Cesta z pokoje se zdála být nekonečná.

Měla jsem na sobě kabát, pod ním potřísněnou krvavou noční košili a na nohou boty.

Možná jsem s upnutým kabátem víc působila jako návštěva, než jako pacient a tak nikoho nenapadlo, že bych jím mohla být.

Zdravotní sestry navíc vypadaly, že mají své práce až nad hlavu. Ani se nezastavily a to rovněž hrálo v náš prospěch.

Byla to opravdu úžasná náhoda.

Dovolím si tvrdit, že je až směšné, jak rychle se to vše dokázalo obrátit na úplně opačný extrém.