Prý je to až s podivem, že jsem nezemřela.

Rodiče se nejspíš strašně zlobili, ale nic na sobě nedali znát, když mě byli navštívit.

Táta se skoro popral s doktorem, protože mě nedokázali uhlídat v nemocnici, což on považoval za největší level neschopnosti.

„Proč jsi to udělala?" dorážel na mě, když ke mně s mamkou přišli. Za nimi stál doktor a zkoumavě na mě hleděl. Nevím, jestli měl vůbec právo tu být, když jsme s rodiči vlastně vedli soukomý rozhovor.

Už jsem to déle nevyržela.

„Běžela jsem jen za Lesanou. Vběhla do silnice, málem ji srazilo auto."

Mamka otevřela pusu a vzápětí ji zase zavřela.
Otec na mě dál zíral ledově chladnýma očima.

Doktor jako by se pohledem ptal, co se stalo.

Já to věděla. Zakázané téma v podobě mojí sestry bylo opět na stole.