V nemocnici jsem zůstala ještě celé týdny. Z původního mírného podchlazení se vyklubalo něco horšího.

Nezajímám se.

Jen ležím, poslouchám rozhovory zdravotních sester za dveřmi a snažím se se tu nezbláznit. Pomalu na mě ale doléhá samota a já mám pocit, že už to brzy nevydržím.

Vím, že je mnoho lidí, co v nemocnici pobývá mnohem déle, než já, ale já jsem na to nebyla zvyklá. Ještě nikdy jsem tu netrávila tak dlouhý čas.

Rodiče za mnou přišli jen jednou a pak se na mě - říkám to vážně nerada - vykašlali.

Jestli jsem někdy poznala, jak se cítila Lesana, tak to bylo teď.