„To myslíš vážně?" zašeptala ohromeně.

„Naprosto." usmála jsem se na ni.

„Tak pojď."

„Teď?!"

Uchechtla se, už o dost méně ohromeně. „A kdy jindy..."

Šla jsem si do pokoje potichu sbalit věci.

Do batohu se mi vešel mobil, deka, pár stovek, lahev s pitím a sušenky. Přestože bylo celkem teplo, vzala jsem si na sebe kabát. Kdo ví, jestli se nebude hodit.

Lesana mezitím čekala u hlavních dveří.

Když jsem se vrátila, povzbudivě se na mě usmála. Ještě nikdy jsem u ní takový úsměv neviděla. Vypadalo to, že je opravdu ráda, že jdu s ní.

„Jdeme?" zeptala se. V očích jí zářily jiskřičky vzrušení.

Přikývla jsem.

Otevřela jsem s bušícím srdcem dveře a vyrazily jsme spolu do temnoty.