Dny ubíhaly. Právě jsem ležela na posteli - překvapivě - a sledovala mouchu, která poletovala u stropu. Byla tu pro mne jediným rozptýlením.

„Proč pláčeš?"

Trhla jsem sebou.

Na parapetě okna za mnou seděla Lesana.

Pohupovala nohama a se zájmem mě pozorovala.

„Jak ses sem dostala?"

„To není důležité," mávla rukou. „Nicméně pravdou je, žes mi chyběla. My dvě musíme být navždy spolu, víš?"

Zmohla jsem se jen na chabé přikývnutí.

Uvědomila jsem si, že se v její přítomnosti cítím nějak jinak.

Víc v nebezpečí.

Netušila jsem, jak se dostala pryč z lesa, kde byla a jak se dostala nepozorovaně sem.

A ona mi to evidentně nechtěla říct.

Něco přede mnou tajila.

A já se bála, jaký má důvod.