°Marinette°

Došli jsme domů, kde jsme samozřejmě zase mlčeli. Aspoň, že paní Chamacková přišla brzo...
„Tak buď hodná, Manon!" Paní Chamacková odešla a Manon se ke mě okamžitě přitulila.
„Tebe z někama znám... Ty jsi kluk Marinette?" Okamžitě, co to řekla jsem jí propalovala pohledem, ale nic jsem neřekla. Adrien se zase poškrábal na zátylku, což mě ani tak nepřekvapovalo...
„Ne tak docela. Jsem její nejlepší kamarád, Adrien. A jak se jmenuješ ty?" Sklonil se k Manon. Odpověď "ne tak docela" mě velmi překvapila. Nevěděla jsem, co k tomu říct, a tak jsem radši odpověděla Manon.
„Tohle je ten kluk, se kterým ses tenkrát fotila v parku, vzpomínáš?" Manon zapřemýšlela, ale asi po půl sekundě úplně zapomněla, co jsem říkala. To je celé Manon...
„Marinette, pojď si hrát!" Manon mě chytla za ruku a tahala mě do mého pokoje. Okamžitě věděla, kam má jít- za loutkami Černého Kocoura a Berušky!
„Hezky si jí zašila Marinette, vůbec bych nepoznal, že byla někdy roztrhlá." Adrien se usmál. Přišlo mi, že opravdu už neví, o čem má mluvit, ikdyž to asi byla pravda...
„Díky." Usmála jsem se taky. Pak mě Manon zatáhla za ruku tak, až jsem spadla na zem. Adrien se začal hrozně smát, ale když uviděl můj naštvaný obličej, rychle pochopil, že se mi nemá smát.
„Hehe... J-Jsi v pohodě?" Adrien mi podal ruku a já se tedy zvedla. Kývla jsem na souhlas a dál už radši mlčela. „ Chci si hrát na Berušku a Černého Kocoura!" Manon zaječela velmi nepříjemným způsobem, který mě nutil jí už skoro praštit...
„Neboj se, budeme si hrát na Berušku a Černého Kocoura, hlavně nekřič!" Uklidnila jsem jí. Vypadala, že za chvíli bude brečet, a tak jsem popadla loutku Zlolustrátora. Manon okamžitě popadla Berušku a Adrien zase Kocoura.
„Jsem Zlolustrátor a chci vaše mirákula! Muhaha!!" Manon mi Zlolustrátora vytrhla z ruky a hodila ho bůhví kam.
„Vyhráli jsme! Zlolustrátor proti nám oběma nemá šanci!" Adrien přiblížil loutku Kocoura k loutce Berušky a dělal zvuky, jakoby se líbali. Manon se s nechutí odklonila na druhou stranu, zatímco já jsem nemohla spustit oči z Adriena a jeho rtů, co vydávali zvuk líbání...
„Nezlobte se, My Lady, jsem jen nadšen, jak skvěle jste zvládla souboj se Zlolustrátorem!" Manon si loutku Berušky přitiskla majetnicky k sobě a na Adriena se ani nepodívala.
„Tohle bylo velice nevhodné, Černý Kocoure. Navíc, máme ničit zločiny a ne se tady muckat!" To, co Manon udělala se Zlolustrátorem, to samé udělala i s Černým Kocourem. Musela jsem se zasmát nad tím, jak moc vážně brala tuhle hru s Beruškou a Černým Kocourem...

°Adrien°

Manon odešla a já pomáhal Marinette uklízet pokoj.
„Manon to brala nějak vážně..." Promluvil jsem. Marinette se jen zasmála.
„To ona vždycky." Odpověděla. Věděl jsem, že teď je ta správná chvíle promluvit si!
„Jistě celý den čekáš, až si promluvíme o tom polibku, že?" Marinette se na mě otočí a usměje se.
„Vlastně jsem na to čekala, ale uvědomila jsem si, že není co vysvětlovat." Usmála se na mě znova.
„Proč si to myslíš?" Zeptal jsem se.
„Vždyť si to vlasně vysvětlil už předtím. Je to tradice, nemá to znamenat nic osobního. Navíc vím, že miluješ Berušku, takže tu pusu si mi dal z tradice." Uklízela nějaké věci, co tady zanepořádila Manon. Měla pravdu, ale pořád se mi na tom, co říkala Marinette, něco nezdálo...
„Vážně? Byl jsem tak zmatený a bál jsem se, že jsi na mě naštvaná." Pořád jsem to rozebíral, ikdyž jsem věděl, že Marinette by tuto záležitost velmi ráda uzavřela.
„Naštvaná? To je přehnané... Už se tím přestaňme zabývat a radši se budeme bavit o tobě a Berušce, jasný?" Marinette se již v čistém pokoji posadila na židli.
„Marinette... Tvá ochota je skvělá, ale nepřijde mi to v pořádku. Myslím, že tě to trochu trápí, jen o tom nechceš mluvit, že? Ale to je teď jedno, stejně už musím jít. Měj se, Mari." Přeměnil jsem se na Černého Kocoura a běžel domů...