„Kde jsi byla?" optala se mě moje kamarádka Nina. Byla to drobná blondýnka s pihama na obličeji a moc milým úsměvem. Skoro vždy pro mě měla pochopepení. Skoro.

„Povídala jsem si s Lesanou."

Otráveně se na mě podívala. „Klaudie..."

Nevěřícně jsem na ni pohlédla.

„Už i ty mi budeš vyčítat, že se s ní bavím? Co vám všem udělala?"

„Tohle nebudu poslouchat," odvětila a povzdechla si. „Chováš se jako dítě."

„To spíš ty, milá Nino."

Naposledy na mě pohlédla a pak... si přesedla ke spolužačce za mnou?!

„Nino?"

Ignorovala mě. Ta osoba, která při mně stála ve všem dobrém i zlém, mě nyní igorovala.

Co se to se všemi jen děje?

Jak moc zlé bylo si myslet, že oni všichni jsou divní a jen já normální?