°Marinette°

Myslela jsem, že toho nechá, jenže on ne. Nechci se v tom zbytečně rýpat, protože je mi jasné, že to nemůže skončit vůbec dobře...
„Marinette, máme tady zřejmě dalšího napadeného..." Řekla Tikki, když jsem zrovna moc nevnímala.
„Jo, jasně! Tikki, tečky." Už jako Beruška jsem zase skákala po střechách.
„Beruška zase v tu pravou chvíli. Tak co pak tady máme dneska?" Kocour ke mě přiskočil. Usmála jsem se na něj, jakobych ho neviděla sto let, ikdyž to bylo přesně 10 minut.
„To nevím, ale snad to bude rychlé. Je tu docela zima." Podívala jsem se na Kocoura, který souhlasně pokyvoval hlavou a běžela jsem se podívat, co se to teda děje.
„Beruško, Kocoure!" Šli slyšet hlasy nějakých lidí. Okamžitě jsme běželi za zvukem, ale pak už se nikdo neozýval.
„Haló??" Zavolala jsem.
„Beruško, Kocoure!" Uslyšeli jsme znova a hledali dál.
„Kde jste?" Hučel Kocour, jenže nikdo neodpověděl.
„Beruško, Kocoure!" Zavolal někdo znova to samé, co předtím. To už mi přišlo podezřelé.
„Nezdá se ti to trochu divné? Pořád volají to samé..." Řeknu nahlas.
„Beruško, Kocoure!" Zavolají znova. Teď se zdá, že je hlasů víc.
„Je to past! Musíme najít toho, kdo to dělá, ty lidi zachráníme potom." Běželi jsme dál. Dorazily jsme k Notre Dame a uviděli něco podivného. Lidé tam byli nuceni nastupovat do nějakých velkých až abnormálních dodávek a mě bylo hned jasné, kdo může za tento poplach.
„Beruško, Kocoure, už jsem se divil, kde jste!" Za námi se objevil ten napadený akumou a velice vesele se díval na ty lidi. Najednou se k nám přitulí jako k nejlepším kamarádům, což mě trochu udivuje. Takhle se ještě žádný náš padouch nikdy nechoval. Odprostili jsme se z jeho objetí, avšak to zřejmě nebylo zrovna to, co očekával. „Zřejmě vám to připadá zvláštní, jenže já nechci být akumatizován. Prosím, zbavte mě toho!" Kocour se díval na mě a já na něj svým překvapeným obličejem. Vzala jsem si holi, co držel zakumatizovaný v rukách a zlomila jí. Akuma vyletěl a všechno pak zase bylo v pořádku.
„Pecka!" Řekla jsem naráz s Kocourem a chtěla jít domů, jenže mě Kocour zastavil.
„Nechceš tu se mnou chvíli zůstat?" Nevěděla jsem, co mám dělat. Jasně, že s ním chci zůstat, ale jako Marinette! Jenže když ho odmítnu, bude zase smutný! Tak co mám dělat?
„Dobře, ale jenom na chvilku." Kocour mě vzal do náruče a s pomocí jeho tyče jsme se dostali až na střechu Notre Dame.
„Je krásně, co?" Hrála jsem si se sněhem a zároveň i přikyvovala souhlasně na otázku Kocoura.
„Zimu mám hrozně ráda." Ze sněhu si udělám kouli a hodím jí někam do dálky.
„To já taky. Hlavně, když jsem s tebou." Podívám se na něj překvapeně. Nevím, jestli tuhle chvilku právě nejvíc zkazil nebo ještě víc vylepšil.
„To je milé. Taky jsem s tebou ráda." Víc k tomu neřeknu. Vlastně ani není co.
„Můžu se tě na něco zeptat?" Teď se zase podívá on na mě a já na něj.
„Jistě, že můžeš." Usměju se.
„Mám jednu skvělou kamarádku. Je krásná, milá, zábavná, všechno pro mě udělá a všechno o mě ví... Jenže já jsem hloupý a bojím se s ní mluvit o tom, co k ní cítím a ona to samé. Co bys dělala ty na mém místě?" Byla jsem tak zmatená. Ten popis seděl i na mě i na Berušku, jenže kdo byl ten, o kom mluvil?
„Tak udělej něco, čím jí to dáš najevo. Třeba se ti otevře. Pak už bude lehké se jí otevřít taky." Kocour vstal a já tedy taky. Obejmul mě a běžel kamsi pryč. Jenže kam? Tenhle směr nebyl ani k němu domů, ani k mému domu, spíš směřoval k Chloé... No to snad ne! Doufám, že nemluvil o ní! To by přece nebylo možné, ne?

Tak co, jak to u vás probíhá? My už jsme dojedli 😱😄

🐱Nell🐞