Když se po obědě příští den Lesana vrátila domů, vypadala vyčerpaně. Bylo mi jasné, že s kamarádkou celou noc nespaly.

Nedivila jsem se.

Musela si přátel hodně vážit a chtít s nima trávit každou volnou vteřinu, když pro ni většina rodiny neměla vlídného slova.

Kdybych jen tušila, kde tehdy skutečně byla.

Vklouzla jsem k Lesaně do pokoje, když ležela na posteli a četla si.

„Jedla si?"

Už jsem pomalu byla jako její matka, přestože jsem byla o rok mladší.

„Jo, neměj strach," usmála se.

Připadala mi hubenější než obvykle. Také bledší. Nedivím se. Kdyby mi rodiče nedávali najít, nejspíš bych vypadala stejně.