°Marinette°

Od toho dne, co mě Adrien políbil jsem nevydala ani slovo. Všechno mi připadalo tak odlišné. Jakoby se každou minutou střídala roční období, jakoby se Země zastavila a netočila se, jakoby každé jídlo na světě chutnalo nepoživatelně... Napadá mě tolik věcí, jenže kdybych všechny musela vyslovit, nedomluvila bych až do smrti.
„Marinette, můžeš mi vysvětlit, proč si maluješ po lavici?" Učitelka stála nade mnou a dívala se na čmáranice, které jsem ani já nevnímala. Soucitně jsem se podívala na učitelku a radši propisku položila někam dál ode mě. Adrien se na mě díval a usmíval se, vlastně ani nevím proč.
„Kočko, dávej trochu pozor! A vůbec, co se ti stalo? Že by ses nám zamilovala?" Poslušně jsem zakývala. Alya se jen praštila do čela a radši se nevyjadřovala, což bylo dobře, protože bych jí stejně neodpověděla.
Najednou se ke mě otočil Adrien a na lavici mi položil nějaký lísteček: Hned jak zazvoní, běž k mojí skříňce, budu na tebe čekat. Jistě víš, která to je :)
Lísteček jsem úplně rozmačkala a nevědomky si položila hlavu na Alyu. Já ho tak miluju!

°Adrien°

Políbit Marinette byl Plaggův nápad, který byl překvapivě velmi... Velmi neočekávaný. Čekal jsem, že si z polibku bude Marinette dělat srandu a do druhého dne na něj zapomene, jenže to se nestalo! Od sebe jsem čekal to samé a musím říct, že mám zřejmě stejnou chorobu, jako Marinette, jen v menší formě. Nesoustředím se a myslím jen na to, co se stalo... Právě proto si musím promluvit s Marinette.
„Tady jsi." Marinette se na mě nervózně dívá. Z jejího pohledu začínám být taky docela nervózní...
„R-Rak píct chtěl mi? Teda tak cos mi chtěl říct?" Musel jsem se zasmát. To její koktání je tak hrozně vtipné!
„Včera jsme se vůbec neviděli, tak jsem se chtěl zeptat, jak se máš?" Začal jsem tak, aby nezačala koktat ještě víc. To by pak už byl asi konec!
„Jsme sice teď velmi dobří přátelé, ale to neznamená, že spolu musíme mluvit každý den." Už byla zase klidná. Oddychl jsem si. Konečně se s ní dá normálně bavit.
„Já vím, jen jsem měl starost... Třeba jestli si rodiče nevšimli, že si večer nebyla v pokoji nebo tak, však chápeš." Procházeli jsme se po chodbě. Byl jsem překvapený, že mě zase nešpehovala Chloé nebo nějaké další holky jí velmi podobné...
„Ne, ani si nevšimli." Usmála se, ale pořád jsem mezi námi cítil napětí.
„Nechceš se mnou po škole zajít třeba do kina?" Marinette se rozzářila, to však nevydrželo dlouho.
„Nemůžu, musím hlídat dceru paní Chamackové... Možná někdy jindy." Najednou zazvonilo a Marinette už se chystala jít do třídy, jenže já ji chytil za rameno a tím ji zastavil.
„Budu jí hlídat s tebou, pokud ti to nevadí. Chtěl bych s tebou trávit víc času... Navíc si mi slíbila, že mi pomůžeš s Beruškou, takže to můžeme taky zakomponovat do hlídání." Při slově Beruška si Marinette povzdechla, ale v zápětí se usmála. Bylo to zvláštní... Vůbec jsem to její gesto nechápal.
„Tak fajn, ale varuji tě, Manon je ďábel bez kopyt a rohů!" Zasměje se a pak společně se mnou jde do třídy.

°Marinette°

Čekala jsem od toho rozhovoru před skříňkou nějakou debatu o té puse, ale on nic! Připadalo mi, že je trochu nervózní stejně jako já, ale okamžitě, co začal mluvit o Berušce, jsem přišla o iluzi, že by mi dal tu pusu z lásky. Možná z takové té kamarádské lásky, ale to je tak všechno!
„Můžeme jít?" Zeptám se, když je Adrien zabalený v kabátu, co jsem mu dala. Kývne jen na souhlas, a tak tedy vyrážíme.
„Pochopila si tu dnešní látku v matice? Vůbec sem nepochopil, jak se to počítá..." Adrien začal mluvit o matematice, na kterou jsem měla úplně stejný názor.
„Mám takový pocit, že nechápu už ani příklad 1+1." Zasměju se. Adrien se zasměje se mnou, ikdyž to zas tak vtipné nebylo. Vím, že to dělá jen ze slušnosti, ikdyž to by bylo jasné každému. Teď mi spíš vrtá hlavou: Proč se vůbec nezmiňuje o té puse?