°Marinette°

„Jsi v pořádku? Není ti nic?!" Podívám se na Adriena. Ten potichu pláče a stále se chytá za ránu. Dám mu na ní led a podám mu kapesníky. Adrien se vysmrká, ale stejně k tomu nic neřekne. Odložím led a přitulím se k němu. Adrien se ke mě přitiskne a v rukách drtí mé oblečení.
„Jsi tak úžasná, Mari. Chtěl bych, abys tu zůstala a byla tu se mnou po celý život, jenže to nejde. To by se asi otec ještě víc rozzuřil." Hladí mé vlasy. Podívám se na něj a uvidím pořád obličej plný slz. Otřu mu je a usměju se.
„Tvůj otec má sice právo ti říkat, co máš dělat a co ne, ale nemá rozhodně právo tě praštit. Měl by se ti přijít omluvit..." Řeknu. Z mého obličeje vymizí úsměv a nahradí ho můj hloubavý výraz.
„Prosimtě, ikdyby to byla otázka života a smrti, nikdy by se neomluvil. A pokud ano, tak neupřímně, což je vlastně úplně k ničemu." Adrien se posadí na pohovku a já s ním. Znova jsem Adrienovi přitiskla led k obličeji. Podíval se na mě tím svým krásným pohledem, ze kterého by se roztekl i člověk bez citů. Adrien si převzal led a já se pořádně podívala po jeho pokoji. Je to tu nádherné! Takovýhle pokoj si asi přeje každý kluk v Adrienově věku...
„Máš nádherný pokoj! Můžu se jít podívat do té knihovny nahoře?" Zeptám se. Adrien se na mě zděšeně podívá a zaterasí mi cestu. Žeby tam bylo něco tajného?! „A já myslela, že si říkáme všechno." Řeknu. Adrien si mě vezme na rameno a donese mě do knihovny. Je ná-...
„Sem chodím jenom já, takže je tohle prakticky jediné místo, kde může být mé pravé já." Vezmu si do ruky hrníček, na kterém je fotka Berušky. Panebože! To jako vážně vypadám v tom červeném kostýmu tak kýčovitě, nebo je to jen tím hnusným hrnkem?!
„Tak to je opravdu dost velká sbírka... Je pěkné, že máš koníček, ikdyž to už trochu přeháníš." Snažila jsem se mu to říct tak, aby ho to nenaštvalo, ikdyž, proč by ho to mělo nějak naštvat? Je přeci divné mít po celém horním patře jeho pokoje moje fotky, plakáty a další věci, plné Beruščí superhrdinky.
„Říká holka, co má po celém svém pokoji moje fotky." Šťouchne do mě. Cože?! To je mizera, určitě tam byl v noci a díval se po mém pokoji!
„Ne! Já si je tam nechala pro inspiraci!" Protestovala jsem. On se přeci nemůže dozvědět, že jsem jeho fotky měla v pokoji od té doby, co přišel k nám do školy!
„Haha, lhářko! Ty jsi větší lhářka než Lila!" Zasměju se. No dobrá, prokoukl mě.
„Já?! Já nejsem lhářka, já mluvím čistě jenom pravdu! A teď, když vím tvé sladké tajemství o Berušce, budu muset běžet! Lidé musí znát pravdu o lásce, co v tobě vřeje jak v hrnci." Řeknu a začnu pobíhat po jeho pokoji, jenže z toho chechtání zakopnu a Adrien pak zase zakopne o mě. Začneme se smát jako nějací ožralové a požduchujeme se.
„Marinette, možná, že jsi fakt trochu nemotorná. Vždyť si zakopla o vzduch." Adrien se nepřestává smát.
„To říká někdo, kdo zakopne o holku a pak se na ní válí jako prase na hnoji. Mimochodem, zrovna jako pírko lehký nejsi, aby bylo mezi námi jasno." Posadím se, ale Adrien mě stejně stáhne na zem. Začnu do něj šťouchat a on do mě pak taky. Když už to začínalo být bolestivé, okamžitě vezmu tu jedinou věc, co mám po ruce a praštím ho s ní. Aspoň, že je to jen polštář...
„Tak polštářová bitva, jo? Zahráváš si s mistrem přes polštářové bitvy, slečinko, což znamená, že nepřežiješ ani 20 sekund." Přeskočí sedačku a vezme si polštář. Válka může začít! V prvních pár minutách se jenom boucháme polštáři, jenže pak Adrienovi seberu polštář.
„Vzdej se, nebo zemřeš." Zamáchám s polštářemi na znamení, že by se měl bát. Adrien se začne strašně smát.
„Dobrá, vzdávám se." Přizná nakonec. Praštím ho ještě polštářem a znaveně si lehnu na pohovku. „Jsi skvělá Marinette, víš to? Je škoda, že jsme se spolu nebavili takhle i předtím. Byla by to sranda. Byla bys pro mě možná stejně důležitá, jako Beruška..."