Po obědě jsem šla Lesanu navštívit do jejího pokoje.

Ležela na pohovce a zírala do stropu.

Předpokládám, že na té nepohodlné pohovce bude odteď i spát.

No, to jsem jí opravdu nezáviděla.

„Proč jsi jim nic neřekla? To se od nich necháš takhle... šikanovat?"

Smutně se na mě usmála. „Není to tak snadné, jak si myslíš. Jim tohle přijde v pohodě, víš?"

„Tak jim řekni, že to v pohodě není...!"

„Těžko říct, jestli by mě v zápalu práce vůbec brali na vědomí."

„Chceš spát u mě?"

„Ne, to je v pořádku. Celkem se mi tu i líbí."

Pohlédla jsem na svou sestru jako na blázna.

„Rodiče ti zdemolují pokoj a tobě se to líbí?"

Zasmála se. „Nic jiného než pozitivní přístup mi už ani nezbývá."