeme hrát koulovanou i teď, co ty na to? Sraz u tebe na balkóně za pár minut." Zaraduju se. Obleču si teplé oblečení, vezmu si boty a jdu na balkón. Tam si nachystám hromadu sněhových koulí a vyčkávám na Adriena, jenže on nikde. Najednou dostanu ránu do hlavy a uvidím za sebou Kocoura. Chce válku? Má jí mít!!